Když vláda České republiky ztratí důvěru, musí podat demisi. Když ji ztratí otec od rodiny nebo vedení firmy, musí s tím něco dělat, protože mají velký problém.

Před dvaceti lety vydal Stephen Covey knihu The Speed of Trust. Její základní myšlenka je velmi jednoduchá: důvěra není nějaká morální ozdoba mezilidských vztahů. Je to ekonomická veličina. Když důvěra roste, věci se dějí rychleji, levněji a mnohem lépe. Když klesá, všechno se komplikuje, zpomaluje a prodražuje.

Dnes bychom mohli napsat pokračování. Mohlo by se jmenovat The Price of Distrust. Cena nedůvěry.
Nedůvěřujeme politikům. Nedůvěřujeme institucím. Firmy nevěří zaměstnancům a zaměstnanci firmám. Státy nevěří jiným státům. A pomalu přestáváme věřit i tomu, co vidíme vlastníma očima.
Telefonuje vám banka. Je to banka? Píše vám dcera. Je to skutečně vaše dcera? Díváte se na video prezidenta. Řekl to vůbec? Komunikujete s člověkem na zákaznické lince. Je tam ještě nějaká lidská bytost?

Umělá inteligence přinesla lidstvu fantastické možnosti, současně ale dramaticky snížila cenu výroby lži. Vyrobit falešnou fotografii, hlas, video, identitu, článek nebo tisíc přesvědčivých komentářů je stále jednodušší. A tak vedle obrovského technologického průmyslu roste další obrovský průmysl: obranný.
Bráníme hranice států, počítačové sítě, bankovní účty, mobilní telefony, databáze, identitu i vlastní pozornost. Stavíme digitální hradby kolem civilizace, která byla postavena na něčem úplně opačném: na schopnosti podat druhému člověku ruku a věřit, že ji nepoužije proti nám.
Proto si myslím, že jednou z nejcennějších profesních schopností příštích desetiletí nebude umět používat umělou inteligenci. To se naučí skoro každý.

Bude jí schopnost vzbuzovat důvěru.

Být člověkem, o kterém ostatní vědí, že když něco řekne, platí to. Když něco slíbí, udělá to. Když udělá chybu, přizná ji. Když dostane peníze, nemusíte za ním posílat auditora. Když dostane odpovědnost, nemusíte se bát, že ji zneužije.
Takoví lidé budou stále vzácnější. A tím pádem stále dražší.

V roce 2045 bude prý chybět na českém pracovním trhu půl milionu lidí. Nikdo dnes neví, kde je vzít. Přitom by stačilo neposílat pryč ty, kteří tady jsou. Nebo alespoň ne tak brzy. Jenomže my jsme si zvykli vnímat stárnutí jako problém a už po čtyřicítce z něj máme obavy. Proč?
Ve dvaceti máte rychlost. Ve třiceti ambice. Ve čtyřiceti zkušenosti. V padesáti kontakty. V šedesáti byste k tomu všemu měli mít ještě něco, co si nelze stáhnout z internetu ani vygenerovat promptem: důvěryhodnost.

Čtyřicet let práce je čtyřicet let příležitostí dokázat ostatním, kdo jste.
To je důvod, proč odmítám představu, že člověk má odejít ze hry právě v okamžiku, kdy tento kapitál nashromáždil. Je to stejné, jako kdyby vinař třicet let pečoval o vinohrad, naplnil sklep nejlepším vínem a potom prohlásil: Hotovo. Zavírám sklep.
Naopak! Teď se má otevřít dokořán, protože to nejlepší víno je možná právě tam. V našem mozku, který už něco pochopil, v našich rukou, které se něco naučily, v paměti plné chyb, které už nemusíme opakovat. Ve vztazích budovaných desítky let. Ve schopnosti rozeznat důležité od nedůležitého. A především v důvěře, kterou jsme si za celý život získali.
Dlouhověkost je největší výzva současnosti a jediné řešení našich problémů s nedostatkem aktivních a produktivních lidí na trhu práce.

Takže já bych ten sklep ještě nezavíral. Ještě bych tu úrodu nechal zrát. Jako v tom biblickém příběhu, kde to nejlepší víno podávali až nakonec. To je přece nádherná metafora lidského života!

Podtitul v úvodu zmíněné knihy Stephena Coveyho zní: The One Thing That Changes Everything. Důvěra je tím, co dokáže změnit úplně všechno. A když chybí, nelze změnit vůbec nic.