Zdá se, že se opět blíží doba hysterie, podobné, jakou jsme zažili v době projednávání zákona o tzv. Istanbulské smlouvě. Copak se něco změnilo k horšímu poté, co jsme ji nepřijali? A změnilo se něco k lepšímu v těch evropských státech, které ji slavnostně přijali? Připomínám toto jen v souvislosti s přáním, abychom nepodléhali kampaním těch, kteří se považují za progresivisty, za ty, kteří určují ten správný směr našeho myšlení. Zákon o podmínkách, za kterých mohou lidé „změnit“ své pohlaví je ovšem něco zcela jiného než Istanbulská smlouva. Nebo nedávné usilování o to zjistit co to je manželství. Na rozdíl od něho bude mít zcela konkrétní následky a vliv na chování občanů. Mají však jedno společné: pokoušejí se nám sebrat smysl slov tak, jak je obecně chápeme. Pokoušeli se to u slova „manželství“, nyní to zkoušejí se slovem „pohlaví“. Jde prý jen o „sociální konstrukty“,,,,

Poté, co Ústavní soud zrušil předpis, podle kterého ten, kdo si to přál mohl své pohlaví změnit jen chirurgickým zákrokem, tedy kastrací, vznikla povinnost zákonodárce vytvořit nový zákon, kterým by člověk mohl „změnit“ své pohlaví jinak. To je jistě v pořádku. Tentokráte se však změna pohlaví neprojeví na těle člověka, ale pouze v jeho představách. I to je jistě v pořádku, jsme různí lidé každý z nás může mít o sobě různé představy. Složitost vidím a hysterii tuším v otázce stanovení jaké podmínky musí splnit člověk, aby mohl deklarovat svoji tušenou změnu pohlaví a v možnosti rozsahu této veřejné deklarace.

Slyším požadavky, že by tak mohl učinit občan kdykoliv se tak rozhodne a že by i děti měly mít takové právo již od 14 let. Příběh o jednotce španělských vojáků, kteří deklarovali své ženské pohlaví a okamžitě odešli do výsluhy, neboť to prý španělské zákony ženám umožňují, je možná smyšlený, ale absurdity tohoto vývoje dobře ilustruje. Bude-li umožněno, aby tato „změna“ mohla být volně obsažena i v úředních dokladech, bylo by asi užitečnější takové osobní doklady zrušit, než aby v nich bylo úředně potvrzováno, co si člověk přeje, a ne to co ve skutečnosti existuje. A děti, od jakého věku? Od 14 let? Zakazujeme jim sňatek, pohlavní styk, ale změnit pohlaví ano?

Poslouchal jsem na podzim v Brně přednášku jedné z aktivistek takového uspořádání, která tvrdila, že bychom měli respektovat rozhodnutí těchto lidí a zjistit si rod ve kterém si přejí být oslovováni (např. „tatínku podala bys mi kávu“) nebo onikat (např. „tatínku podalo byste mi kávu“). Na otázku, jak se má člověk s někým seznámit, když nezná jeho pohlaví, sdělila, že skutečné pohlaví (!!!) může znát jen jeho partner. Pak tu ještě máme skupinu „nebinárních osob“, které se domnívají, že nemají žádné pohlaví a chtějí, jak jsem nedávno četl, to vyjadřovat i pravopisně (např. „učitel*ka“, aby bylo zřejmé, že nejsou ani jedno ani druhé). V jakém světě bychom žili?

Je to jistě zajímavé, ale měli bychom asi vidět, že tyto problémy zajímají jen velmi úzkou, byť velmi hlasitou skupinu. Naprostá většina občanů žije jinými problémy a určitě si nepřeje být zatěžovaná i tímto. Nemají žádnou povinnost osvojovat si rod podle momentálního přání jiného, nemají žádnou povinnost přizpůsobovat tomu mateřský jazyk a přihlížet k tomu jak jejich děti, povzbuzeni přednáškami aktivistů, které museli vyslechnout během školního vyučování (“dítě nelze vyjmout z výuky o LGBD jen k vůli nesouhlasu rodičů“) experimentují podle návodu youtuberů. Zákonodárce by to měl mít na paměti.

Autor je ombudsman