To je otázka, která se vynořuje pokaždé, když se člověk na chvíli zastaví, odlepí oči od displeje a rozhlédne se kolem sebe. A někdy to bývá docela překvapivý pohled. Zjistíme třeba, že soused, kterého jsme považovali za tichého podivína, má na zahradě větší trampolínu než radnice rozpočet na kulturu. Nebo že lidé v našem městě pořád existují, i když je vídáme hlavně jako siluety míhající se mezi auty a supermarkety. A přesto – nebo právě proto – stojí za to se ptát, jestli ještě cítíme, že někam patříme.

Rodina je obvykle první odpověď. Tam to bývá jednoduché: buď se cítíme jako součást rodiny, nebo se cítíme jako její černá ovce, která se na rodinných oslavách spíše schovává za květináč. Ale i tak je to pořád nějaký druh sounáležitosti. Rodina je totiž instituce, která nás drží pohromadě, i když se občas hádáme o to, kdo zapomněl koupit mléko, nebo proč má teta potřebu komentovat náš účes. Ať chceme nebo ne, rodina je základní jednotka, kde se učíme, že patřit k něčemu znamená nejen brát, ale i vydržet.

Pak je tu město. To je taková větší rodina, jen s menší pravděpodobností, že vám někdo bude vyčítat, že jste nepřinesli bramborový salát. Město je místo, kde známe své oblíbené trasy, kavárny, obchody, parky a možná i pár lidí, které zdravíme, aniž bychom si byli jistí, odkud je vlastně známe. Cítíme k němu vztah, protože je to prostor, který nám dává rámec života a pocit, že tam patříme. A i když nás občas rozčiluje – třeba když se rozhodne opravovat všechny silnice najednou – pořád je to „naše“ město.

A pak je tu jazyk – možná nejtišší, ale zároveň nejpevnější pojítko mezi lidmi. Společný jazyk je jako neviditelný klubový odznak: kdo ho nosí, tomu rozumíme, a on rozumí nám. Sdílíme díky němu nejen slova, ale i způsob, jakým svět popisujeme, jak vtipkujeme, jak si stěžujeme na počasí nebo jak vyprávíme historky, které by v překladu ztratily půlku kouzla. Jazyk vytváří pocit domova i tam, kde žádný domov nemáme – stačí slyšet známé obraty na druhém konci světa a hned víme, že „někdo náš“ je nablízku. A zároveň je to právě jazyk, který nás učí, že sounáležitost není jen o hranicích na mapě, ale o sdíleném způsobu myšlení a porozumění. Možná proto se lidé dokážou pohádat o kdejakou maličkost, ale když slyší rodnou řeč, najednou se v nich něco uklidní – jako by jim někdo připomněl, že i přes všechny rozdíly pořád patří do stejného příběhu.

A co naše země? Tady už začíná být situace zajímavější a i smutnější. Vlastenectví je dnes trochu jako starý kabát po dědovi: někomu sedí, někdo ho nosí jen na slavnosti a někdo ho má ve skříni, protože se bojí, že by v něm vypadal staromódně. Dříve bylo vlastenectví samozřejmostí – člověk znal hymnu, historii a možná i sousedovy brambory. Naši dědové byli dokonce odhodláni jít svou zem bránit se zbraní v ruce. Proč hrdost na naši zem pociťujeme jen při významných vítězstvích našich sportovců a pak je hned „posíláme na Hrad“? Jsme ochotni pro blaho naší země něco udělat? Proč se nám nedaří nacházet společné cíle? Dnes se k tomu přidává otázka, jestli se cítíme být Evropany? A tady už se názory dost rozcházejí. Někdo se hrdě hlásí k evropské identitě, jiný má pocit, že Evropa, tedy v našem případě EU, je spíš vzdálený příbuzný, kterého vídáme jen o Vánocích a který nám vždycky přiveze a nařídí něco, co nepotřebujeme.

Pocit sounáležitosti ovlivňuje spousta věcí. Sdílené hodnoty, společné zážitky, jazyk, humor, ale i to, jak moc se cítíme být součástí něčeho většího. A také to, jak moc nám do toho mluví svět kolem. Sociální sítě nás dokážou rozdělit rychleji než rodinná debata o politice. Každý si tam najde svůj koutek, svou pravdu a svou skupinu, která mu dá pocit, že právě ona je ta jediná správná. A tak se někdy stane, že se cítíme víc spojeni s lidmi, které jsme nikdy neviděli než s těmi, kteří bydlí o dvě ulice dál.

Kontrast mezi tím, co nás spojuje a co nás rozděluje, je dnes výraznější než kdy dřív. Spojuje nás touha po bezpečí, po uznání, po tom, aby svět dával smysl. Rozdělují nás politika, názory, životní styl, tempo doby a někdy i to, jak moc máme rádi koriandr. Ale možná je to všechno jen otázka perspektivy. Když se podíváme blíž, zjistíme, že i přes všechny rozdíly máme společné víc, než si myslíme. Všichni chceme být součástí něčeho – rodiny, komunity, města, země, Evropy, nebo aspoň skupiny lidí, kteří vědí, že tramvaj číslo 12 má vždycky zpoždění.

Takže cítíme ještě sounáležitost? Ano, jen je dnes pestřejší, rozmanitější a někdy trochu komplikovanější. Už to není jen o tom, kde jsme se narodili, ale i o tom, co sdílíme, čemu věříme a s kým se smějeme. A možná je to dobře. Protože sounáležitost není něco, co se dá nařídit nebo vynutit. Je to pocit, který se pěstuje a vzniká tam, kde se lidé potkávají, mluví spolu a občas si navzájem půjčí cukr do kávy. A dokud tohle funguje, pořád někam patříme. Život bez sounáležitosti by byl smutný, protože člověk je tvor společenský.