O fanklubech už asi každý slyšel. Jde o formální nebo neformální sdružení obdivovatelů populárních osobností. Typicky umělců či sportovců. Co je to ale „hate klub“? V něm se naopak sdružují lidé někoho bytostně nenávidící.

Členy fanklubů se stávají lidé, které spojuje obliba nějakého populárního člověka, obvykle umělce či sportovce, nebo třeba i sportovního klubu. Ty si samozřejmě svých fanoušků váží, přičemž jako projev přízně pro ně pořádají všelijaké akce a nabízí jim různé výhody. Jako například přednostní možnost získat lístky na představení, koncerty či sportovní utkání a podobně. Fanoušci nedají na své idoly samozřejmě dopustit a usilují o to, aby si i oni všimli jich. A tak jim udělá radost, když s nimi mohou prohodit pár slov, získat jejich podpis, nebo si spolu udělat „selfíčko“ Ovšem i fanouškovství se může někdy vymknout. Pak se mění v až fanatickou posedlost ústící v pronásledování a obtěžování dotyčného idolu.

Jde však naštěstí spíše o výjimky. Na rozdíl od „hate klubů“, kde je fanatická posedlost někým naprosto běžná a jde v podstatě o jeden z jejich základních rysů. Tyto kluby, na rozdíl od těch fanouškovských, nejsou nikterak formálně organizovány. Není to však jediná odlišnost. Zatímco fanoušci obvykle projevují určitý typ „věrnosti“ a svoji přízeň tedy věnují jen jednomu idolu, „hateři“ jsou často členy více klubů spojující to, že jejich „antiidoly“ jsou osobnosti reprezentující obdobné postoje či názory. Kdo je zkrátka členem „hate klubu“ Andreje Babiše, patří zpravidla i mezi ty, kteří bytostně nenávidí Miloše Zemana. Dříve se takto člensky překrývaly například „hate kluby“ pánů Kalouska a Topolánka. Ona se vůbec tato neformální uskupení zaměřují nejčastěji na politiky, pak na novináře, komentátory a glosátory a někdy dokonce i na běžné účastníky internetových diskuzí. Zkrátka na lidi, kteří se veřejně vyjadřují k různým společenským tématům ať už z titulu své funkce, pro svoji obživu, nebo zkrátka jen proto, že jim to nedá.

Členové fanklubů projevují náklonost svému idolu třeba poslechem jeho písniček, návštěvou koncertů, sportovních utkání, ale třeba i stylem oblékání. Projevy nenávisti členů „hate klubů“ jsou také různorodé. Často jsou velmi aktivní na sociálních sítích, nebo v internetových diskuzích, kde využívají každé příležitosti, aby to svému „antiidolu“ pořádně nandali. Za což jsou svými „spoluhatery“ odměňováni fanatickým potleskem ve formě „lajků“ či jejich ekvivalentů. Přičemž čím méně argumentů jejich příspěvky obsahují, tím jsou razantnější, nesmlouvavější a často i vulgárnější. A tím více jsou i „lajkovány“.

Ale čert vem nějaké nadávky na internetu nebo na demonstracích. Jsou v podstatě neškodné a mnohem více toho vypovídají o svých autorech než o těch, kterým je v nich spíláno. Jenomže existují projevy i mnohem závažnější. Třeba stavění šibenic pod okny dotyčného „antiidolu“, volání po jeho smrti, případně projevy lítosti nad tím, že ještě neumřel. Obzvláště zavrženíhodné je pak to, když tito „hateři“ ventilují svoji nenávist i proti jeho rodinným příslušníkům. A jen o málo méně odporné jsou pak projevy zdánlivě umírněných členů „hate klubu“ omlouvající takové jednání výroky typu: „Sice je to přehnané, ale kdyby ten šmejd (ne)udělal to či ono, tak by se to nestalo. Takže si za to může sám“.

Stejně jako členové fanklubů usilují o to, aby si jich jejich idol všimnul, tak i členové „hate klubu“ usilují o pozornost svého „antiidolu“. Bombardují jej proto jedovatými slinami, co to dá a doufají, že se proti tomu třeba ohradí. A pokud to skutečně udělá, tetelí se blahem, přičemž někdy mohou být jejich pocity až euforické. Hlubokým zklamáním je pro ně naopak to, když vyjde jejich snaha vniveč a jejich „antiidol“ je ignoruje.

Existence „hate klubů“ je zkrátka realita, se kterou musí počítat každý člověk, který nese svoji kůži na trh tím, že veřejně prezentuje svoje názory a postoje. Je to pro něj vlastně i jakési potvrzení toho, že je skutečnou osobností. Nějaký nýmand by totiž „haterům“ nestál za tu námahu dávat mu své opovržení najevo. Jak ostatně říká i můj brácha: „Když mě lidí pomlouvají, tak je to pořád ještě lepší, než kdyby na mě kašlali“. I když ona ta citace není úplně přesná. Místo „kašlali“ používá totiž brácha poněkud jadrnější výraz...

A tak nechť je každý na svůj „hate klubu“ pyšný, hýčká si ho a jeho členům poskytuje dostatek příležitostí, aby se mohli svými projevy nenávisti vůči němu realizovat ke své spokojenosti.

Vždyť jen máloco přináší člověku větší potěšení, než když dělá radost druhým...