19.3.2024 | Svátek má Josef


VZPOMÍNKY: Mecenáš Eduard

24.5.2022

Po odchodu MUDr. Jana Maye začala postupně sláva lázní Skalka ve Velkých Kunčicích klesat. V době první světové války zde byl zřízen lazaret a později se ony znamenité lázně nikdy nedostaly na úroveň svých počátků. Po druhé světové válce zde byla zřízena pobočka okresní nemocnice. Po roce 1989 bylo zřejmé, že koncepce bývalého Okresního ústavu národního zdraví (OÚNZ) nemá šanci přežít v dosavadní podobě. Naštěstí se v době kolem roku 2000 našli dva mladí lékaři, MUDr. Milan Bajgar a MUDr. Roman Dudys, kteří přišli s myšlenkou návratu ke kořenům, návratu k záměru původního zakladatele. A tak, za výrazné a promyšlené podpory tehdejšího vedení obce Čeladná v čele s jejím starostou Pavolem Lukšou, začalo vznikat dnes značně populární a oblíbené Beskydské rehabilitační centrum.

Ovšem to není jedné, co nám zde MUDr. Jan May zanechal. V letech 1903-1909 byl také předsedou „Okrašlovacího spolku pro Velké Kunčice, Čeladnou a okolí“. Záměr na ustavení spolku vznikl koncem roku 1902 a v únoru 1903 se konala jeho ustavující schůze. Spolek velice aktivně pracoval až do roku 1951, kdy byla jeho činnost násilně ukončena, obnovena byla až v roce 2010. Za dobu jeho existence se v čele vedení spolku vystřídala řada výrazných osobností. Mezi nimi vyniká například Ing. Eduard Šebela, který od roku 1919 působil ve funkci centrálního ředitele Vítkovických kamenných dolů a spolek vedl v letech 1929-1942. Během té doby se výrazně zapsal nejen do historie obcí pod Ondřejníkem, ale patřil k výrazným organizátorům rozvíjejícího se turistického ruchu v Beskydech.

Eduard Šebela se narodil 21. září 1878 ve Štěpánově. Jakkoli je ono místo přímo na rovině hanácké, staly se jeho osudem hlubiny zemské. Báňská studia absolvoval na akademii (Montanuniversität) v rakouském tradičním hornickém městě Leobenu. Hornická akademie zde byla založena již v roce 1849. Samotné město dávno předtím založil český král Přemysl Otakar II. Třiadvacetiletý absolvent této školy začal jako důlní inženýr na několika šachtách v Moravské Ostravě. Prošel řadou funkcí, pracoval i jako závodní na jámě Ida, vedoucí báňské inspekce, až byl nakonec v roce 1919 jmenován do funkce centrálního ředitele Vítkovických kamenouhelných dolů. Do této funkce se skutečně vypracoval. V hornictví to v té době jinak ani nešlo. O deset let později získal čestný doktorát montánních věd na Vysoké škole báňské v Příbrami. Na Ostravsku poznal i svoji o devět let mladší, oddanou životní družku Marii, rozenou Wodradovou (18. 6. 1887). Měli spolu nejprve dva syny. Lubomíra (20. 5. 1908 - 25. 1. 1987), který pracoval jako inženýr chemik. O tři roky později přišel na svět Jaromír (7. 10. 1911 - 31. 8. 1992), zemědělský inženýr. Rodina se později rozrostla o dvě vnučky a tři vnuky.

Eduard Šebela byl úžasně všestranný a činorodý člověk, který měl v sobě snad přímo zakódovánu potřebu konat dobro a pomáhat lidem všude tam, kde to bylo možné, nutné a potřebné. Za půl století dokázal neuvěřitelné věci. Mezi členy okrašlovacího spolku se dostal tak, že těsně na hranicích mezi Čeladnou a tehdejšími Velkými Kunčicemi zakoupil pozemky a jednu z původních vil Jana Jaterky, které byly postaveny počátkem minulého století. Stal se i průkopníkem lyžování – v roce 1908 vydal příručku nazvanou „Návod k jízdě na lyžích“ a o rok později si ji zajel vyzkoušet na Štrbské Pleso. Byl od počátku aktivním členem Pohorské jednoty Radhošť. Již v roce 1909 v rámci PJR založil Ing. Šebela lyžařský odbor jednoty v Moravské Ostravě a je nespornou zásluhou tohoto odboru jím vedeného, že byla vybudována v roce 1926 ona úžasná stavba na Pustevnách - Tanečnice. Již v roce 1913 se stal hospodářem PJR, ještě v roce 1935 byl členem jejího ústředí. Stačil se poznat s Petrem Bezručem, scházet se s ním za Protektorátu na Soláni a debatovat s ním nejen o turistice, ale také o sběratelství pohlednic a známek. Spřátelit se s Maxem Švabinským a podporovat ho. Být radním města Ostravy, či předsedou Výkonného výboru Národního divadla moravskoslezského v Ostravě. Od ledna 1923 byl předsedou velice významného „Spolku pro vystavění a udržování výstavního pavilonu v Moravské Ostravě“, jehož členové v té době patřili k tomu nejlepšímu, co po stránce kulturní a myslitelské Ostravsko mělo. Výsledkem práce spolku byl mimo jiné postavení dnešního Domu umění. Známý ostravský sběratel a mecenáš František Jureček (24. září 1868 - 5. října 1925) odkázal svoji unikátní sbírku moderního umění na radu Aloise Sprušila nikoli Moderní galerii v Praze, ale ostravskému Domu umění. A není náhodou, že na konci války byly tyto sbírky umístěny v „ruském“ kostelíku v Kunčicích pod Ondřejníkem, aby nedošly újmy při bombardování Ostravy. I dřevěný kostelík, který je dodnes středem turistického zájmu, je třeba připomenout. 15. srpna 1931, byl v Kunčicích pod Ondřejníkem na místě známém jako „Na humenci“ vysvěcen dřevěný kostelík, který Eduard Šebela zachránil před zánikem v obci Hliňanec v okrese Svalava na Podkarpatské Rusi tím, že ho zakoupil. První mši v něm sloužil světící biskup Msgre. Jan Stavěl. Kostelík byl v té době majetkem okrašlovacího spolku, jemuž ho ing. Šebela svěřil.

Všechny spolky, které Eduard Šebela vedl, nebo v jejichž vedení zasedal, byly, pochopitelně nikoli jeho vinou, v padesátých letech zlikvidovány. Méně známá je rozsáhlá Šebelova činnost publikační (jeho odborné statě týkající se hornictví vydával Spolek československých inženýrů) a přednášková. Je také například autorem přehledné turistické mapy Bezkyd z roku 1921.

Eduard Šebela například uhradil náklady spojené s elektrifikací obecní školy „Pod Stolovou“, značně přispíval na nejrůznější sociální účely v okolních obcích, spolek pod jeho vedením vybudoval tenisové kurty, veřejné koupaliště, část veřejného osvětlení, chodník od nádraží a staral se o údržbu dřevěného kostelíka. Tohle a mnoho dalších jiných věcí věděli ve své době mnozí. Věděl to i Alexandr Dobrinov, nadaný bulharský malíř a karikaturista žijící v Ostravě, který v roce 1927 Eduarda Šebelu zvěčnil ve výstižné karikatuře. Autor měl značné umělecké a společenské renomé a mohl si vybírat, koho bude portrétovat. Právě v létě roku 1927 úspěšně vystavoval v Topičově salonu v Praze, v roce 1931 měl například půl roku trvající výstavu v Ostravě. Stal-li se předmětem jeho uměleckého zájmu Eduard Šebela, dá se předkládat, že již v té době nesporně patřil mezi významné osobnosti východní Moravy a Slezska.

Málo známý snímek členů ostravského odboru Pohorské jednoty Radhošť, který vlastně stál u počátků lyžování v Beskydech. Jeho předseda Eduard Šebela sedí pátý zleva.

Těžký osud vložily sudičky do kolébky Miladě, jediné dceři Šebelových (7. 3. 1914 - 3. 12. 1954). Ta byla 16. prosince 1937 velice šťastna, když si vzala za muže Eduarda hraběte Larisch-Mönnisch z Karviné, představitele významného šlechtického i těžařského rodu. Její svatba vyvolala značný zájem, později však se stala předmětem naprosto zbytečných spekulací. Manželství oběma mladým lidem dlouho nevydrželo, bylo rozloučeno ještě v čase druhé války (v době heydrichiády). V roce 1952 se Milada Šebelová stala jednou z obětí zcela běžných represivních totalitních akcí – bylo nutno odstěhovat z Prahy 40 000 politicky nespolehlivých osob. Milada Šebelová-Larischová umírá tragicky, krátce před vánočními svátky, 3. prosince 1954 v Rumburku. V přiděleném obydlí nešlo topení a nešťastně zapnutá plynová trouba spotřebovala všechny zásoby kyslíku v místnosti. V mladém věku čtyřiceti let nechala na tomto světě svého tehdy šestnáctiletého syna Karla Larische-Mönnicha (* 3. 12. 1938). Paradoxně v den jeho narozenin.

Ing. Eduard Šebela byl po předchozím věznění gestapem k 1. lednu 1940 penzionován a zprávy o Miladině smrti se nedožil. Umírá 26. července 1952 v Kunčicích pod Ondřejníkem, ve věku nedožitých 74 let. V té době téměř zapomenut, později mýtizován a poškozován nepravdivou legendou o tom, že kostelík zakoupil za účelem svatby své dcery. Eduardu Šebelovi šlo po celý život o rozvoj obecného blaha. A buďme rádi, že termín „obecné blaho“ již není pouhým anachronismem.