Přečetl jsem si v časopise Instinkt článek „Koupíme si vaše domy a uvaříme vám bořšč“ o Rusech, respektive občanech bývalého Sovětského svazu žijících u nás. Redaktorka navštívila několik Rusů v Praze, Teplicích a v Plzni. Všichni se snažili vyvrátit stereotyp, který se o nich u nás traduje. A já mám spíš dojem, že ho jen potvrdili.

Fascinovala mě dvacetiletá Ludmila, která, příslušně vydizajnovaná, zabírá celou dvoustranu. Tvrdí, že se české ženy neumí malovat ani oblékat. My Češi nejsme k ženám galantní, kdyby v Rusku dal manžel manželce k dvacetiletému výročí myčku, tak že by s ním vyběhla. „K takovému výročí musí žena dostat kožich!“ Ale sama dodala, že si z ní v Praze, když oblékla kožich dělali lidé legraci, takže si ho bere jenom do Karlových Varů, tam zapadne. Ta dáma byla z Kavkazu, tam jsem nikdy nebyl a doufám, že ani nikdy nebudu. Ale byl jsem jinde v Sovětském svazu a mám dojem, že to je asi úplně jiná země, než ve které žila Ludmila. Viděl jsem, jak se „galantně“ rvou chlapi do veřejné dopravy a klidně z přeplněného autobusu vyhodí matku i s dětmi. Když ženská žije dvacet s jedním chlapem, tak je ráda, že když je opilý (což je každý pátek po výplatě), tak že ji nezmydlí a nevyhodí z domova i s dětmi, když si tam přitáhne nějakou štětku. Tak jsem to viděl v Moskvě. Myčku a snad dokonce kožich, to snad viděla v nějakém americkém filmu. No, je to mladá kočička, takže si určitě nějakého sponzora najde…

Že se naše holky neumí oblékat a líčit? Mohu vám po létech zkušeností klidně sdělit, že když jdu k letadlu a nevím, odkud přiletělo, a začnou z něj vystupovat holky zmalované jak neštěstí, paťchající na jehlách a oblečené jak prostitutky, na 99% je to letadlo z Ruska. Ani nemusí promluvit!

Kamarádka dělá na jedné klinice plastické chirurgie vrchní sestru a jednou mi vyprávěla, jak tam k nim chodí Rusové a nechávají přešívat své partnerky. Zavelí (galantně): „Svléknout!“ a žena se svlékne a stojí jako beran na porážce. Partner s doktorem kolem ní chodí a on poroučí jak v hospodě: „Prsa alespoň o tři velikosti větší, tady ten pas probrat, s tím ksichtem také něco udělejte!“ a doktor kolem chodí jako pingl, když přijímá objednávku, a vše si zapisuje. „Šéfe a kolik za to budete chtít?“ Doktor vyřkne závratnou sumu, Rus nehne brvou a souhlasí. Ta, které se to týká, ani nemukne. Asi to tak v té zemi plné galantních mužů chodí. Prostě, jak řekla ta krasavice, u nich se muži umí k ženám chovat. Zatímco galantní muž kouří machorku a klábosí, sedřená ženská nosí necky s asfaltem. Možná, že sní o tom, jak by bylo fajn mít místo vaťáku ten kožich, jenomže ona se jenom snaží uživit své děti, které jí ten galantní chlap udělal a zmizel bůhví kam. Asi je to jiné Rusko, jak já říkám. A kde ta děvenka vyrůstala? Nebo její rodiče? Ve všesvazovém paneláku? Sakra, jak si vůbec může dovolit kritizovat naši zemi? A když je to tady tak hrozné, proč se nevrátí do země zářných zítřků?

Rusové žijí v naší zemi odděleně a ani se nesnaží asimilovat do většinové společnosti. Tak žijí i v New Yorku (Connie Island) a jinde v USA. V článku si stěžují, že naše společnost o ně nestojí, že si z nich dělá legraci. Na jednu stranu se nemohou divit, když jejich představa o módě je diametrálně jiná od našich představ, viz vymustrovaná děvenka v titulku článku.

Když jsem bydlel ve Vršovicích v našem bývalém bytě, v přízemí bydleli jeden čas Rusové. Byli to výtvarníci. Jejich obrazy se poněkud vymykaly našemu vkusu, kdo nevěří, ať se jde podívat na Havelský trh. Ale byli fajn a rád jsem několikrát přijal pozvání na skleničku. Před Prahou pobývali nějaký čas v New Yorku, a tak jsme jako dorozumívací jazyk zvolili angličtinu, neb ruštinou, i když jsem se jí učil mnoho let, nevládnu. A tak člověk nemůže soudit podle mladé krasavice.

V práci máme několik Rusů. Jsou různých kvalit. Jeden z nich se opravdu „povedl“. Vždy, když došlo k provozní špičce, zmizel. Když se potom objevil a nepříčetný parťák se ho ptal, kde byl, klidně odpověděl: „Ja ješče nězapálil!“ To znamenalo, že tu hodinu a půl, co jsme se viděli i zezadu, tak kdesi v klidu kouřil! Teď dělám s jeho pravým opakem. Olegovi je teprve něco málo přes dvacet, je ohromě šikovný a vstřícný. Je s ním radost pracovat. Někdy si vedle něj připadám jako totálně levý. Jediné, v čem si nerozumíme, je řeč o politice. Jenom jeho přirozený respekt k mému věku mu nedovolí poslat mě do temných míst. Ale díky jeho věku se to dá pochopit. Kde to nechápu, to je u starších Rusů. Proč, proboha, nemůžou pochopit náš nepříliš vřelý vztah k nim? My jsme u nich svou armádu neměli. Vždyť se jejich vojáci tady chovali jak na dobytém území, přestože tvrdili, že nás přišli ochránit. Lidé mé generace si k nim už těžko budou hledat cestu.

Proč by mě měli vadit Ukrajinci, kteří se snaží tvrdou prací u nás uživit rodinu doma? V práci máme ukrajinské uklízečky. Jenom ta první nestála za nic, ta vypadala, že si odskočila ze šantánu trochu si povytírat, ale ty další uklízejí dobře. Ta současná si u nás vždy poslechne M.A.S.H. a pak natáhne kšiltovku a utíká uklízet jinam. Je sympatická a velmi dobře pracuje, co bych mohl proti takové mít? Naopak mě štvou čeští „otrokáři“, kteří s nimi zacházejí jako z dobytkem. Že si nevyskočí na nějaké jejich mafiánské bossy! Po devadesátém roce na nás také v Německu koukali skrz prsty, když třeba lékaři přijali místo uklízečky, protože za to měli dvakrát tolik, co u nás za kvalifikovanou práci doktora. To je smutný fakt.

Jakási Ruska Jekatěrina prohlásila, že jsou Češi emocionálně uzavření, že Rus se nebojí naštvat a říct nahlas, co se mu nelíbí. Sakra, kde byli tito Rusové celých padesát let, co drželi hubu a báli se, aby neskončili v lepším případě na Sibiři? Ta paní to má trochu popletené. Když jsme si dovolili vyskakovat v roce šedesát osm, vtrhli sem ti odvážní Rusové s tanky, stříleli jak smyslů zbavení a patrně do toho otevřeně a nebojácně řvali, co se jim nelíbí. Každý, kdo si pamatuje tento vpád loupeživých hord, si Rusy musel nadosmrti zamilovat!

**********************************************************
Pozvánka na
TRADIČNÍ VÁNOČNÍ SETKÁNÍ S JANEM ČECHEM,
autorem úspěšných knížek Droga zvaná letadla, Nazdar orlové a Vzpomínky z druhého kopce.
Předvánoční rozjímání o letadlech, autech, ale hlavně o životě.
Kdy a kde?
Ve středu 15. prosince 2010 od 18 hodin v hotelu Ostrůvek, Praha 4, Na Ostrůvku 2
Všechny knihy autora budou na místě k dostání za přátelskou cenu.
Mediální partneři: Neviditelný pes, Radio Beat a Planes.cz
**************