Obsah a úroveň slov

Slova nejsou pouhým bezvýznamným „plácnutím do vody“. Písemný i ústní projev má totiž tvořivou i ničivou povahu a stojí „na počátku“ všelikého dobra i zla. Indický filosof Buddha (asi 563-483 př.n.l.) proto dělil činy (karmany) na myšlenkové, slovní a skutkové, přičemž každý čin měl podle své povahy i odplatné (karmické) účinky buď v tomto životě, v příštím životě anebo v některém z příštích znovuzrození. Proto požadoval, aby nejen jeho učedníci, ale i ostatní lidé kontrolovali své myšlenky, vážili svá slova a ovládali své skutky. Tento požadavek je sice stále aktuální, avšak úředníci ministerstva školství tento názor evidentně nesdílejí a proto také není tématem jakékoliv školní výuky.

Občas zaslechnete nějakého věroučného „mudrlanta“, který význam slov zlehčuje a odvolává se na údajná slova Ježíše Krista: „Ne podle slov, ale podle skutků jejich poznáte je.“ Takový výrok ovšem v žádném z evangelií nenaleznete. Evangelista Matouš uvádí pouze výrok „po ovocích jejich poznáte je…“ atd. (kap.7/16,20), což v podobné formě opakuje i evangelista Lukáš (kap.6/44). Žádný evangelista tedy nehovoří o tom, že by snad slova měla mít menší váhu než činy. Historické zkušenosti totiž potvrzují, že účinky činů slovních mohou být mnohem horší než účinky činů skutkových.

Obsahem a úrovní slovního projevu se zabývali již ve starověkém Egyptě. Egyptský vezír (dnes bychom řekli premiér) Ptahhotep již ve 25.století př.n.l. vyslovil tyto moudré rady týkající se slovního projevu:

„Neříkej jednou to a podruhé ono;

a nezaměňuj jedno s druhým.

Jen tehdy, když budeš mluvit dokonale,

dosáhne každý tvůj úmysl svého cíle.“

„Jen tehdy mluvit máš, když víš, že věci rozumíš.

Ten kdo na poradě mluví, má být umělcem;

vždyť mluvení je těžší než kterákoliv jiná práce,

a jen tomu slouží, kdo ovládá je dokonale.“

Buď uvážlivý, kdykoli mluvíš.

Máš vždy vyřknout něco vynikajícího,

aby velmoži, kteří tě poslouchají, řekli:

„Jak krásné je to, co vychází z jeho úst!“

Slavný řecký teoretik řečnictví (rétoriky) Ísokratés z Athén (asi 436-338 př.n.l.) sice Ptahhotepova naučení neznal, avšak jeho názory byly podobné. Cílem jeho rétorické výchovy bylo umění odůvodnit názor, dovednost používat vhodné výrazy a získání citu pro situační vhodnost. Byl toho názoru, že úplné vzdělání athénského občana i politika zahrnuje nejen znalost filosofie, etiky a historie politiky, ale i schopnost hovořit politicky mravně. Mezi našimi politiky však stěží naleznete jediného, který Ísokratova pravidla řečnictví zná a používá, natož aby znal Ptahhotepova naučení. Slovní projevy v Poslanecké sněmovně anebo v Senátě jsou toho smutným důkazem.

Úpadek vzdělanosti i mravnosti, zahájený křesťanskými fanatiky již v 5.stol.n.l. a poté cíleně rozvíjený ve všech totalitních režimech, nutně zasáhl i rétoriku. Kdyby měly být citovány všechny fanatické a nenávistné projevy křesťanských kněží a poté i muslimů, revolucionářů všeho druhu, fašistů, nacistů, komunistů i současných ruských, čínských a severokorejských nacionálních socialistů, byla by to vskutku „ďábelská bible“. A stále to pokračuje, protože míra všeobecné pitomosti činí i z neuvěřitelných pitomostí pitomosti uvěřitelné. Dosažení všeobecné pitomosti (nerozumnosti, nevědomosti a hlouposti) je pak největší touhou kněží a politiků všech věrouk a „ismů“, kteří záměrně šíří bludy, polopravdy, dezinformace a lži a toužebně si přejí, aby lidé byli poslušní, moc nepřemýšleli a všechno jim uvěřili. Stačí si jen poslechnout anebo přečíst projevy současných ruských politiků anebo ideologů a nutně musíte dojít k závěru, že ti všichni patří do přísně uzavřených oddělení psychiatrických léčeben, ne-li přímo do kriminálu.

Ani naše republika nebyla ušetřena veřejných projevů intelektuální nedostatečnosti, zejména v souvislosti s pandemií covidu anebo současným válečným konfliktem na Ukrajině. Všechno to, co jsme viděli i slyšeli, totiž muselo slušnými lidmi hluboce otřást. Nejen Ptahhotep a Ísokratés, ale i slovutný římský právník a rétor Marcus Tullius Cicero (106-43 př.n.l.) by se podivili či spíše vyděsili, kdyby viděli a slyšeli, jak hluboko klesla formální i obsahová úroveň slovního projevu nejen našich spoluobčanů, ale i našich současných anebo bývalých politiků, samolibě se považujících za elitu národa. Nejenže mnohdy žvaní bez rozmyslu (rychleji mluví než myslí a pak se omlouvají anebo svá slova popírají), ale ještě věří tomu, že svým slovním projevem vyjadřují (prezentují) svoji genialitu, ačkoliv mnozí z nich nedokáží zformulovat ani jedinou smysluplnou českou větu. Pokud však pozorně vyslechnete i obsah řečeného a porovnáte jej s vlastními vědomostmi, zkušenostmi i vizuálním poznáním, snadno zjistíte, že i s jejich vzděláním, intelektem a mravními kvalitami to zdaleka není tak slavné, jak se pokoušejí předstírat. Jejich vzdělání je totiž omezené, pamatují si jen to, co chtějí a hlavně si pamatují, že k dosažení úspěchu a moci je každý prostředek dobrý. V důsledku neustále se prohlubující všeobecné nerozumnosti, nevědomosti a hlouposti (pitomosti) však stále nalézají vděčné posluchače, kteří je obdivují, nekriticky jim věří, jejich slova dále rozvíjejí a s planoucíma očima je ve stále nové podobě rozšiřují (klasické „informační šumy“). Míra nadšení je přímo úměrná míře hlouposti. Této situace zneužívají i občané s politickými ambicemi (v poslední době zejména někteří „renomovaní“ advokáti), kteří předstíráním bytostného zájmu o věci veřejné a občanská práva i blaho občanů získávají „politické body“ a přitom sledují jen své vlastní sobecké cíle. A k tomu všemu slouží slova, která jsou počátkem nejen mnohého dobrého, ale i mnohého zlého.

(Dokončení zítra)