13.11.2019 | Svátek má Tibor


VZPOMÍNKA: Zpráva o jednom pokusu o dialog

30.10.2019

Je to docela zapomenutý fejeton ze šuplíku. Vznikl spontánně na základě čerstvých dojmů z oněch už tak vzdálených totalitně vzrušujících dnů, otištění se však nedočkal – tehdy by neprošel a zanedlouho už přestal být aktuální. Od chvíle, kdy jsem přičinil tečku za poslední větou, totiž neuplynuly ani tři týdny a svět se nám otočil vzhůru nohama. A od té doby uplynula tři desetiletí…

V propadlišti dějin rázem zmizely ještě minulé dny, kdy jsme neměli odvahu mluvit, natož křičet, kdy jsme chtěli alespoň diskutovat, ale ti zatvrzelí na protivné straně byli nad námi ideově povzneseni a tím pádem hluší. Přesto právě ten říjnový den roku 1989 došlo k prvním vydařeným pokusům společenského dialogu, i když stále ještě nedokonalého a na nevysoké úrovni. Tak vznikly následující řádky. V hodinách, kdy jsme sice už něco tušili, ale ničím jsme si stále ještě nebyli jisti…

Je zhruba půl čtvrté odpoledne na Václavském náměstí. Několik hodin poté, co zde ve vzorných zákrytech disciplinovaně nastoupili vojenští branci ke slavnostní přísaze a pouhých několik minut poté, co do stejných prostor neméně disciplinovaně naklusali jejich vrstevníci v bílých přilbách a s obřími obušky, aby si splnili čestnou povinnost v žoldu ministerstva též životního prostředí. Teď už je srdce velkoměsta znovu k usmutnění prázdné, znovu nepatří svým Pražanům, rozprchli se i valutoví turisté. Ukázněně nespokojený dav se přelil do okolních ulic, já s mnoha dalšími mířím na Staroměstské náměstí. Za Janem Husem zeptat se jak je to s tou pravdou, kterou je třeba hledat a také slyšet, učit se ji a milovat, taky ji pravit, držet ji a bránit až do smrti. Jak vést skutečně demokratický dialog. Jenže průchod z uzoučké Melantrichovy je zablokovaný, stačila na to ramena několika urostlých příslušníků. Od Rotta z Malého náměstí rovněž nelze, stojí tam napříč zátarasy a mladíci v uniformách. Synové tohoto národa s neskrývaným nezájmem hledící přes naše hlavy kamsi do jasné budoucnosti povyšování hodností i příjmů. Ani tady zřejmě k dialogu nedojde. Zato severní část náměstí je nečekaně přístupná jak z Kaprovy či Pařížské, tak i z Dlouhé. A právě tam je neuvěřitelná oáza klidu uprostřed rozbouřeného města. Lidé korzují křížem krážem přes pražský poledník, posedávají Husovi u nohou, fotografují děti, krmí holuby. Boží pohoda.

Tu od orloje zazní nikoli vyzvánění kostlivce, leč nesmělé skandování hloučku čítajícího sotva dvě desítky hlav. O tom, co chceme, i o těch, které nechceme. Reakce veškerá žádná, byť opodál blokují ústí Železné a Celetné další strážci pořádku a klidné cesty ke komunismu, kterou si nedáme narušovat. Naproti na začátku Pařížské zase číhá žlutobílá lada s ampliónem na střeše, záda jí kryjí dva plné autobusy s kladenskou poznávací značkou. Na boku nápis SONP, uvnitř šedomodré uniformy proti lidu nasazených Lidových milicí.

Hlouček od orloje se mezitím rozrostl, už je ho malý dav, a tleskaje si do rytmu náhle mění místo. Konečně důvod k zásahu! Lada dychtivě zapíná světla, plíživě vjíždí jakoby symbolicky do míst exekuce českých pánů a hlasem českého pána, soudruha velitele zásahu, nařizuje: „Rozejděte se!“ Ale komu ten příkaz patří? Dav se totiž rozestupuje a z něj dvojstupem, jako z Blaníku, rozvážně vycházejí tři desítky milicionářů, většinou postarší seriózní a dobrosrdečně se tvářící pánové. Jakoby úmyslně seřazeni ne podle velikosti, jakoby záměrně nekráčející spořádaně kupředu levá. Dav se srdečně směje, ale kupodivu neposmívá, je to všechno tak absurdní. Franzi Kafko, jenž máš několik desítek metrů odsud pamětní desku, srdce by ti zaplesalo. A vám, Václave Havle, jenž ležíte v nemocnici Na Františku sotva deset minut chůze, určitě taky.

Vedle kostela sv. Mikuláše je nás už několik set, ostražitě sledujíce manévr milicionářů. Docela sympatičtí strejdové kordonem zavřeli vstup do Pařížské, zatímco lada naviguje na náměstí oba kladenské autobusy. Dělníci i nedělníci Poldovky opouštějí jejich azyl, disciplinovaně se řadí do rojnice a vláčným krokem začínají vytěsňovat staroměstský prostor od přítomných nevítaných živlů. Ty ustupují krok po kroku, poslední opouštějí i mistra Jana, pouze jeden mladík se rozhodne zůstat, zvedá ruce nad hlavu a kapituluje čelem k milicionářským masám. Když k němu kladenští strýci dokráčí, docela přátelsky ho štulci postrkují za ostatními. K nám, do jednoho šiku. A my do nich skandovaným přáním, aby byli zrušeni. Nejsou tím nijak vzrušeni, nereagují mrknutím oka, snad si to i někteří přejí. A najednou ta kacířská myšlenka: vždyť vlastně nebýt těch myších uniforem byli by jako jedni z nás, docela obyčejní lidé!

Amplión se nedočkal posily, a tak znovu jenom chraptivě vybízí a žádá, na vyhrožování se necítí. Jenže už není, kdo by podrážděně reagoval. Necháme ho povídat a kontrujeme: „My jsme tady doma!“ Amplión nám to nevyvrací, výměna názorů se nedaří. Mladík stojící opodál má zjevně pod čepicí, byť žádnou nevlastní. Nejistým krokem přivrávorá k šedomodré hrázi a neomylným citem bracha z mokré čtvrti v ní nachází spřízněnou duši. Muž za rukáv vytažený z monolitu milicionářského kolektivu rázem ztrácí stabilitu. Teď už má jenom jedinou oporu, vzájemně se přidržují jeden druhého - a až teď konečně dochází k vytouženému dialogu: „Puč mi tu čepici!“ – „Nepučím!“ – „A já si ji stejně vemu!“ – „Ale já ti ji nedám!“ - Franzi Kafko, Václave Havle a taky ty, Járo Cimrmane, kde k čertu vězíte?

Ten, co měl zprvu jenom pod čepicí, má už i onu, neboť ten jeho věkem málem otec o svou nafasovanou přišel. Fascinovaně přihlížíme absurdnímu představení, muži v uniformách svorně s námi. Čest jejich bratra ve zbrani je v nenávratnu, ale neprotestují, jenom mlčky přihlížejí. „Běžte raději dělat!“ kazí kouzelné okamžiky nové skandování. „To by mě zajímalo, kolik tady za to máte!?“ vybafne z vedle stojící muže odvážná otázka na pravé křídlo rozpačité formace. „Budete se divit, ale vůbec nic…“ zazní odpověď, unavená a rezignovaná. Přišli chránit vymoženosti socialismu proti třídnímu nepříteli a teď mají možná problémy uchránit se před výčitkami vlastního svědomí.

Je něco k páté, davy houstnou a tma s nimi. Pařížskou se osmělených valí už zástupy. Cestu mezi nimi si nervózně klestí novoučký mercedes, stříbrná metalíza s pražskou značkou a snadno zapamatovatelným číslem. Pohledný řidič, v němž je davem poznán populární zpěvák, se tváří otráveně, dnes mu lidí nefandí, ale naštěstí jsou tolerantní, nevadí jim, že musejí uhýbat. A že fáro jede v protisměru, nevadí zase příslušníkům.

Všichni dnes prostě mají jiné starosti. Je totiž sobota 28. října 1989 a národ si, k nelibosti vedení státu, opatrně připomíná svůj státní svátek…








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.