O Silvestra 1993 jsme jeli dva novináři do Bratislavy, Jaroslav Veis za Lidovky, já za MF Dnes. Novinářů z Čech tam bylo tenkrát pomálu, dokonce si myslím, že jsme byli sami. Půlnoc se dostavila, to už jsme byli na náměstí SNP, to je v Bratislavě něco jako v Praze Václavák, dodám pro pořádek. Tam už byla hlava na hlavě, do noci prskaly rachejtle, hrála muzika, lidi pálili československou vlajku a radovali se kolem rakve, ve které ležela figurína ztělesňující společnou republiku jako čerstvého nebožtíka.
Procházeli jsme s Jaroslavem tím davem a bylo nám všelijak, převážně smutně. Ve svém Posledním slovu se zmiňuje, jak ho poznala rázná Bratislavanka a řekla mu: „Jen se dívejte, pán Veis! Ti lidé tančí!‟
Už nedodal, co jí na to odpověděl a na to si zase už třicet let pamatuju já:
„Vidím,‟ přitakal Jarda. „Teď jde o to, aby tančili za rok i za deset let.‟
Vždycky jsem mu záviděl schopnost trefně odpovídat, já na rozdíl od něho trpím tím, čemu se říká „duchaplnost na schodech‟. Až doma dlouho po debatě vím, co jsem měl chytrého a vtipného až sarkastického oponentovi vpálit.
Bylo mi tenkrát hodně smutno a v tom se pranic nezměnilo dodnes. Tančí Slováci po třiceti letech, jak se na to Jaroslav ptal té noci? My náš Svátek státnosti vnímáme tak chabě, že o jeho existenci nevědí ani všichni prezidentští kandidáti. Na twitteru někdo předestřel problém referenda, že prý mohlo rozpadu zabránit. Myslím, že by vyvolalo vášně, a k rozpadu by stejně došlo.
Nad federací zlomil hůl v noci půl roku před oním historickým Silvestrem. Ocitl jsem se opět v Bratislavě a pil vínko s tehdejšími federalisty, byli to lidé z akademického světa a novináři. Dlouho po půlnoci se ke mně naklonila ovíněná šéfredaktorka jedné tehdy federalistické tiskoviny. Vypadlo z ní, že to s federací vypadá hodně špatně.
„A může za to Havel!‟ uzavřela výklad. Podivil jsem se a žádal další vysvětlení.
„Zavinil to svou čepicí. Urazil všechny Slováky.‟
Všichni jsme věděli, že první cesta Václava Havla ve dnech převratu vedla do Bratislavy a jako symbol přátelství se slovenským disidentem Jánem Budajem si Havel narazil na hlavu kulicha, Budajovu oblíbenou čepici, takzvanou budajku. Takhle jsem to té federalistické šéfredaktorce vysvětloval, jenže na ní bylo vidět, že mluvím do zdi.
„Kdepak. On chtěl urazit Slováky. Tu čepici mu nemůžeme odpustit.‟
„Ale přece to bylo přátelské gesto…‟
„Urážka to byla. Moc dobře víme, že v češtině tomu říkáte kulich. No a autor toho blbého pomníku na náměstí SNP je Ján Kulich. On váš Havel chtěl tou čepicí vyjádřit, že nás má všechny za pitomce!‟
Na to jsem věru nevěděl co říct. Pak už to šlo rychle, až k té rakvi s figurínou mrtvého společného státu.
Psáno pro Lidové noviny