Jak to, že mají na dítě v raném vývoji rodiče takový vliv? Naprostou důvěrou vznikne pevná vazba, díky níž může být dítě v dalších létech emocionálně stabilní. Naštěstí se později důvěra rozvolní až do téměř antagonistického nepřátelství ve slastné fázi zvané puberta. V této fázi je dítě v ilegalitě a rodiči nezbývá než pevná důvěra v sebe, že do dítěte vložili dost lásky. Tato důvěra v sama sebe dovolí dospělému přežít úskalí fáze obracení očí v sloup, zarytého mlčení a dělání naschválů těm boomerům – rodičům. A někdy je to o nervy i peněženku. Pak, když se to povede, přijde prozření a z dítěte vzniká zralý dospělák, který si aspoň trochu rodičů váží a jde si dál svou cestou.

Důvěra však v současnosti mizí jako sníh v době globálního oteplení: Nedávno v mediích proběhla zprávička, že v jednom moravském městě dělali hasiči kampaň za průjezdnost ulic, kde nešťastní a kapitalismem přemnožení řidiči parkují už bůhví kde, a tak není často splněna třímetrová zákonem vyžadovaná šířka dopravních tepen místního chodníkového významu. Určitě to znáte. Já osobně jsem už vyhodila za pokuty za tento přepych způsobený vlastnictvím auta v kombinaci s trvalým bydlištěm na sídlišti asi 7 tisíc korun českých. Jenže na chodníku se fakt parkovat nemá, i když je kolem placu (omluva za nekorektní slovo) dost. Že to přes noc naši empatičtí strážníci tolerují a obejdou to až ráno kolem deváté, kdy už všichni odjeli do práce, nebo stihli přeparkovat, teď už přestává platit. Jaksi se nám zaktivizovali, anebo je zaktivizoval nějaký všímavý občan neboli bonzák (omluva za nekorektní termín).

U nás tedy již ti policisté tak progresivisticky něžní nejsou. Nevysvětlují desetkrát přívětivě potřebu průjezdných vozovek s několikanásobným zdůvodňováním potřebných vzdáleností a úhlů pro záchranu lidských životů při požáru. Fláknou nám to a už se ani nezdržují cedulkou za stěrač. Jen běháme na poštu pro doporučenou zásilku – další opruz (omluva za nekorektní termín), jelikož naše sídlištní pošta má progresivisticky efektivizovanou otvírací dobu, která se blíží otvírací době příhraničně vybydlené lokalitě. Mají už i obědopřestávky a začínají pracovat tu v devět, tu v deset a zavírají taky hodně různě. A kdo si to má pamatovat. Tak aspoň chodíme na zdravotní procházky, když se zrovna netrefíme.

Ale k věci zvané důvěra a k novodobě přívětivým hasičům. V tom městečku asi dostali nějaké dotační peníze a dělají osvětu. Ve chvílích, když zrovna nehoří, nebo není vysoko na stromě uvízlé koťátko a oni jej zrovna nesundávají, trénují průjezd nicnehořícím městem a zkoumají, kudy projedou a kudy už ne. Když pak narazí na neukázněného řidiče, kterýžto měl třeba jen těžký nákup a tak auto nechal stát blbě (omluva za nekorektní termín) tak, že ty tři metry to nejsou i kdyby to měřil progresivistický vzdělávaný deváťák zš (omluva za pokus o vyvolání nenávisti k úrovni vzdělávacího systému), dají mu přívětivou cedulku za stěrač s přívětivým vzdělávacím textem vysvětlujícím, proč se má parkovat tak, aby projelo hasičské auto.

Mám otázky: To už zákon – tedy pravidla silničního provozu neplatí? To už neplatí neznalost zákona neomlouvá? To už neplatí ani selský rozum? A co je vlastně selský rozum? A kdo je sedlák? Sedlák je, když... člověk rozumný, který dělá, co umí a díky svému rozumu a zkušenosti předků se uživí i když padají kroupy v nevhodnou dobu a udeří mrazy v době ještě nevhodnější. Tento zdatný jedinec má důvěru ve zkušenost předků, dle které vyseje a vysadí více druhů plodin, střídá jejich výsev na jednom místě podle svého dědy a umí se postavit i k řešení těch padajících krup třeba. Má důvěru ve způsob žití, který mu předali předci.

Kde se teď ztratila ta důvěra? Důvěra v zákony, které někdo před námi vymyslel právě proto, aby svět fungoval bez zbytečných zádrhelů a silnější neútočil na slabšího. Nemáme ji, ztratila se. Nemáme důvěru v systém zákonů. Důvěru v to, že to s námi stát, potažmo škola, potažmo rodiče, myslí dobře. Důvěru v pravdivost a potřebnost pokynů na cedulích při nástupu na lanovku v lyžařském centru. A tak se jednoduše lidi zamýšlejí nad nesmrtelností chrousta a čím dál častěji padají při nástupu pod rozjetou sedačku a „lano“ stále zastavuje. Ostatní lyžaři, kteří se takto blbě (omluva za nekorektní termín) nezamýšlejí, déle sedí na lanovce, než sjíždějí ze svahu. Milujeme ty zamyšlené sněhové vločky, jsou tak krásně zeleně pokrokoví…(omluva za nekorektní sarkasmus).

Ztratili jsme důvěru i v potřebnost jemných ale účinných restrikcí vůči pubertálním hajdalákům ve školních škamnách, aby se posléze nevzepjali k teroristickým útokům. Na dítě se ve škole nesmí nikdo křivě ani podívat, i když robě vytahuje na úču málem kudlu. Proč asi ztratily tyto autority důvěru?

Nechám to na vás. I ve filmech se to teď nosí - končí tak, že nevíte jestli se vzali nebo rozvedli! A to i v případě, že rozluštíte dialogy tvořené neúplnými a šeptanými holými větami, podbarvenými mocnými decibely hudby.

Pěkný další nedůvěryhodný den přeje všem úča Ren