Volby naštěstí dopadly, jak dopadly. Při té příležitosti jsem měl možnost podívat se na Podbělohorské ulici do školy, do které jsem chodil od první do páté třídy, to znamená v létech 1956-1960. Zjistil jsem, že na škole stále není moje pamětní deska, o jezdecké soše ani nemluvě. Budova je aspoň celá vymalovaná a zrenovovaná. Vzpomněl jsem si, jak jsme sbírali kaštany a žaludy pro pražskou zoologickou zahradu a jak jel vítěz sběru za odměnu na letiště vítat medvídka Bajkala, ale o tom jsem psal. Kaštany a žaludy jsme dávali do garáže na dvoře školy. Garáž tam je stále, pouze nahoře je ohraničená plotem, aby nějaké dítko nezvedené nespadlo a nenamlátilo si kebuli. Za našich časů jsme na garáž nesměli, protože tam zábradlí nebylo a padali jsme a kebule jsme měli neustále rozbité. Ale v těch časech, když člověk přišel domů ze školy pomlácený, odbylo se to pouze křížovým výslechem rodičů a zbývalo-li nějaké nepomlácené místo na těle nešťastníka, přistála tam ještě výchovná rána od rodičovstva. Nikdo nežaloval školu, že opomněla péči, nikdo nechodil řvát na kantory. Prostě: „Jsi blbej a namlátil sis, aspoň víš, že tam nemáš lézt a příště si to už budeš pamatovat.“

Do první a druhé třídy jsme chodili do „školičky“, což je pavilón na školní zahradě. Postavili ho v roce 1955 a my byli prvními žáky. Pamatuji si, že chlapecké záchody byl klasický vyasfaltovaný žlábek. Mezi náma hošíma byla vždy určitá soupeřivost, a tak jsme pochopitelně závodili, kdo výš. Jednou při takové soutěži tam vběhla školnice a jak byla rozezlená, dala facku Pepovi Šulcovi. On se lekl, ona to odnesla sprškou do obličeje. Tak dostal od školnice ještě jednu, pak teprve se šla utřít. No a tím to bylo vyřešeno.

Co se týká této soutěže, myslel jsem si léta, že to je doména chlapců. Teprve když jsem začal jezdit za naší partou do Tábora, byl jsem vyveden z omylu. Chodili jsme tam na mejdany do „Podptáka“, což byla Strojně početní stanice v ulici Pod ptákem. Tam v prvním patře byly byty zaměstnanců, a jelikož to byl dům čtyři sta let starý, měl tlusté kamenné zdi a mohli jsme tam dělat brajgl a nikoho to nevzbudilo. Jednou jsme šli z krčmy s tím, že skončíme v Podptákovi kde také přespíme. Samozřejmě, že jsme v krčmě neseděli nasucho, a tak si pivendo cestou řeklo, že by chtělo na vzduch. Udělali jsem si na cestě čáru a že budeme soutěžit, kdo dál. Šly s námi také holky a Zemanka nám vyrazila dech, když se nás zeptala, jestli může soutěžit s námi. Kříďačka byla decentóza, neb byla učitelkou a takový nápad ji pobouřil: „Prosím tě, že jsou kluci prasata, ale ty jsi dáma, ne?“ „Na dámu se vykašli, tak můžu? A o co se vsadíme?“ „Myslíš, že budeme močit soutěžně? Tak jo, já dám pětku!“ „Já taky!“ „A já taky a vítěz bere vše!“ Když se nás Zemanka zeptala, jestli to chceme čůrkem, nebo kropičkou, bylo nám jasné, že máme co do činění s profesionálkou.

No snažili jsme se, seč nám síly stačily, a musím říci, že jsme byli dobří, někteří výteční! Pak ale přišla Zemanka, stáhla si kalhoty a přidřepla. Podala naprosto nevídaný výkon, kterým nás opravdu zahanbila: „Srabi, navalte prachy, ať můžeme ještě ve střelnici koupit flašku!“ Koukali jsme na to jako Slovák do hodin. „Ty bláho, kde ses to naučila?“ „Léta jsem trénovala s mojí ségrou, chlapci. Močili jsme doma z garáže a závodily, která z nás to dokáže písknout přes ulici. Vyhrála ségra, protože já jsem krůpla na pošťáka, a tak jsem prohrála kontumačně a ještě jsem dostala jako první cenu pár facek a zaracha, ale když naši nebyli doma, tak jsme pilně trénovaly.“ Určitě si to zasloužila. Člověk se neustále učí! Dnes je to již dáma v letech a neviděl jsem ji asi tak pětatřicet roků, takže nevím, jak je na tom s touto disciplínou, u nás mužů se to věkem horší. Také nevím, jestli je s ní stále taková sranda, někdo věkem zapškne.

Volby... pamatuji se, jak jsem byl za komunistů ve volební místnosti na hřišti „Na okrouhlíku“, což bylo také na Podbělohorské, vedle školy. Hřiště tam naštěstí stále je, to ještě Jančík nestačil nikomu střelit. Ta budova je tam pořád, jen nevím, co je uvnitř. Za mých mladých časů tam byl na rudém podkladě nápis „Agitační středisko“ a schůzovali tam místní komunisti. Dokonce i ti, kteří dnes tvrdí, že nikdy v partaji nebyli. Tak tam se odehrávaly volby a místní fízlové bdělým okem sledovali, jestli čirou náhodou někdo nejde za plentu, což je dnes opačně. Kdo se odvážil jít za plentu zvící velikosti nataženého kapesníku, hned měl malér. Já si vzal volební lístky a odešel jsem pryč. Nic jsem nikam nevhodil. Doma před brankou mě dohnal Šubánův tatínek, který byl vojákem z povolání, a prosil mě, jestli bych mu nemohl ty lístky dát, že bych z toho mohl mít strašný průšvih, že tam je několik estébáků a hned si to chtěli zapsat. Tak jsem mu ty lístky dal. Kupodivu měl pravdu. V práci si mě volali, cože jsem to vyváděl při volbách. Asi měli strach, že by to Husák nevyhrál na 99,9%. Jako dělník na demontáži motorů jsem naštěstí nemohl padnout hlouběji, takže to bylo bez jakéhokoliv postihu. To mi připadalo komické, že partaj, která o sobě tvrdila, že je stranou dělníků, rolníků a pracující inteligence, lidi trestala dělnickou prací.

Na Okrouhlíku se v zimě bruslilo. Správce hřiště udělal mantinely a když chvíli mrzlo, začal hřiště polévat vodou. V agitačním středisku se vařil grog a pro nás, školou povinné, čaj s citronem. Za kačku byl chleba s hořčicí. Musím říci, ať se jdou bodnout všichni michellinové, toto byla božská mana! K tomu hrál gramofon Kristýnku a jiné hity. A ti, co uměli bruslit, kroužili po hřišti. Já neuměl a musím se přiznat, že bruslařské umění mi dodnes zůstalo zapovězeno. Vím jenom, že led je sakra tvrdý a že když na něj člověk padl, že ho bolel zadek. A já padal furt, neb jsem se nemohl smířit s faktem, že pevné skupenství vody i klouže. Má sestra spolu s kamarádkou Šárkou dostaly za úkol naučit mne bruslit, ale ony se místo toho předváděly před nějakými puberťáky a když jsem vyžadoval jejich pozornost, odpovědí mně byly šťouchance a facky. Jo, jo, tak kruté mládí jsem měl!

Abych byl spravedlivý, ségra v jakési soutěži vyhrála kolo, které se jmenovalo Junior. Bylo to tříčtvrteční dámské kolo. V životě na něm neseděla. Mám dokonce takový dojem, že ani neumí na kole jezdit. Bicykl jsem zcela opanoval já. Jezdil jsem na něm terénky i plošinu. To první za Hlavatých barákem a plošina se jezdila na spartakiádním parkovišti za garážemi. Obojí dnes neexistuje. Na parkovišti vyrostla školka, místo garáží jsou domy. Za barákem, co bydlel Láďa Hlavatý, mají zbohatlíci své rezidence. Ani netuší, že země je tam silně kontaminována naší krví! Začínalo to klasicky: „To je houby, dávej bacha!“ a následoval pád na hubu, průlet křovím a podobně. Naštěstí měly naše maminky vždy sdostatek obvazového materiálu a jódu nebo peroxidu vodíku. Přítel Šuba nám rány šil, když bylo třeba. Láďa, syn (což je přezdívka Jirky), a Kávon měli kola Pionýr a já létal střemhlav po hubě na Junioru. Na kole byly pohříchu vidět šrámy mých soubojů s gravitací a jinými zákony fyziky. V těch letech jsme si s kolem byli dosti podobní. Já se zahojil, kolo muselo občas na opravu k panu Pěknému, který měl dílnu v garážích. Koukal přes brýle a vždycky mě seřval, že se jednou zabiju, pokaždé mi kolo opravil a se slovy „A ať už tě tu s tím krámem nevidím!“ mě vyhodil.

Mění se počasí a mě berou klouby, protože jsem tlustý. Tak si dám léčivé červené, to je dietní. Snad už bude pěkně a na děti se nezlobte, máme je už od toho, aby dělaly blbosti a připomněly nám naše mládí!

***********

Knihy si můžete objednat zde