Neviditelný pes První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996

Paradox moderní společnosti tedy možná není v tom, že blahobyt člověka „desocializoval“. Blahobyt pouze odstranil nutnost udržovat vztahy bez ohledu na jejich kvalitu. Poprvé v historii může velké množství lidí poměrně pohodlně říci: tento vztah mi nestojí za jeho náklady. A právě proto se dnes mnohem ostřeji ukazuje skutečná kvalita mezilidských vztahů.

Přesně!

Je možná užitečné začít otázkou, proč se vůbec člověk stal společenským tvorem. Původně nešlo o morální ideál ani o nějakou vrozenou potřebu neustálé společnosti. Spolupráce byla především podmínkou přežití. Jednotlivec nebyl schopen sám získat dostatek potravy, ubránit se, vychovat potomstvo ani zajistit si bezpečí. Sociální vazby proto měly mimořádně vysokou praktickou hodnotu. Člověk snášel konflikty, nepohodlí i nutnost přizpůsobovat se druhým, protože alternativa byla podstatně horší.

Moderní společnost tento mechanismus zásadně změnila. Člověk může sám bydlet, pracovat, nakupovat, cestovat, bavit se a do značné míry se zabezpečit. Sociální vztah proto přestává být existenční nutností a stává se dobrovolnou směnou hodnot. A právě tehdy logicky rostou nároky na jeho kvalitu. Když člověk druhého nepotřebuje k přežití, bude s ním žít především tehdy, pokud mu společný život přináší něco, co převyšuje jeho náklady – blízkost, intelektuální podněty, sex, bezpečí, spolupráci, humor, citovou oporu, společné zážitky nebo prostě příjemnější život.

To může být podstatná část vysvětlení dnešní generace singles. Problém nemusí spočívat v tom, že mladý člověk „zapomněl socializaci“. Může spočívat v mnohem prostší skutečnosti: nenachází člověka, jehož přítomnost by jeho život dostatečně zlepšovala. A z opačného pohledu může být sám pro ostatní člověkem, jehož přítomnost jejich život dostatečně nezlepšuje. Čím snadnější a pohodlnější je život jednotlivce, tím menší je ochota přijímat špatné, konfliktní nebo jednoduše málo přínosné vztahy.

Osamělost je potom do určité míry přirozeným výsledkem tohoto nového poměru nákladů a výnosů. Neznamená to, že je příjemná nebo zdravotně neškodná. Znamená to však, že ji nelze odstranit tím, že člověku vysvětlíme, že má být společenský. Pokud mají lidé znovu vyhledávat společnost druhých, musí jim tato společnost něco přinášet. A stejně důležité je naučit se být člověkem, jehož přítomnost představuje hodnotu pro ostatní.

Paradox moderní společnosti tedy možná není v tom, že blahobyt člověka „desocializoval“. Blahobyt pouze odstranil nutnost udržovat vztahy bez ohledu na jejich kvalitu. Poprvé v historii může velké množství lidí poměrně pohodlně říci: tento vztah mi nestojí za jeho náklady. A právě proto se dnes mnohem ostřeji ukazuje skutečná kvalita mezilidských vztahů.

pokud moderní doba umožnila člověku být sám, často tak koná z vlastní vůle. nemyslím, že je více šťastný nebo nešťastný než ostatní. prostě mu to vyhovuje. teď nedávno jakýsi herec vykládal, jak jsou v Indii na venkově lidé nešťastní a jak trpí, a my že se máme jak prasata v žitě...--ne, nejsou. žijí si své životy a nic neřeší. ( pokud jim tedy někdo nenakuká něco o Evropě--ale to už je věc jiná)

Pokud přijmeme fakt, že lidé hlasují nohama, pak je to zanedbatelné množství lidí atlantické civilizace toužících žít v Indii proti 1-1,2 mil. ročně Indů, kteří emigrují do USA a Evropy (a dalšího milionu, kteří emigrují jinam). Samozřejmě v tom nejsou lidé, kteří na emigraci nemají prostředky nebo víru, že žít se dá lépe. Tvrdit, že je šťastnější člověk umírající po vykoupání v posvátné řece na tyfus než ten, který si ho užene maximálně na exotické dovolené a bez problémů se vyléčí, je holý cynismus.

ono pokud ma clovek vyssi IQ nez 130 a pouziva to,

tak je vetsinou sam. Hustota blbcu je strasliva !!

viz Dumning-Kruger !!

Probůh jenom to ne. U nás se vinotéka v obchodním centru zavírá v 18,00. Chodím tak kolem 17,00. To už tam obvykle jsem skoro sám. V klidu a o samotě si vypiju svoji dvoudecku bílého a jsem spokojen. Holt, každý jsme jiný. Osamělost umí být i krásná, tedy pokud jste typ, co se neumí nudit. Zatím nestíhám.

A co když nemám rád lidi?!

Jaké lidi? Co si cpou do igelitky žrádlo u švédského stolu, tedy například.

Český národ a to včetně doby pod Rakousko-Uherskem k socializaci používal zařízení nazvané hospoda. Byla v každé vesnici a to dokonce i několikrát. Dnes pod taktovkou tržního hospodářství, kde peníze a majetek jsou jedinným měřítkem úspěchu, fenomén čeké hospody mizí. V hospodě se hráli karty, kulečník a někde i divadlo. Ne, že se jenom chlastalo. Pan Václav Klaus nás všechny obelhal, když prohlásil, že k řízení společnosti stačí pouze ekonomická pravidla. Jenže společnost má nejméně 2 neoddělitelné složky. EKONO a SOCIO.

Tak odložme telefony a vyražme do sportovníího klubu, modelářského kroužku, šachového .... na dobrou kávu.

Je to na každém z nás.

To máte těžký.

Když je v hospodě pivo za půlkilo, socializace skrze ni leze do peněz.

A navíc je včil každá hospoda ze zákona nekuřácký vagón, takže v létě to zachraňuje leda zahrádka; v zimě ale stojíte na mrazu.

Takže proč vlastně do té hospody chodit, když stejně zeje prázdnotou?

Jeden odvážný je více než většina. Žije paní senátorka jako většina, nebo je příkladem svému okolí, komunikuje se sousedy, slaví s nimi svátky, narozeniny, pomáhá jim apod.? Pokud ano, bravo. Osobní příklad je více, než konstatování známého. Takové lidi nazýval Baťa "vydýchávači". Doporučoval se je pokusit změnit, nebo se jim vyhýbat. Berou nám čas a energii.

Nejhorší ze všeho je ignorace, když společnost někoho vyloučí. Osamělý člověk, který ví, že když vyjde za své ulity, tak bude přijat, je na tom mnohem lépe.

Naproti tomu, přílišná pozornost člověku také vadí. Nejlepší je, když jsou lidé natolik ohleduplní, že respektují soukromí druhého, ale kdykoliv je nutné pomoci, tak zasáhnou. To jsme obdivovali kdysi u Angličanů. Záviděli jsme jim jejich povahu. Naopak o nás jsme si mysleli, že se chováme přesně opačně. Když jsme potřebovali kousíček soukromí, tak všichni koukali, ale když to s někým praštilo na ulici, tak najednou nikdo nebyl. Určitě jsme to ve své přehnané sebekritičnosti přeháněli, ale něco na tom určitě bylo. Teď je ale všechno jinak. Hlavně v té obdivované Anglii.

Samozřejmě lze odpomoci od osamělosti např. odpovídáním na maily dávných přátel. Jenže na to společensky angažovaní intelektuálové nemají čas, protože plní vyšší úkoly. Takže osamělí zůstávají osamělí.

To ale právě předpokládá, že každý dávný vztah má hodnotu už jen proto, že kdysi existoval. Odpovědět na mail starého přítele samozřejmě může být příjemné a může obnovit vztah, pokud o něj stojí oba. Nelze z toho však udělat obecný recept na osamělost ani morální povinnost.

Vztahy se neudržují samotným kontaktem, ale tím, že oběma stranám něco přinášejí. Jestliže si dva lidé po letech nemají co říci, odpověď na mail problém osamělosti neřeší. A pokud jeden člověk kontakt vyhledává a druhý ho dlouhodobě nepovažuje za dostatečně hodnotný, je to právě příklad mechanismu, o kterém mluvím.

Moderní společnost umožnila, aby vztahy nebyly udržovány z nutnosti, společenské povinnosti nebo strachu z izolace. Proto se také ostřeji ukazuje jejich skutečná hodnota. Osamělost tedy nemusí vznikat proto, že lidé „nemají čas odpovídat na maily“, ale také proto, že pro sebe navzájem nejsou natolik důležití, aby tomu čas věnovat chtěli.

A to je mnohem nepříjemnější vysvětlení než kritika „společensky angažovaných intelektuálů“, protože problém nepřenáší na nějakou vzdálenou společnost. Klade otázku každému jednotlivci: proč by právě se mnou měli ostatní chtít trávit svůj čas?