Dostal jsem od své bývalé ženy mail, kde bylo nostalgické vyprávění o tom, jaké to bylo krásné v době, kdy ženy měly prsa a zadky, jak jim je pánbů vytvořil, kdy tramvaje měly otevřené plošiny, takže se do nich dalo naskakovat a vyskakovat dle libosti. Tramvaje mě tak zaujaly, že jsem se rozpomněl na dobu, kdy se za velikého kraválu šinuly nahoru Plzeňskou, takže kdo potřeboval vystoupit na zrušené stanici U Tyrše, rozhlédl se, jestli nejede auto a prostě vyskočil. Když byl obsah alkoholu v krvi vyšší než obsah krve v alkoholu, končívaly takové výsadky i smrťáky…

Pamatuji si, jak kdosi dobíhal tramvaj a chtěl naskočit a na plošině stál člověk, který si vezl domů záclonovou tyč. Ta byla tak dlouhá, že ji musel mít vystrčenou z vozu ven. Dobíhající místo toho, aby se chytil madla tramvaje, chytil se té záclonové tyče. Šťastný majitel se jí odmítl zbavit bez boje, a tak vypadl z tramvaje ven i s tyčí a s dobíhajícím nešťastníkem. Naštěstí to tehdy skončilo jenom pomlácením.My jsme ten příběh tehdy četli ve Večerní Praze, což byly noviny, kterým se přezdívalo Večerní drbna, jakási umírněná obdoba dnešního Blesku. Druhdy velmi úspěšné noviny, jejichž život zpečetil kapitalistický majitel, chlubící se zlatým nočníkem a několika vozy Rolls Royce.

Ne devítiletce jsme dělali každým rokem „školní besídku“. Náš třídní pan profesor Boček to nechával zcela na nás, co si vymyslíme. Byl to skvělý pedagog. S Láďou Hlavatým a s Vencou Chaloupeckým jsme si nacvičili scénku naskakování do tramvaje, kde jede záclonová tyč. Násada od školníkova smetáku nahradila záclonovou tyč, tramvaj byla imaginární. Ve scénce alternoval ještě Kávon a režíroval to Syn. Při nácviku jsme se tak úžasně bavili, že nás nenapadlo, že kromě nás, kteří víme, o co jde, na to ostatní budou koukat jako „Slovák do hodin“. Náš třídní, kterého jsme milovali a kterému jsme to předvedli, tak na to koukal. Syn řekl: „Voni to udělali blbě, já vám to ukážu, jak to má být.“ Řekl a skočil na násadu od smetáku a shodil malého Láďu na zem, kde se potom váleli a bojovali o násadu. My se váleli smíchy, ale profesor nepochopil. „Nezlobte se, ale asi mně něco uteklo, nebo jsem už starý, může mi to někdo vysvětlit?“ Když jsme mu dali přečíst výstřižek z „drbny“, začal se s námi řehtat, jak jsme my tehdy říkali, „jako plechovej kůň“. „No to je dobrý, ukažte to ještě jednou, no fakt to byla ale smůla, když si myslel, že už je v tramvaji a ono prd a oba byli venku, no to je skvělé!“ Nakonec se besídka obešla bez tohoto čísla, předváděli jsme ho jenom našim učitelům, kteří byli zasvěceni. Dokonce i profesoru Taterovi, který učil dějepis a který měl takovou autoritu, že žáci slabších povah se po jeho příchodu do třídy zpravidla pomočovali. Ale díky němu si docela dobře pamatuji dějepis a mám dějiny rád.

Druhý příběh se starou tramvají byl ze zimního období. Tehdy jakýsi opilec otravoval řidiče a ptal se ho, proč sype do trychtýře vedle kontroléru písek: „Aby to stálo, ty vole!“ To neměl říkat, opilec si rozepnul poklopec a povídá:“ hele nasyp mě tam taky trochu, když to má takový oučinky!“ To utahaného řidiče naštvalo natolik, že zastavil a vyndal páku kontroléru a začal opilce honit kolem tramvaje. Nakonec viděl marnost svého počínání, přestože ho tramvaj povzbuzovala jako Zátopka na olympiádě, tak klikou mrštil po opilci. Netrefil! Zato opilec kliku vzal, ale nehodil ji po řidiči, on ji přehodil přes zeď olšanských hřbitovů, kde zapadla do sněhu. Jak ďábelské! Tramvaj plná lidí stála u zamčených hřbitovů,kde kdesi odpočívala klika, kterou se řídila tramvaj. Co dělat? Opilec klidně odkráčel a řidič se ptal cestujících, jestli nevědí, kde je nejbližší telefonní budka, odkud by si zavolal pro pomoc. Tehdy mobily neexistovaly ani ve vědecko fantastických filmech a vysílačky byly tak velké,že je vozili jenom policajti ve svých autech. Provoz se na této trati zastavil na několik hodin, než sehnali někoho s klíčem od hřbitova a než našli kliku ve sněhu. Jo, to bývaly časy!

Pamatuji si na vlečňáky, kterým se říkalo „krasin“, což bylo jméno ledoborce, který zachránil polární výpravu generála Nobileho. Ten měl plošinu uprostřed. Aby se do něj lépe nastupovalo, byla o schod níž než kabina pro sedící cestující. Průvodčí, která prodávala lístky, dávala řidiči zvonkem znamení, že může pokračovat v jízdě. Zvonilo se taháním za kožený provaz, který byl protažený celým vozem. Žádná elektrika, elektronika, nic takového, normální zvon, cink, cink a jede se dál! Průvodčí stál většinou na té plošině a kasíroval lidi hned po nástupu, případně procházel vozem se slovy: „Přistoupil někdo, prosím?“ Přes rameno měl koženou brašnu, kde měl kleště na proštípávání lístků, peníze a lístky. Na řemenu měl ještě houbičku, aby si mohl vlhčit prsty, když odděloval lístky. V létě si študáci přivydělával na tramvajíchi jako brigádníci. No a když jezdily jako průvodčí mladé holky, tak jsme je zlobili tím, že když chtěla zazvonit, že jsme jí vytáhli provaz z kabiny nahoru a ona na něj nedosáhla. Náramná sranda, jak málo nám tehdy stačilo ke štěstí!

Kamarád,který si o prázdninách přivydělával jako průvodčí, mi vyprávěl, co se mu stalo na konečné v Motole, ta byla u tehdejšího servisu Renault, nyní je tam Toyota nebo co. Tam žádná smyčka nebyla, tam se odpojila tramvaj od vlečňáků, po výhybkách je objela a připojila se z druhé strany. Průvodčí zavřel dveře na jedné straně a otevřel je na druhé. Ale můj kamarád chtěl být frajer a z jedoucího vozu vyskočil, aby přehodil výhybku. Zapomněl ale že skáče na druhou stranu, tedy po směru jízdy a nikoliv proti směru a tak sebou na zemi seknul. Taška s penězi mu letěla přes rameno a drobné se vysypaly kolem dokola. Řidič k němu přišel a když viděl, že je jenom strašně špinavý, se slovy „ty seš tady novej, že jo?“ mu pomáhal sbírat peníze. „Víš, kolik si tady takových blbů jako ty už rozbilo hubu, protože zapomněli,že ta tramvaj jede obráceně? No, hlavně že se ti nic nestalo!“

Důležitou součástí pražské dopravy byly noční tramvaje, kterým se říkalo „plesové“. V těchto tramvajích se dopíjelo, co se nastačilo vypít na zábavě, a lahve kolovaly po voze. Také se tam kouřilo, což v otevřených a nevytápěných tramvajích nevadilo. V „plesových“ tramvajích se také běžně tančilo. Trychtýř na sypání písku vedle kontroléru na zadní plošině sloužil pánům jako toileta. Jo, jo takové to byly krásné tramvaje. Jednou jsem dokonce dostal v takové tramvaji i řízek! To jeli jacísi účastníci svatby domů a vezli si výslužku. I víno z demižonu jsem v noční tramvaji pil. Jednou jsem zažil, jak v motoráku na zadní plošině na kontroléru vařil borec na vařiči na tuhý líh zvaný „postýlka“ kafe! Dneska, když jedu noční tramvají z koncertu skupiny „Vrať se do hrobu“, mladí jenom řvou a maximálně se německy řvoucí část populace polévá plechovkovým pivem, aby pak mohla po tramvaji blejt (prosím nezaměňovat s rockovou kapelou „Do wen bleyt“). Ve starých tramvajích, když se člověku neudělalo volno, prostě se vykolnil ze dveří, kamarádi ho podrželi a to, co mu v žaludku překáželo, se šlo podívat na vzduch bez pachových či estetických následků.

Tyto krásné tramvaje nahradily vozy T3 a nyní paskvil od firmy Porsche, ta je tak blbá, že tam není ani místo, kde by si mohl člověk uvařit kafe! Když jsem viděl v Kanadském národním železničním muzeu, které je u Montralu, starou pražskou tramvaj vyrobenou firmou Křižík, zatlačil jsem slzu dojetí, kam až se se ta krasavice dostala! Byla dokonce i stejně natřená: červeno-krémová se zlatými doplňky, jenom místo znaku Prahy tam byl znak Montrealu. A uvnitř i stejně voněla! Dřevěné lavice, laťková podlaha!

Tak k tomuto vzpomínání mě přiměl mail o tom, že ne všechno, co bylo, bylo špatné.