V Americe propukla „recese v randění“. Mladí lidé mají potíže najít lásku. Sloupkař The Washington Post Shadi Hamid se nedávno zamýšlel nad příčinami i možným řešením. Mohl by pomoci návrat k dohazovačům?

V Americe propuká nová morální panika, zdá se ale, že tentokrát zcela oprávněná. Objevuje se více údajů o tom, jak mladí lidé bojují s hledáním lásky a nevědí, kde ji vůbec najít. Nastává „recese v randění“. Více než dvě třetiny mladých dospělých v uplynulém roce neměly žádné rande nebo jen několik. Důvod? Podle nedávného výzkumu jim chybí sebevědomí a nevědí, jak oslovit opačné pohlaví.

I muži, kteří jsou profesně úspěšní nebo jinak „v pohodě“, se ocitají paralyzováni ohromující složitostí moderních vztahových možností. V 70. a 80. letech bylo procento mužů, kteří se do 40 let neoženili, v jednotkách procent. Do roku 2021 se tento počet zvýšil na pozoruhodných 28 procent.

Bude-li tento trend pokračovat, píše Shadi Hamid, třetina mladých dospělých se nevdá a čtvrtina nebude mít děti. Některá města jsou na tom hůře než jiná. V San Franciscu zůstává polovina všech mužů do 40 let svobodná.

„Nikdy jsme nezažili kulturní období, kdy by tolik mladých dospělých směřovalo k životu bez nejbližších příbuzných,“ říká sociolog Brad Wilcox. Důsledky jsou ohromující: generace trvalých starých mládenců a starých panen, osvobozených od pout, která dávala životu jeho nejhlubší smysl.

Student Stanfordovy univerzity Henry Weng vytvořil Date Drop, platformu pro seznamování, která se bleskově rozšířila po elitních univerzitách. Princip je jednoduchý: vyplníte dlouhý dotazník o svých hodnotách, preferencích a politických názorech a algoritmus vám každý týden přiřadí jednoho partnera. Žádné swipování, žádné nekonečné menu možností. Jen jedno jméno. Na Stanfordu se zaregistrovaly přibližně dvě třetiny studentů.

Více než příběh o úspěchu start-upu fascinuje přiznání, které se v něm skrývá, všímá si Hamid: Elitní vysokoškoláci, nejúspěšnější mladí lidé v zemi, nedokážou přijít na to, jak někoho pozvat na kávu!

Problém se netýká jen vysokoškoláků: Podle zprávy o úpadku randění pouze 1 z 3 mladých mužů uvádí, že je pro něj „v pohodě“ oslovit někoho, kdo se mu líbí. A jen něco málo přes třetina mladých dospělých uvádí, že dokáže během rande zachytit sociální signály.

Jedná se o generaci, které bylo řečeno, že vztahy patří mezi nejdůležitější věci v životě, ale nikdo je nenaučil, jak vztahy budovat!

Posadili jsme naše mladé na jakýsi automatický dopravník – vysokoškolský titul, stáž, postgraduální studium, první zaměstnání, povýšení –, který vyžaduje naprostou oddanost právě v letech, kdy jsou lidé biologicky a emocionálně připraveni navázat trvalé vztahy. Nejprve zapůsobte, prosaďte se – a lásku vyřešíte později.

Je tu ale ještě cosi, co je těžší kvantifikovat, všímá si Hamid. Francouzský teoretik René Girard hovoří o „mimetické“ touze – říká, že chceme to, co chtějí lidé kolem nás. Pokud jsou lidé kolem vás orientovaní na manželství, pak to nasajete téměř bez přemýšlení. Randíte, protože randění je to, co lidé dělají. Zavazujete se, protože závazek je to, co se očekává.

Úpadek randění je krizí mimetické touhy v opačném směru. Přestali jsme mladé lidi socializovat směrem k manželství a rodině, takže méně z nich o to usiluje – ne proto, že by dospěli k nějakému zásadnímu odmítnutí, ale prostě proto, že málo lidí v jejich okolí jim to předvádí.

Kultura říká: soustřeďte se na sebe, budujte svou značku, nevažte se, nechte si otevřené všechny možnosti. A tak to dělají, až se v 35 nebo 40 letech ohlédnou a uvědomí si, že optimalizovali všechno kromě toho, co by je mohlo skutečně učinit šťastnými.

Právě v tomto ohledu je seznamka Date Drop zajímavá jako kulturní dokument podivné doby, v níž žijeme. Platforma funguje, protože vnáší strukturu do chaosu, vlastně rozhoduje za vás a zbavuje nutnosti volby.. Je to v podstatě opak nekonečného scrollování na Tinderu, které lichotí iluzi neomezeného výběru, ale zároveň vyvolává paralýzu a zklamání. Date Drop má úspěch právě proto, že omezuje. Rozhoduje za vás – a tím vás osvobozuje od tyranie rozhodování za sebe.

Hamid v textu nabízí analogii s tím, co svým dospívajícím kdysi poskytovaly náboženské komunity. Kostel, mešita, synagoga: nikdy to nebyly jen domy modlitby. Byly to instituce pro dohazování, jakési „zprostředkovatelny“, kde se mladí lidé setkávali v rámci komunitní struktury a odpovědnosti. Nemuseli jste být nijak zvlášť sebevědomí. Komunita za vás udělala většinu práce, spojovala rodiny, vytvářela příležitosti, organizovala trapné večeře a vyvíjela jemný (a někdy i ne tak úplně jemný) tlak.

Ne, idealizace minulosti není na místě, starý systém měl své skutečné náklady, zejména pro ženy. Měl ale také výhodu, kterou nyní začínáme oceňovat: učinil námluvy a manželství standardem a usnadnil start těm, co se sami k ničemu neměli.

Hoda Abrahim, moderní dohazovačka, která založila službu Love, Inshallah (Láska, dá-li Bůh) pro muslimské svobodné, připomíná: „Kdysi komunita a rodinné sítě přirozeně spojovaly lidi a řešily tyto věci jaksi za pochodu, ale tyto struktury se ztenčily.“

A Maria Avgitidis, výkonná ředitelka Agape Matchmaking, dodává, že v době před online randěním se ostatní lidé vždy „neustále vměšovali“ do našich milostných životů – a takové vměšování vůbec nemuselo být ke škodě věci. „Nikdy jsme neměli randit sami.“

Nu, a stanfordský Date Drop je sekulární, silikonová verze této starodávné komunitní funkce – algoritmus, který on-line dělá to, co dříve dělaly babičky…

Údaje o souvislosti manželství a štěstí jsou jasnější, než si mnozí z nás myslí. Vdané matky jsou asi třikrát častěji než svobodné ženy bez dětí ochotné říci, že jsou „velmi šťastné“. Totéž platí i pro muže.

Nejčastější reakcí na publikování těchto faktů není nesouhlas s daty, píše Hamid. Spíše je to něco jako rozladění – jako by poukazování na výhody manželství bylo samo o sobě jakousi skrytou agresí vůči těm, kteří neměli to štěstí…

Ne všechny problémy mají snadné řešení. Již citovaný sociolog Brad Wilcox předkládá argument, který v dnešní kultuře zní znepokojivě: Prostě se ožeňte mladí! Říká se, že je čas čekat na „dokonalého“ partnera. Wilcox však tvrdí, že je to riskantní sázka. Výběr vhodných partnerů je větší na vysoké škole a pak krátce po dvacítce, pak se výběr zmenšuje a randění je stále obtížnější. „Proplouvat dvacátými lety bez myšlenky na budoucnost rodiny,“ říká Wilcox, „je svým způsobem ztráta.“

Tedy dohazovač? Ptá se Shadi Hamid v závěru svého sloupku. Je to ironie, nad kterou stojí za to se zamyslet: Nejmodernější řešení krize randění se ukazuje být jedním z nejstarších. Co ale počít v situaci, kdy ostatní řešení nefungujou?

Dohazovač je člověk, který zná vás, zná i druhou stranu a myslí si, že vzájemné setkání stojí za váš čas. Dohazovač není algoritmus. Ptají se na věci, které profilová fotka nikdy nezachytí. A nutí lidi nést odpovědnost. To slovo je důležité. Odpovědnost je to, co komunita dříve poskytovala zdarma. Nyní za ni platíme, protože komunita už neexistuje. Tak uzavírá Hamidův sloupek v The Washington Post.

Recesi v randění nevyřeší žádná aplikace, dohazovač ani kulturní kázání. Mohla by se však začít zmírňovat, když přestaneme považovat manželství za něco, co se vám stane, až se stanete sami sebou, a začneme ho považovat za jeden ze způsobů, jak se sami sebou stát.