Víte, co mají společného firmy Jack Daniel’s, Harley-Davidson, John Deere a Tractor Supply? Kromě toho, že jde vesměs o firmy americké, tak především to, že všechny odmítly „woke politiku“.

V Jack Daniel’s tak přestanou své manažery odměňovat podle toho, jaký dosáhli pokrok v oblasti rozmanitosti, ale podle obchodních výsledků. Své zaměstnance a dodavatele pak už nebude firma vybírat podle „woke kvót“ a organizátoři progresivistických akcí si budou muset shánět sponzorské příspěvky jinde.

Podobné rozhodnutí padlo v Harley-Davidson. Společnost oznámila, že opouští tzv. DEI iniciativu (Diversity, Equity and Inclusion – diverzita, rovnost a inkluze) a nadále se bude věnovat už jen motocyklům. K něčemu podobnému dospěla i firma John Deere. Taky se už hodlá nadále zabývat pouze výrobou traktorů a přestat vyhazovat peníze za kdejaké festivaly progresivismu a podobné aktivity. Zároveň firma tvrdí, že všelijaké ty kvóty diverzity součástí firemní politiky a kultury nikdy nebyly. A to, že se bude nadále věnovat jen svému podnikání a končí s DEI prohlásila i společnost Tractor Supply.

Odmítání „woke politiky“ firmami však není jediná rána progresivistickému plánu na přeměnu společnosti podle představ budovatelů „Dobra“. Drhne to totiž i s ESG. Stačí pohled na výsledky tzv. „udržitelných“ fondů v porovnání s těmi ostatními. Je zjevné, že ty první poněkud klopýtají. Jejich zastánci se sice ohánějí argumentem, že investoři do nich nevkládají peníze proto, aby vydělali, ale jsou pro ně důležitá i „nefinanční kritéria“. A že jsou tedy připraveni „v krátkodobém až střednědobém horizontu na nižší výnosy z akcií s vyššími předpoklady udržitelnosti“. Za oceánem se však ukazuje, že jejich trpělivost není bezbřehá. A tak „uvědomělých“ investorů ubývá, a naopak přibývá těch, kteří odmítají konání „Dobra“ nadále financovat a svoje prostředky přemísťují do fondů sice „neudržitelných“, ale zato ziskových. A tak jsou ESG fondy zavírány.

Každý produkt sociálního inženýrství má zkrátka jednu zásadní slabinu – dříve či později bývá konfrontován s realitou. A pak se najednou zjistí, že nejde o nic jiného než o seznam zbožných přání. Přesně to se děje i v případě „woke politiky“ a ESG. I když k tomuto pomalému a postupnému probouzení se z progresivistického poblouznění dochází tedy zatím pouze za oceánem.

To na starém kontinentu je situace bohužel jiná. U nás se totiž všechny tyhle šílenosti teprve zavádějí. A na pilu se přitom tlačí enormně. Že to bude znamenat další ztrátu konkurenceschopnosti EU a její postupné propadání se do bezvýznamnosti je dle mého soudu nabíledni. Ekonomické zákony prostě platí a ani v europarlamentu je přehlasovat nelze. Byť tomu ti, co si myslí, že peníze vznikají v bankomatu a elektřina v zásuvce, nepochybně bezmezně věří.

Co s tím? Častou odpovědí je „volit politiky, kteří dokáží tento pád do propasti zastavit“. Myslím, že je to iluze. Současná EU je totiž nastavená tak, že volení politici už téměř o ničem důležitém nerozhodují a podstatné věci řídí nevolená bruselská vrchnost. Určitá šance by tu však byla. Rozhodnutí zmiňovaných amerických firem vykašlat se na „woke politiku“ totiž nepřišla sama od sebe, ale byla reakcí na nesouhlasné reakce a tlak zákazníků. Ti se dokonce u některých nespokojili s pouhým oznámením o návratu k „normálu“, ale chtějí i hlavy těch manažerů, kteří „woke politiku“ prosazovali. A ani ESG fondy neskončily z něčího rozmaru, ale protože o ně kvůli jejich nevýkonnosti ztratili investoři zájem. Myslím, že je to dobrý návod i pro nás. I my jsem totiž spotřebiteli, a i tak i my můžeme dát najevo, co si o „woke politice“ a ESG myslíme.

Stačí preferovat ty firmy, které nám chtějí poskytovat svoje zboží a služby před těmi, které chtějí budovat „Dobro“…

Psáno pro deník.to