O koloniálních vzorcích v myšlení Angličanů, Francouzů a jiných západních (někdejších) velmocí se brebentí pořád dokola, do omrzení.

Co ale takový koloniální vzorec obnáší? Ve zkratce hru na vztah rodiče k malému dítěti, v němž je dítě milováno (“milováno“), avšak s podmínkou, že odloží svou osobnost. A i kdyby neodložilo, nadále se k ní „pro klid v baráku“ nepřihlíží.

Za výše popsaným úkazem netřeba drandit do zahraničí. Setrvejme doma. Shodně se vztahujeme my, Češi, ke slovenským sousedům.

Podivně „koloniální“ poměr Čechů ke Slovensku se obnažil při několikerých mezistátních setkáních z doby nedávné. Pravidelně se opakující fráze českých politiků typu „Jsme si velmi podobní. Spojuje nás stejná kultura a paměť a kuchyně a krása žen a smysl pro humor…“

33 let po rozdělení federace Češi nepřiznávají Slovákům jinakost – třeba jen v rovině možnosti. A vrchol tvoří nyní módní hláška: „Slováci, máme vás rádi.“ Což v překladu znamená: „Nestáli jste mi za to, abych si od vás nebo alespoň o vás něco přečetl. Neviděl jsem žádný váš film. Víte vůbec, co je kamera? Ale to neva. Stejně jsme z jedný český (pardon, československý) mámy. Tak se mějme rádi.“

A k té (ne)stejnosti paměti… Když se roku 2019 na Slovensku konala anketa „Najväčší Slovák“, v první desítce se uchytil (konkrétně na 7. místě) normalizátor Gustáv Husák. Když se roku 2005 konala u nás anketa „Největší Čech“, třetí příčku obsadil Václav Havel, Husákův vězeň…

Psáno pro slovenský deník Postoj.