Tak je Štědrý den za námi. Jak jsem řekl, miluji Vánoce a snažím se z nakupování nezbláznit a dokonce se mi podařilo doma zastavit dárkové šílenství. Mě více než nějaký dárek omračující ceny potěší malý angličák, nejlépe dvoupatrový autobus, nebo starý náklaďák. A nejvíc si užiji Vánoce, když jsem doma v teple a nic nemusím. Jedny z nezapomenutelných Vánoc jsme se ségrou strávili v posteli, když táta dostal první dva díly Tří mušketýrů. Jako mladší brácha jsem dostal druhý díl a uzurpátorka to četla od začátku. Postele jsme opouštěli jenom za účelem jídla. Další naprostou nutností je štědrovečerní kapr k snídani na Boží hod. Obecně miluji ryby na jakýkoliv způsob, ale obalený kapr k snídani, to je jenom na Vánoce. Když jsem jednou trávil vánoce v USA v Severní Karolíně, největším zklamáním pro mě bylo, že jsem nemohl sehnat nikde kapra. Nabízeli mi všechny možné mořské potvory, ale našeho kapra ne. Nakonec jsem sehnal kapra u Číňanů. Byl to takový chudáček, kterého by u nás hodili zpátky do vody. Když jsem tři udělal svým kamarádům, aby věděli, co máme my k večeři na Štědrý den, výsledek byl tristní. Ryba byla chuti mdlé až hnusné a miniaturní kapr má kupodivu stejný počet kostí jako jeho velký druh, takže to bylo samá kost a nedalo se to jíst. Až u nás mi vysvětlili, že náš kapr je vyšlechtěný a ten jejich byl normální. Takže jsem zase nebyl za hvězdu, já jsem dokonce podezříval Číňany, že vybrali někde před hotelem rybníček s ozdobnými kapry!

Silvestr není pro mě důvod být pod obraz (jo, ale bývávaly časy, kdy to bylo podmínkou, ale to bylo v době nerozumného mládí…). Dnes, když nejsem poslední den v roce v práci, tak se jdeme s kamarády večer projít po Praze a občerstvení si neseme v batohách na zádech. O půlnoci končíme na rampě před Pražským hradem. Je neuvěřitelné, kolik peněz tu o půlnoci vyletí doslova do povětří! Tento rok to za mě vyřešil zaměstnavatel, jdu do práce a na Nový rok jsem si zrušil dovolenou, protože mladý kolega mě prosil, jestli bych nebyl tak hodný, protože on jde na nějaký mejdan a jet do práce druhý den by byl jistě risk. Jak jsem napsal, mně je to jedno, a tak klidně do práce půjdu. Ostatně není to tak dávno, kdy jsme se s kamarády dohodli, že je to pohyblivý svátek, podle toho, jak máme volno. Nevím, kdo z nás vymyslel při naší poutí Prahou tradici zastavení na místech, kde někdo z nás ztratil panenství či panictví, a tam číší vína vzdát hold tomuto aktu, který se udál v minulém století. Jsou tací mezi námi, kteří o poctivost přišli mimo Prahu, například na táboře „Přátelství“ v NDR nebo dokonce na Šumavě! Ti si pak sami určili náhradní místo na Petříně. Stejně jako já, který jsem provedl tuto inauguraci do stavu mužů v kině Flora na Vinohradech při promítání filmu „Obyčejný fašismus“ od Michaila Romma. Na film jsem musel jít ještě jednou a musím uznat, že byl skvělý, včetně Horníčkova komentáře. Můj tehdejší zápal pro experimentální sex ale také nebyl špatný. Dnes palác Flora včetně kina vlastní „chudá“ Všeobecná zdravotní pojišťovna. Celý dům přestavěli za několik mnoho miliónů ti skoro žebráci na kanceláře samé dřevo a mramor. Představa, že bychom tam přitáhli s kamarády a rozbalili si tam víno, skleničky a vyndali utopence mě fascinovala, když jsem zjistil, že sál kina slouží jako kancelář. Měla by tam stát moje socha! Ostatně jsem jim na to já, pojištěnec, přispěl, ne? Protože Flora stojí daleko od naší trasy, tak jsem určil náhradní místo na Petříně, kde věnujeme tomuto aktu hlučnou vzpomínku.

„Já sním o vánocích bílých….“ Tuto píseň zajisté nesložil ani nezpívá žádný letecký mechanik nebo pilot. Bílé vánoce jsou krásné na horách, ale bojovat denně se sněhem a mrznout venku není žádná poezie. Ale vzpomněl jsem si na jedny bílé vánoce, které začaly jako totální malér a nakonec se vše v dobré obrátilo. Bylo to v době, kdy se mi hroutilo manželství. Řekl jsem si, že na vánoce si mají lidé odpouštět, a tak jsem nakoupil dárky i pro mou tehdejší ženu. Když přišel Ježíšek, jediný dárek, který jsem tehdy dostal, byl doutník a angličák od syna, kterému bylo tehdy tuším dvanáct nebo třináct. „Mami, a táta nedostane nějaký dárek?“ „Ne, protože zlobil!“ Bylo mi z toho velmi smutno, že i na vánoce musí být u nás dusno. Naštěstí maminka brzo usnula a já se zeptal synka, jestli se nepůjde se mnou projít, že musím na vzduch. Honza souhlasil a rychle se oblékl, já si vybalil doutník a vyrazili jsme do ztichlých Vršovic. Sníh tiše padal a já bafal jako lokomotiva. My jsme se v tom sněhu cárali a povídali si o tom, co jsem kde zažil, o letadlech, o autech a také o ženských, prostě o životě. Bylo to úžasné a dodnes na to rád vzpomínám. To je důkaz, že vůbec nejde o dárky, ale o souznění duší lidí, kteří si jsou blízcí. A to je vlastně ten nejdražší dárek! A je zadarmo, člověk si to musí umět vychutnat, to je vše.

Kdysi jsme s bráchancem prováděli košt bramborových salátů. Chodili jsme po známých před Štědrým dnem. Všude z nás měli náramnou radost, zejména když jsme odcházeli podle českého přísloví „každá návštěva potěší, když ne při příchodu, tak při odchodu určitě“. Každý jsme měli v kapse polévkovou lžíci a požádali jsme o trochu bramborového salátu. Jenom vzoreček, ne se nacpat. No a vzorky jsme vyhodnocovali. Tradičně nejhůř dopadl salát, který dělala maminka mé nejlepší kamarádky, která byla jinak skvělá kuchařka - dávala do salátu kyselé ryby. Mám rád kyselé ryby, ale ne v salátu. Jednou se můj bratranec Todor rozhodl, že udělá nejlepší salát všech dob. On má tu vlastnost, že co si vezme do hlavy, to i udělá. A také udělal! Lepší salát jsem nikdy potom nejedl, i když ségra i Zuzana dělají skvělé saláty, na „Tošiho patentní lahůdkový salát“ žádná z nich nemá. Dělal ho několik let a vždy naprosto skvělý. Dneska už ho bohužel nedělá. Stále děláme spolu vaječný koňak a nepečené cukroví, tuto tradici jsme neporušili, naopak jsme receptury vybrousili k naprosté dokonalosti, ale salát si dnes kupuje. Nevím, proč se nenechá vyhecovat, aby ho znovu udělal, jestli je to kvůli tomu, že už je starý a prd si pamatuje, co tam dával, nebo má strach, aby to nezvoral, nevím. Vždy, když mu to připomenu, nalije mi víno a rychle to zamluví. Prostě, jeho „patentní lahůdkový salát“ zůstane ve sféře rodinných ság a bájí.

Konec roku je chvíle předsevzetí, což je strašná pitomost. „Příští rok zhubnu o dvacet kilo!“ I kdyby mě dvacet Pašků z Ameriky vzkazovalo nesmysl, že jsem širší než delší (mám metr devadesát na výšku a rozhodně ne na šířku) a že mám zhubnout, nezhubnu. Ne, že bych nechtěl, ale já mám rád víno a to se musí zajídat, a tak i když mám tu nejlepší vůli, je to silnější, než já. Nota bene, co je nějakému chytrolínovi z Ameriky do toho, jak vypadám. A tak si myslím, že nejlepším a celkem snadno splnitelným předsevzetím je fakt, že se budu snažit být na lidi kolem sebe hodný a vstřícný a budu se je snažit pochopit, i kdybych je stokrát radši vzal něčím po hlavě. Zkuste to také! Chce to málo, jenom přestat myslet jenom na sebe, je to věru snadné. Zkuste to v Novém roce!