Můj otec byl zubař. Nikoli doktor, ale zubní technik. Vyráběl zubní protézy, a to s takovým mistrovstvím, že vedl celé oddělení zubních techniků, kteří měli dílny připojené k OÚNZu pro Prahu 1 na Jungmanově náměstí. Snad tam jsou dodnes, nevím...

Tyhle dílny se staraly nejen o obyvatele Prahy 1, ale příslušel k tomu i ÚV KSČ a Hrad. Proto se na Jungmanově náměstí nacházel výkvět zubních techniků. Otec to mohl vést, protože byl ve straně od roku 1945, a tudíž měl neposkvrněný kádrový posudek. Ne tak já, ale to je jiný příběh. Jako vedoucí měl o dvě stě korun více než ostatní technici, tak určovaly platové tabulky. Obyčejný technik si vydělal tenkrát 1050 korun měsíčně, otec měl 1250 korun. Matce však měsíčně dával na domácnost 1400 korun. Navíc platil všechny naše rodinné výlety a ušetřeno měl i pro Vánoce a na narozeniny. Jednou dostal bratr pod stromeček novou tahací harmoniku za 3000 korun a já obálku s dvěma stovkami s vysvětlením, že kytary už vyprodali, ale v novém roce zase budou a abych si jednu za ty dvě stovky koupil... Oni si naši mysleli, že můj bratr je talent na všechno, jednou dostal k narozeninám malířský stojan (co jsem dostal já, si už nepamatuji), zatímco já jsem nebyl talent na nic. Ty Vánoce jsem obrečel a zatímco bratr se nikdy na tahací harmoniku hrát nenaučil, já jsem kytaru sám zvládl celkem slušně, i když jsem nebyl žádný hudební talent...

Otec se k zubařině dostal tak, že ho přijal do svého zubního střediska dr. Stixa v Praze. Ten si dal do novin inserát, že hledá vyučeného mechanika, kterého do zubařiny zaškolí. Byla krize, psal se rok 1929, newyorská bursa kolabovala a práce bylo málo. Otec se právě vyučil v Kouřimi automechanikem, ale práci neměl, a tak se dr. Stixovi přihlásil. Nejprve si ale zajel ke svému mistrovi do Kouřimi a požádal ho, aby mu napsal výuční list, kde by vynechal slovo auto. Tím se z mého otce místo auto-mechanika stal prostý mechanik, dr. Stixa jej přijal a otec se vypracoval na jeho nejlepšího technika. I když byl nejlepší, každý rok ho postihla metla kapitalismu, před kterým mě nikdy nepřestal varovat. Vždy, když už už měl nárok na dovolenou, dr. Stixa jej v pátek propustil řka, že když se v pondělí přihlásí, tak ho zase zaměstná. I to byl důvod, proč se otec v pětačtyřicátém dal do KSČ.

V roce 1959 jsem vychodil základní osmiletou školu ve Vršovicích a byla otázka, co se mnou. Kromě toho, že jsem slušně zpíval a doprovázel se na kytaru, jsem nic neuměl a měl jsem zájem jen o dobrodružství. Otec mi nabídl, že mne dostane do učňáku na zubařinu. Z Prahy berou jen jednoho, řekl, jestli to ale chceš, tak to místo máš!

Nechtěl jsem. Čistě z finančních důvodů. Když mi vysvětlil, kolik si po vyučení budu vydělávat (1050 Kčs), nebylo o čem se bavit. Jako řidič náklaďáku si vydělám víc, argumentoval jsem! A skutečně, řidičák jsem si udělal a po vojně jsem si začal jako šofér vydělávat mnohem více, než bych vydělával jako zubní technik. To bylo ovšem po vojně. Po vychození vršovické základky U Nádraží jsem nastoupil do Spolany Neratovice a vyučil se chemikem. Pak přišla bratrská „pomoc“ Rusů v osmašedesátém a já se ocitl v australské Sydney. A tady jsem zjistil, že nejhledanější jsou právě zubní technici. Ti skutečně vydělávali velké peníze, jezdili v mercedesech a byl jich nedostatek. Australská populace měla stejně zkažené zuby cukrem jako ta česká, ale muži navíc hráli rugby, a umělý chrup byl tedy velice žádaný artikl. Byl bych otce pozval do Sydney, aby mě zubařinu naučil, však už měl jít do penze (jinak by ho komunisti do zahraničí nepustili, penzisty pouštěli ale rádi, doufaje, že v zahraničí zůstanou, a oni tak ušetří na penzi). ale otec mi 4. ledna 1970 zemřel...

A tak jsem byl přinucen splnit si přání o dobrodružství, i když kariéra zubního technika v té době, kdy jsem nic neměl a makal tvrdě po stavbách, silně lákala.

Po sametové revoluci, když jsem začal jezdit domů na dovolenou, jsem se na Žižkově v restauraci U Veverků seznámil s penzistou, který s otcem na Jungmanově náměstí pracoval, a ten mi vysvětlil, jak mohl otec matce vyplácet každý měsíc 1400 korun, když vydělával 1250. Lidé, kteří přišli o chrup, měli eminentní zájem, aby získali ten umělý, protože bez něj nikam nemohli jít, aby se, byť jen ve své mysli, neznemožnili. Jenže čekací doba byla tenkrát dva roky. To si bezzubí nemohli dovolit, a tak zubaře podpláceli...

Ničeho v životě nelituji, ani toho, že nejsem zubním technikem, však jsem se vypracoval jinak, ale trochu mě to dráždí. Už jen proto, že můj jinak poctivý otec, kterého jsem miloval, mě nechtěl kazit a zatajil mi, jak se to tenkrát dělalo, že si zubaři mohli dovolit to, co šoféři náklaďáků nikoli...

A na tom, dovolím si tvrdit, stála celá komunistická ekonomika. Nikde nic nebylo, ale se známostmi a podplácením se dalo sehnat všechno. Jestli to tak v Česku chodí dosud, nevím...