Z DRUHÉHO KOPCE: Klukovské vzpomínky 111
Když tým, v němž také pracoval můj táta, dodělal Expo 58 v Bruselu a naše exposice měla velký úspěch, ceny jeli přebírat jiní, včetně mého povedeného strýce, a tátu za odměnu vyhodili z práce, ostatně mám dojem, že až na několik málo lidí byl celý tým rozprášený. Takže Tatra mohla klidně zůstat u nás. Pamatuji si na scénu jako vystřiženou z filmu Pupendo, když tehdy moje maminka prosila strýce, aby táta mohl zůstat v práci, kterou měl rád, a strýc - přesně jak šéf Fondu výtvarných umělců ve filmu - řekl mámě: „No, to víš Blážo, kdyby záleželo jenom na mně, tak by tam Honza zůstal, ale co můžu dělat? Tlačí na mě, to víš, kádrově na tom není vaše rodina dobře, přeci jenom je to napůl Němec, tak se to snaž pochopit.“ V té době se už u táty začala projevovat jeho nemoc, a tak o něj měla máma strach. O mnoho let později se zcela náhodou dozvěděla od jedné své kamarádky, která byla také buržoazního původu, takže mohla dělat jenom uklízečku, jak byl strýček, co se týče vyhazovu mého táty, velmi snaživý...
V té době dělala tuším firma ITES stavebnici modelu bagru. Byl to poměrně velký a naprosto perfektní kovový model, zcela funkční. Pamatuji si, že byl i velmi drahý. Dal se z toho udělat bagr, jeřáb nebo bagr na písek. Můj příbuzný Honza model samozřejmě vlastnil. On byl Honza fajn, děti za své rodiče nemohou, a byla s ním velká legrace. Ještě když jsme se stýkali, probíhala u nich oslava narozenin stařičké tetičky. My, jak to už u dětí bývá, jsme se strašně nudili, a tak jsme vymýšleli ptákoviny. Abychom neotravovali, byla nám na hraní vyhrazena kuchyně. Ve starém vinohradském bytě byla poměrně velká. Hráli jsme si s bagrem, když nás napadla naprosto skvělá myšlenka: „Hele, ségra, lehni si na zem, my ti budem do huby spouštět chlebíčky, abychom tady nebagrovali zbytečně." Ségře se to samozřejmě také zalíbilo, a tak si ochotně lehla na podlahu a já jsem s pomocí dálkového ovládání zajel pro chlebíček, který se mi samozřejmě nepodařilo celý naložit, tak jsem vzal jenom vajíčko a šunku, zbytek přistál na ubrusu. Přijel jsem na kraj stolu a pomalu jsem začal sestře spouštět jídlo. Vzal jsem si dobrou mušku a lžíci jsem otevřel přesně nad její otevřenou pusou. Jenomže, ona se ta husa hloupá, začala řehtat jak plechový kůň a šunka a vajíčko jí přistály na obličeji. Honza podal ochotně ubrousek: „Hele, Marie zůstaň ležet, teď já, a nesměj se jak blbá, to je vážná věc.“ Tak jsme „bagrovali“ chlebíčky a na podlaze kuchyně jsme se střídali. Jak čas utíkal, přibývaly na podlaze i fragmenty obložených chlebíčků, stejně tak na našem slavnostním oblečení. Ve chvíli, kdy jsme byli v nejlepším, dostala teta velmi špatný nápad - dojít pro další mísu chlebíčků. Našla ji zčásti na ubruse, zčásti na zemi a zbytek byl na našich obličejích a šatech. A jak jsme se v tom na zemi váleli, byli jsme obaleni jak řízek. Vajíčka, salám, okurka a vlašák ... ty dokážou věci! Toto zjištění velmi uspíšilo ukončení návštěvy u příbuzných. Mám dojem, že to bylo naše poslední setkání, kromě pohřbu zmíněné tetičky.
Táta se potom dost těžko protloukal. Že byl skvělým fotografem a dobrým výtvarníkem, v té době nic neznamenalo. Po několika letech, co doma pracoval pro různé kamarády, dostal místo v propagaci armaturek, čili dělal prospekty na různé kohouty a ventily. Jejich sídlo bylo v Králodvorské ulici v bývalém krámu. Byla tam téměř celá jejich parta z Expa, tak začal táta zase žít. Díky své perfektní znalosti němčiny pracoval na německých mutacích prospektů a jezdil často do božské NDR.
Když jsme tam se sestrou jezdili na účelem „poněmčení“, bydleli jsme v Magdeburgu přes park od ruských kasáren. Teprve před několika léty jsem se dozvěděl, že v tom parku proti bráně do kasáren byla až do sedmdesátých let zakopána mrtvola Adolfa Hitlera. Když jsem to viděl v dokumentu BBC, byl jsem z toho trochu vedle. Denně jsem chodil kolem Hitlerovy mrtvoly! KGB ho někdy sedmdesátých létech vykopala, lebka se nachází v jejím muzeu a zbytek byl zpopelněn. Zvláštní konec tyrana! Škoda, že ještě ten mrňavý syfilitik stále straší v mauzoleu v Moskvě. On a jeho pochybné učení mají za sebou daleko větší potoky krve než rakouský frajtr. Ten byl proti němu a Stalinovi pouhým amatérem.
V sobotu bylo dvacátého prvního srpna. Výročí, které, jak jsem zjistil, dnešním –náctiletým nic neříká. Pro mne a mou generaci to je totéž, co pro generaci mých rodičů válka. Co bylo před válkou, potažmo před vpádem Rusáků, bylo dávno, co bylo po ní, po okupaci, bylo nedávno. Ale ono to je 42 let! Hrůza, jak člověk stárne. Loupeživé hordy naštěstí odtáhly do pryč a zbyla nám tady po nich jenom zdevastovaná krajina a opuštěná kasárna a letiště. Jedna taková kasárna jsou v Luštěnicích. Tam byla myslím tanková vojska. V opuštěných kasárnách tohoto vojenského prostoru se usídlila firma Garáže Vltava pana Pelecha. Ta pořádá každý rok setkání majitelů amerik. Vždy to bylo první víkend v září, letos to vyšlo právě na 20. až 22. srpen. Myslím, že to bylo symbolické. V prostoru, kde dříve hřměly tanky s rudou hvězdou na čele, bublaly osmiválce a místo častušek a Aly Pugačevy byl kol kolem slyšet rock and roll. Jezdím na tento sraz léta. Vlastně od druhého ročníku. Tehdy to bylo ještě takové skromné, pouze několik aut a občerstvení jenom v místní restauraci. Tento víkend to byl už monstr podnik, mé auto mělo číslo 275! Takže cvoků, kteří se neprsí, kolik jim to „žere“, evidentně přibývá, také přibývá krásně zrestaurovaných či zachovalých amerik. Dříve jsem tam jezdil se synem, dnes má Honza už své auto, tak tam vyrážíme každý ve svém. Jednou za rok se tam sejdeme s kamarády, které pro pracovní vytížení nestihneme během roku. Přitom se procházíme kolem aut podobně postižených nebo kolem stánků se suvenýry a občerstvením.
Kdo má ameriky? Podle mého názoru se majitelé těchto krásných vozů dělí zhruba na dvě skupiny: první jsou ti, kteří je za mlada obdivovali ve Světě motorů a mohli si tak akorát vystřihovat jejich fotky a lepit si je do sešitu, jako jsem to dělal já, a teď si konečně můžou splnit své dětské sny. Druhou skupinou, která se bohužel neustále zvětšuje, je podivný svět zbohatlíků, kteří mají už všechno, a tak je napadlo, že by si mohli nějaké takové auto koupit. O autě nic nevědí, ani je to nezajímá, pamatují si pouze jeho cenu, protože to je tak asi jediné, čemu rozumí. Těm je jedno, jestli při převádění namotají auto na švestku, holt si budou muset koupit jiné! Že je to kolikrát nenahraditelná škoda, je nezajímá. Z těch mají radost akorát kluci, kteří se zabývají opravami těchto aut, protože to je levný zdroj náhradních dílů.
A tak tento víkend bylo možné vidět v Luštěnicích víc krásných vozů, než uvidíte v New Yorku za rok! Ještě jsou tato auta vidět občas v Kalifornii, ale jinak už pomalu vymírají. Proto patří panu Pelechovi a jeho týmu velké uznání za to, že taková setkání připravují.
***********
Knihy si můžete objednat zde