Zpráva z novin: dva mladí řidiči nezvládli řízení a zaplatili za to životem. No, já si myslím, že je důležité, jestli měli předpisovou lékárničku a žárovky s pojistkami. Asi ne, protože podle toho, jak to policajti kontrolují, mám dojem hraničící s jistotou, že to je přesně to, co sníží počet nehod na minimum. Na druhou stranu, když policejní ředitel již dopředu anoncuje, že cizinci v Diamond Race mohou po našich dálnicích jezdit jako prasata, protože naše policie na ně nemá páky... Nejsem právník, ale řidič ferrari řítící se po D1 rychlostí 280 km/h porušuje předpis o maximální rychlosti na této komunikaci stejně jako dědek, který jede se svým stoletým favoritem vesnicí 80 km/h. Nebo se snad mýlím? Mám dojem, že oba překročili maximální povolenou rychlost. Nenašel jsem nikde zmínku o tom, že cizinci si mohou dělat z našich silnic závodní dráhu. Řekl jsem, že nejsem právníkem, takže nevím, jak moc mohou takovým řidičům zabavovat auta nebo řidičáky. Ale je-li naše policie skutečně tak bezzubá, co kdyby tyto šílence zastavovala jenom kvůli kontrole lékárniček a povinného vybavení. Že to je absurdní? Mám dojem, že není. Předpisy přeci platí pro každého řidiče na území našeho státu, nebo ne?

Tak tito policajti mi nikdy lékárničku nekontrolovali! A také nikdy nevysloví větu: "Tak pane řidiči, co s tím uděláme?"

Můžete namítnout, že naši policajti se nejspíš s cizincem nedomluví. To je víc než pravděpodobné. Ale na druhou stranu se nepamatuji, že by se italský policajt obtěžoval mluvit jinak než italsky, stejně tak španělský nebo naposledy mexický. Všichni mluvili pouze svým rodným jazykem, a přesto dokázali sázet pokuty jak brambory. Naštěstí mě to minulo, ale byl jsem u toho.

O policajtech, tentokrát tureckých, mi vyprávěl velmi pěknou historku nedávno kamarád. Jezdil s náklaďákem na začátku devadesátých let do Turecka. „No to víš, to si musel mít spoustu drobných dolarů na úplatky. Ty chtěli vždy a všude. Ale když si řekl o dvacet dolarů, a byli tam tři, musel jsi dát každému dvacku, jinak tě nepustili. Ale jednou, to bylo obzvlášť pěkné, to bylo jak z absurdního divadla, to by Havel takhle nenapsal. Přijeli jsme na hranice, já měl připravené desky se všemi doklady, byl jsem si jistý, že máme všechno v pořádku, ale úředník u okénka řekl lámanou angličtinou, že nemáme povolení.“ „Jaké povolení, co je to zase za novinku?“ „Povolení, které dávají v Ankaře.“ „Tak nás tam pusťte a my si ho v Ankaře vyřídíme, povídám.“ „Kdepak, tam bez povolení nemůžete.“ „Připadal jsem si jak v pohádce o kohoutkovi a slepičce: "A kde ho tady dostanu?“ „No, dost možná, že v támhle tom okénku na konci.“ Přesunuli jsme se k poslednímu okénku a čekáme, až se otevře. Za chvíli se zvedla roleta a objevil se tentýž úředník, který s námi před minutou mluvil, a koukal na nás, jako by nás nikdy před tím neviděl: „Co si přejete?“ „No to povolení, co jste říkal, že nám chybí.“ „Já jsem vám nic neříkal, jaké povolení?“ Mám normální tlak, ale tady jsem začal mít dojem, že mě flákne. „No prostě povolení přejezdu hranic, co dávají v Ankaře.“ „Jo, to, tak dvě stě dolarů!“ Dvě stě, ten se snad zbláznil, přesunuli jsme se k prvnímu okénku a čekali jsme, až se otevře. Otevřelo se a tam opět ten samý policajt: „Co potřebujete?“ „Potřebujeme jet do Turecka, doprdele.“ „Máte povolení?“ Tak jsme se přesunuli opět k poslednímu okénku, které se po chvilce otevřelo a tam zase ten samý úředník a opět dělá, jako by nás viděl prvně: „Co si přejete?“ „Povolení!“ „Jaké povolení?“ „K přejezdu hranic.“ „Jo to, tak tři sta dolarů!“ „Jak to, vždyť před chvilkou stálo ještě dvě stě!“ „To nevím, s kým jste mluvili, ale stojí tři sta:“ Zaplatili jsme tři stovky a dostali jsme jakýsi umolousaný papír v turečtině se spoustou razítek. Klidně to mohly být zprávy o počasí, nerozuměli jsme ani slovo. Přišel jsem opět k prvnímu okénku, kam mezitím přeběhl onen policajt: „Přejete si?“ „Jet do Turecka, sakra!“ „A máte povolení?“ Dal jsem mu ten papír, který mně před chvílí prodal za tři sta dolarů, on ho hodil do stolu a zvedl šraňku a my jsme mohli konečně jet. Co to bylo za papír, co na něm bylo napsáno, bůh ví, ale už nikdy po tom ho od nás nikdo nechtěl. Když si na to dneska vzpomenu, musím říct, že ten policajt byl mistr gagů."

Můj kamarád má servis na tahače. Řidiči tahačů, truckeři, jakkoliv je jejich chlebíček sakra tvrdý, jsou národ družný a jejich historky jsou leckdy neuvěřitelné. Chodím k němu na kafe a poslouchat (a zdržovat). Také se chodím kochat ohromnými obludami, které mě fascinují. Když jsem já v práci musel někdy jet s liazkou, na které byla cisterna s odmrazovací kapalinou, měl jsem strach, že se dostanu do pozice, že nebudu moct odněkud vyjet. Samozřejmě mě to zajímalo, jestli se to někdy také může stát profesionálům.

„Copak o to, zajet někam blbě, do ouzký ulice nebo do slepé, to se ti stane každou chvíli a pak to musíš s návěsem vycouvat a celou dobu se modlíš, aby tam nikdo za tu bednu nevlez, voni sou lidi dost choulostiví na to, když jim přejedeš chlapečka, pak tě většinou nemají rádi. Mně se to naštěstí a to musím zaklepat, nikdy nestalo. Jednou jsem byl za óbr hrdinu. To se mi stalo vloni v Německu. Ucpaná dálnice, nějaká bouračka nebo co. Bylo to nadlouho. Byl jsem u výjezdu z dálnice. Sice tam nebyla žádná orientační cedule, ale dost možná, že jsem jí přehlídl. Prostě jsem si řekl, tady nebudu stát jako tydýt a odbočil jsem. Ostatní kamioňáci si řekli: „Hele, ten to tady asi zná, jedeme za ním.“ A tak jsme jeli nějakým lesem, pak vesnicí. Tam na nás lidi mávali. Asi ještě nikdy neviděli tahač. No jo, bývalé Východní Německo! Měl jsem tehdy úplně nové Volvo, tak holt čuměli. A za mnou dalších asi třicet tahačů. Za chvíli jsem zjistil, proč na nás všichni tak vesele mávali. Oni nemávali, oni nás chtěli zastavit. Ta silnice totiž po několika kilometrech končila v jakési fabrice. Brána zavřená, nikde nikdo. Nebo to byla kasárna po Rusácích, prostě zavřeno a pusto. Byla tam sice louka, ale bylo to na jaře a tam bysme mohli zůstat viset. Vylezl jsem z auta a šel jsem k bráně. Tam byl rezavej řetěz a visací zámek. To jsem ještě nevěděl, kolik dalších blbců stojí za zatáčkou v lese! Udělal jsem pokus a zatroubil jsem. Vylezl nějakej dědek a povídá mi německy, co chci, že tady je to léta zavřený, on že to jenom hlídá. Tak jsem mu vysvětlil, že jsem tady omylem a jestli bych se nemohl u nich na dvoře otočit. Naštěstí to pochopil a odešel pro klíče. Bránu otevřel a já jsem nastartoval a na dvoře jsem se začal otáčet. Koukám na dědka, jak mu oči lezou z důlků, z lesa vyjížděj další a další kamiony! Doprdele, to jsem zase za vola! Voni si byli jistí, že to tady znám! Tak jsme se otáčeli jeden za druhým na tom dvoře. Cestou zpět jsem ta auta počítal, bylo nás třicet pět! Zase ukázali Češi Evropě cestu! Ale do slepé uličky! Na to jsme byli vždycky machři. Nakonec jsme se dostali na jinou silnici a všechno dobře skončilo, ale jak jsem stál u tý brány, připadal jsem si jako absolutní hňup!“

Tak se potvrdilo, že my Češi, co se týče Evropy, jsme stále jenom objevitelé slepých uliček. A až vás zastaví na dálnici naše čacká policie, že jste jeli sto čtyřicet a tak jste vážně ohrozili bezpečnost provozu, a ještě nebudete mít v pořádku lékárničku a kolem prolétne beztrestně ferrari třísetkilometrovou rychlostí, tak se ničemu nedivte.