1.12.2022 | Svátek má Iva


VZPOMÍNKY: Na otce, na normalizaci

7.11.2022

František Ringo Čech říkává, že se to či ono „stalo ještě za Komančů“. Míní za komunismu. Ale žádný komunismus jsme tu přece nikdy nedobudovali, a tak říkejme „za socialismu“. Ten zde byl a měl fáze a tváře a byly jiné v letech 50., 60. 70. i 80. Což není novina. Nesčetněkrát bylo zopakováno, že těch čtyřicet let nelze paušalizovat, a celkem bych po anglicku řekl, že to byla pro historika i pro normálního člověka „krajně ošidná éra“ a že tu hraje zpětně obří roli paměť.

Aby taky ne. A například já už ani nepamatuji ona „zlatá šedesátá“ a jen slýchávám o nich. Takže je následkem toho vidím přezlacená. Až nedávno mi došlo, že to tak zlaté v četných směrech taky nebylo; i když náš šarmantní pan prezident Antonín Novotný moc rád jezdil na své zahrádce s kolečkem.

Sedmdesátky už pamatuji. Ale zda objektivně? To bych se tvrdit neodvážil: na začátku mi bylo teprve šest let.

A tátu brzy vyhodili z práce. S titulem doktora se dokonce vyučil pekařem. Stokrát si mohu říct, že uvnitř toho vězelo i tátovo furiantství, ale není tomu tak. Jistěže se, to je pravda, nemusel učit zrovna pekařem a dělat pak noční, ale stalo se a já osobně to bohužel pamatuji jako vlastní životní zlom. Proč?

Otec byl do té doby pohodový k rodině, vydržel to nějak i s tchýní, měli jsme jej s mladší sestrou moc rádi. U gauče, kde jsem usínal, mi přečetl celý Tajuplný ostrov, určitě to byla už v dětství jeho oblíbená. Co jsem udělal? Mnohé dnešní děti by to už nepochopily anebo nedaly. Vzal jsem Tajuplný ostrov, to mohl uplynout sotva rok, a trochu jsem si zahrát na taťuldu, když jsem ho u postýlky nahlas a celý přečetl Evě. Oné mladší sestřičce, mladší asi o dva roky. A bavilo ji to. Nebyl to samozřejmě jeden večer a možná jsem mohl v Evině případě vynechat kapitolu líčící metodu výroby nitroglycerinu. Ale byl jsem puntičkář a nějak to vydržela. Román dodnes miluje a v dětství pouze jednu chvíli říkávala Geodon Spilet místo Gedeon Spilet. To byl, asi víte, novinář - a pravá ruka Cyra Smithe, hlavního hrdiny románu, který vždy vyřeší i nemožné.

Ale to jsem poněkud odbočil, chtěl jsem jenom zdůraznit, že to bylo doma pohodové. Maminka učila holky na střední ekonomické škole v Plzni, babička dávno v penzi a táta mimo jiné pracoval jako školní inspektor. Přečetl nám se sestrou rovněž oba první díly Foglarovy trilogie, které mám od té doby tendenci neuvěřitelně přeceňovat. A četl mi v útlém dětství na konci šedesátek i Hochy od Bobří řeky, kteří mě dostali určitou magií. Řadě věcí jsem nerozuměl, a přece to fungovalo. Táta mi na samém začátku éry otcovského předčítání předčítal i Hrdinného kapitána Korkorána a cvičenou tygřici já bral úplně vážně, na mou duši, a ačkoli jsem se odmalička cítil jako anglofil a miloval jejich vlajku, Brity jsem díky té knize chvíli nenáviděl. Jako vykořisťovatele kolonizovaných Indů. Ale pak se to zase změnilo a třeba verneovku Zemí šelem jsem četl už takřka bez vzpomínky na „hnusného“ Braddocka.

Ve dne. Ale ty noční. - Táta si v pracovně občas lehl ve dne jen tak na gauč. Byl utahaný. Procházel jsem okolo a bez přemýšlení povídám: „To už zase ležíš?“ A rozumějte, otec nám snad do té doby nedal nikdy ani výprask, nic. Nebál jsem se ho. Teď vyskočil a neřádil, ale zuřil, a to dost. No, ale večer (to zrovna nemusel na noční) jsme spolu stejně již zase v klidu i napětí poslouchali Svobodnou Evropu. Jako každý den. Fascinovaly mě hlavně Krylovy songy a živě si pamatuji, jak jsem prvně slyšel Rakovinu. Úplně to mnou proniklo. Doufám, že ne i jako nemoc, a dodnes tu píseň považuji za neskutečně působivou.

Tak či onak, rokem 1989 budování světlých zítřků alias komunismu skončilo, to mi bylo pětadvacet a někteří mladší si roky 1948-1989 představují dnes jako Dantovo peklo. Popravy, uranové doly, neprávem vzývaný báťuška Stalin, akce Kámen atd. Jenže právě za nejošemetnějšího dvacetiletí tzv. normalizace bylo toto vše už pouze historií a já žil v jakési nové éře, kterou bych určitě nazval měkčí. Táta na uran nemusel a stal se pak šoférem. Dál to s ním bylo prima, jenom už ne pořád. Alena Fialová napsala o jedné vrstvě této éry - brzy rozebranou - knihu Poučeni z krizového vývoje (2014) s podtitulem Poválečná česká společnost v reflexi normalizační prózy; doporučuji k přečtení. Autorka sice neukazuje celý život, ale i jenom skrze situaci v literatuře se vám ozřejmí hodně.

Ještě bych se ale rád vrátil na samotný začátek toho utlumeného času. I když mi byly teprve čtyři, pamatuji příjezd ruských tanků i svou reakci na máminy slzy. Vážně mě objala: „Asi bude válka.“ Nežertovala. Bylo to v obytné kuchyni, ona poodešla a já mechanicky začal chodit v kruhu: na jediném fleku lina. Přes rameno jsem si dal pomyslnou flintičku, opravdu už nevím, jestli to byl pouze klacík, a totálně vážně a zdánlivě dlouho, velmi dlouho jsem čekal, až se rozšklebí nalakované dveře z chodby a vstoupí první voják. Chtěl jsem mámu a rodinu bránit! Vadily mi ty slzy a nebrečel jsem, ale měl vzteka. Nepamatuji, že bych se bál. To ani nešlo, když jsem neměl s válkou zkušenosti. Ani jsme ještě neměli televizi.

„Asi bude válka,“ řekli mi. Rusové přijeli od osvobození v roce 1945 již podruhé. Rozdíl byl pro dítě zprvu pouze v tom, že se jim teď doma říkalo Rusáci.

Táta měl před pekárnou ještě „mezičas“. Prověrky ho neminuly, ale mohl se stát vychovatelem - v internátě. Vzal mě tam asi jen jednou, už nevím, a představil mě chlapcům. Udělali si model krajiny pro vláčky, ale jiní ho zlobili. Vyprávěl, že dva lezli z výškové budovy internátu po hromosvodu. Naštěstí přežili, ale taky o tuto práci přišel. Nato rozhodlo, že do ní jezdil kolem pekárny, která mu jednoduše každé ráno voněla až na silnici (což se nezměnilo). - Ale přišel na návštěvu jeden náš známý-intelektuál a mezi řečí k otci prohodil: „Já tě stejně nechápu. Takhle zacházet s kvalifikací.“ Jenže táta původní práci opravdu dělat nesměl. I řídil vozy. A taky chtěl dostat obě děti na vysokou, a tak za mnou přišel, když mi bylo čtrnáct, a prý: „Jde se na brigádu.“ Míchali jsme maltu na stavbě v sousedním bloku a jezdili se zmíněným už kolečkem. Vzali mě na gymnázium i díky tomu? Asi. Něco podobného se, tuším, odehrálo i před vysokou. Bral jsem to jako samozřejmost. Ničemu jsem se nedivil. Doma Svobodná Evropa, venku První máje. I já byl pionýr, na střední dokonce svazák, ale paradoxem pozdního socialismu bylo, že jakoukoli svazáckou uniformu jsem samozřejmě neviděl ani z rychlíku. Šlo o ryzí formalitu. Ještě pionýr jsem možná byl, ale svazák už pouze papírově. Neuvěřitelná doba. Doktor filozofie dělal pekaře, ale až na ulici neskončil, to už by byl příživník. Nějaké povolání jste v občance jednoduše mít museli a nejspíš tam nemohlo státi VEKSLÁK, což lehce žertuji (samozřejmě nemohlo), nicméně víc čtěte v - právě vydané - knize Adama Havlíka Marky, bony, digitálky (Albatros, 2022).

https://www.albatrosmedia.cz/tituly/69116449/marky-bony-digitalky/

Ale naše rodinka nevekslovala; zpátky k tátovi. - Jestliže jste měli vzdělání, které rapidně neodpovídalo vašemu nižšímu pracovnímu zařazení, někdy jste museli i něco překousnou. Táta uměl řídit dobře, copak o to, ale šéfovi se stále „nepozdával“ ten jeho titul, tenkrát zdaleka ne tak častý jako dnes. „Hm, tak vy jste doktor,“ opakovával šéf. „Tak mě vozí pan doktor. Hm. A víte co, pane doktore? Dneska pojedeme tam a tam.“

A toho dne prožil nic netušící otec ne snad peklo, ale peklíčko. Až pár let před smrtí mi o tom vyprávěl. Proč to líčit? Jen řeknu, že šéf dokázal dovést doktora filozofie do situace, kdy mohl vstát a vítězně říct: „A víte co? Dejte sem volant, já si to radši dořídím sám.“

Osmdesátá léta se nicméně stala oblevou a otec sehnal (už po rozvodu) práci vychovatele v Jedličkově ústavu, kde se i dočkal převratu. Kariérně šel okamžitě nahoru, brzy mohl konečně vydat první knížku atd. „Byla to hnusná doba,“ řekl někde Ondřej Neff a nemýlí se, nicméně režim se tak dlouho udržel i díky systému všeobecné zaměstnanosti, který byl fakticky skrytá forma nepodmíněného příjmu. A nebudu lhát, že i mě pobyt v oné šílené REZERVACI nepoznamenal. A jak. V mnohém na celý život.