30.3.2020 | Svátek má Arnošt


VZPOMÍNKA: Zrádce národa

30.5.2009

Já to nejsem, ani nikdo z mého okolí. Než se však k dotyčnému zrádci propracuji, dovolím si požádat čtenáře o trpělivost; opět jednou vzpomenu na svoje dětská léta, na dobu základní školní docházky navíc v souvislosti s končícím školním rokem. Budu přesný – moje vzpomínka je na druhý postupný ročník, když do prvního jsem vstoupil v září 1948. Výuka se samozřejmě zaměřovala, jak jinak, na úsilí dovést nás k základům gramotnosti, což se navzdory tehdy nově zaváděné globální metodě čtení přece jen dařilo. Alespoň u většiny z nás; číst nás naučili rodiče, případně to přišlo nějak samo. Tehdy zaváděná nová metoda se neosvědčila u normálních dětí, ale později se ukázalo, že je vhodná u slabších, takže k něčemu byla nakonec dobrá. Pokus na nás však neproběhl moc zdárně.

Současně s gramotností šlo o to obrousit nás společensky. Školní budovu jsme opouštěli ve dvojstupu vedeni paní učitelkou, s níž jsme se ve vestibulu loučili hromadným pozdravem. Byl to rituál, který jsme nacvičili poměrně záhy po vstupu do školy. V další oblasti výchovy se prolínala škola s rodinou: šlo o naši bezpečnost. Nejen z hlediska obecné kriminality – tušíte, „nemluv s cizími lidmi“, zvlášť když nabízejí bonbóny či jiné dobroty. Jistě, „cizí páni“ byli i tehdy, a navzdory všem opatřením budou. Tudíž jsme nemluvili.

Jiným nebezpečím byla cesta do školy a zpět. V první třídě nás vodili rodiče, zhusta matky, které v té době ještě nebývaly zaměstnány v takovém počtu jako v letech pozdějších. Jejich službu případně přebíral starší sourozenec, pokud takový byl a navštěvoval stejnou školu. Byla tu ještě navíc podmínka, aby končil vyučování ve stejnou dobu jako jeho mladší svěřenec. Jak se dá tušit, byla to služba kombinovaná, tu rodič, tu sourozenec. Pravda, v případě služby posledně jmenovaného nesměl zůstat žádný z členů dvojice po škole. Zprávu o trestu nebylo snadné podat; telefony byly vzácné, mobily jen v knihách žánru verneovek.

V domě v nuselském údolí, kde jsme bydleli, byl telefon jen jeden, měl ho pan domácí. K němu později. Zatím jsme u cesty do školy a zpět. Poměrně záhy jsme se osamostatňovali a chodili spíš ve skupinách, partách. Tehdy to slovo ještě nemělo takový podtext jako dnes. Při této naší postupné emancipaci hrozilo nebezpečí nejen od „pánů“, před nimiž jsme byli varováni, ale především od různých vozidel, jichž bylo přece jen podstatně víc než deviantů. Takže další instrukce mnohokrát opakovaná zněla – rozhlédnout se před vstupem do vozovky. Nejdřív doleva, pak doprava. S návštěvou Anglie se nepočítalo.

Tehdy jsme se rozhlíželi spíš proto, abychom vůbec nějaké auto uviděli. Nuselské údolí, tehdy více méně periferie, oživovaly koňské povozy rozvážející z místního pivovaru sudy, případně, což bylo také zajímavé a hodné naší klukovské pozornosti, kvádry ledu k jeho chlazení, které dodávali hospodám. I v létě. Dlouho nám nebylo jasné, jak to, že ten led tak dlouho vydržel. Jiné povozy rozvážely uhlí a koňskou silou byly taženy také zavřené poštovní vozy, barvy modré, s trumpetkou žlutě vyvedenou na boční stěně.

Výbojem techniky byl sentinel, což musím přiblížit asi nejen mladé, ale i střední generaci. Nákladní automobil na pneumatikách, poháněný však parním strojem. Měl typický zvuk zmíněného stroje, díky pneumatikám jezdil poměrně tiše. Z korby se často valila pára – rozvážel totiž čerstvý koks z michelské plynárny. Potud výčet dopravních prostředků dnes již ve městě neznámých. Sentinel nepředstavoval velké nebezpečí střetu. Nevím, jak se zastavoval, jeho rychlost však byla dost nízká a na prázdné ulici nebyl k přehlédnutí. Potenciálním nebezpečím mohla být tramvaj. Na rozdíl od relativně tichého sentinelu nebylo možné starou tramvaj přeslechnout, nicméně její nebezpečnost se nesměla podceňovat. Z předchozího výčtu se vytratil prostředek dnes nejznámější, totiž automobil.

Byl opravdu vzácností; v naší ulici tvořené třemi dlouhými bloky domů byl jeden. Tedy jeden pojízdný, a to navzdory tomu, že jsme žili obklopeni majiteli továren. Mnozí z mužů, které jsme znali, byli skutečně oslovováni „pane továrníku“, což bylo věcí názoru a společenské konvence. Jejich manželky pak byly „paní továrníkové“. Našemu panu domácímu, ten měl ten telefon, jsme říkali prostě jménem. Ve dvoře domu, jenž mu patřil, měl truhlářskou dílnu, v níž bývali v dobách hojnosti snad až tři dělníci. Byl to systém propojený pupeční šňůrou existence – vznikl jako dvojče, kde dílna vydělávala na dům, jehož majitel, náš domácí, ho splácel, a naopak, v tísni mohl vybíraný nájem krátkodobě pomoci dílně. Takové bylo celé okolí. Při pohledu do nitra bloku to vypadalo, jako by bylo téměř celé zastřešené. Bylo, ale ne jednou střechou. Byly to jednotlivé dílny, či chceme-li továrničky.

V sousedství zabírala dvůr knihvazačská dílna, jejíž majitel byl rovněž veden jen pod svým jménem. Nevím, zda měl nějakého dělníka, ale nejspíš ano. Všechnu práci by nezvládl. Moc jsem ho neznal; krátce po vítězství pracujícího lidu mu znárodnili dílnu, zatímco dům předal státu nějak prý dobrovolně. My děti jsme jen věděly, že se oběsil. Rodiče o tom moc nemluvili, rozhodně ne proto, že prý visel na okně záchodu. Ani tento muž neměl auto.

Jediné bylo v dalším domě, kde byl ve dvoře opět provoz, sodovkárna. To byl podle všeho v očích veřejnosti podnik zasluhující označení továrna, majitel byl tudíž „pan továrník“. Teď to zdánlivě směřuje přímo k automobilu, neboť sodovku jest rozvážet, ale truhlářské výrobky ostatně také. Nuže, pan továrník neměl nákladní, nýbrž osobní auto předválečné výroby podoby černého kvádru. Značku si nepamatuji, velikost byla imponující, což spíš souvisí s tím, že my byli malí. Pan továrník občas vyjížděl, čemuž jsme se zájmem přihlíželi. Se zájmem a se závistí, protože jeden z našich vrstevníků byl jeho synovec, takže se někdy vezl. Dost vzácně. K transportu sodovek byl jako potenciální pomocník malý, na druhé straně navzdory této skutečnosti by zabral místo alespoň jedné basy na sedadle.

Přesto se na nás usmálo štěstí. Jednou ráno jsme měli zpoždění, bylo to opravdu kupodivu výjimečné, a když jsme se dávali do běhu, abychom dorazili včas do školy, vyjížděl právě pan továrník. Asi mu byl nápadný náš spěch a, hlavně, měl prázdné auto. Pokynul a změnil vozidlo v malý autobus. Jestliže vynechám sanitku, která mne, nemocného spálou, vezla z Hamru na Jezeře do nemocnice v České Lípě, a občasné jízdy autobusem, bylo tohle asi první slušné auto, v němž jsem se vezl. Na dlouhou dobu poslední. O konci pana továrníka informace nemám. Po jediné nemusím pátrat: určitě o továrnu přišel.

Odbočil jsem od nebezpečí číhajících na silnici, ale ještě musím dodat něco topografie. Jak řečeno, bydleli jsme v nuselském údolí a škola bývalé gymnázium Botičskábyla na Vyšehradě v Botičské ulici. Vzdělávací instituce je tam dodnes. Vzdálenost mezi oběma body není úplně malá, a žádá si opakované přecházení ulic. Abychom minimalizovali nebezpečí vozovky, chodívali jsme domů občas vybetonovaným korytem potoka Botiče, kde byl vcelku klid.

Díky všestrannému vzdělávání ve škole jsme se konce druhé třídy dočkali všichni ve zdraví. My, „Nuseláci“, jsme se o návratové trase korytem vodního toku moc nešířili. Blížil se závěr školního roku, když přišla zpráva, že někteří žáci, počínající si na ulici zvlášť vzorně, dostanou knižní odměnu. Volba padla také na mne, spíš proto, že jsem byl veden vůbec jako vzorný. Nepral jsem se. Nebyl jsem bojovný typ, nemluvě o tom, že jsem byl ve třídě nejmenší, což mi nedávalo moc šancí v případném konfliktu.

Číst jsem uměl již před vstupem do školy naučiv se to od bratra. Jako samouk jsem se stával knihomolem, takže jsem se na slíbenou odměnu upřímně těšil. Nastal den vyznamenávání, se slavnostním pocitem jsem převzal dárek, knihu úhledně zabalenou, a odnesl ji radostně domů. Po odstranění balicího papíru se zaskvěl obal brožovaného spisu, na němž dominovala červená a černá. Za vzorné přecházení ulice jsem já, ještě ne osmiletý, dostal dílo, jehož autora si už nepamatuji, titul však ano: „Tito zradil národ“.



Otestováno: Jak vašim nejmenším chutnalo organické mléko a kaše Kendamil?
Otestováno: Jak vašim nejmenším chutnalo organické mléko a kaše Kendamil?

Dvacet testerek mělo možnost vyzkoušet organické kaše a mléka Kendamil. Ty jsou vyrobeny z kvalitního plnotučného mléka a obsahují důležité vitamíny a minerály, které děťátko potřebuje pro správný vývoj a růst. Jak v testu dopadly?






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.