VZPOMÍNKA: Zlatá padesátá – potvrzení
Politická situace se projevovala mnoha způsoby. Např. v roce 1952, když mi bylo deset let (sestře osm a bratrovi dva roky) a otec nebyl doma, se najednou večer za tmy ozvalo velké bouchání na dveře doplněné výzvami „otevřete“. Na dotaz vyplašené matky, kdo je, zněla odpověď „to my nesmíme říct, otevřete nebo vyrazíme dveře“. Potom matka zahlédla oknem vojenskou čepici, a tak dveře i posuvnou mříž (ta je tam dodnes) otevřela a do domu se nahrnulo asi dvanáct mužů v uniformě. Většině bylo kolem dvaceti let a dům důkladně prohledali. Jednomu nařídil velitel, aby šel zkontrolovat sklep, který byl vlhký a nevalně osvětlený. Já jsem musel jít před ním, on šel po vlhkých kamenných schodech za mnou s napřaženým samopalem a já velmi silně pociťoval, že se třese strachy. Ve sklepě byl kotel na vyvařování prádla, on k němu přistoupil a s namířeným samopalem opatrně nadzdvihl poklici, není-li tam nějaký diverzant. Nic tam nebylo a jemu se viditelně ulevilo.
Velmi dobře se také pamatuji na zubního lékaře dr. Foustku, který jednou týdně jezdil do Slap z Prahy. Jezdil na motocyklu, na hlavě kšiltovou čepici kšiltem dozadu. Všem lidem, kteří se ještě dnes bojí zubních lékařů, bych jako povinnou psychickou léčbu doporučil vyvrtání jednoho zubu šlapací vrtačkou. Potom by dnešní návštěvu zubaře, vybaveného turbínovou vrtačkou, pokládali tak jako já za velmi příjemnou záležitost.
Zajímavé také bylo, jak pražský zubní lékař k ordinování ve Slapech přišel. V tom místě, kde jsme bydleli, začínala asi dvoukilometrová okružní lesní cesta, kolem které byly chaty dřívější pražské smetánky, advokátů, lékařů, vyšších státních úředníků… Později jim tyto chaty byly zabaveny a připojeny k vojenské ozdravovně, která je snad ve Slapech dodnes. Ale MUDr. Foustkovi chatu ponechali pod podmínkou, že bude jednou týdně ve Slapech ordinovat.
A tak víkendy trávil na své chatě a navíc v naprostém bezpečí, protože chaty byly střeženy vojáky. S těmi jsem si občas povídal a jeden mi na moji žádost úplně rozebral svůj samopal, tzv. „pumpičku“, pravděpodobně vzor 26. Vyndal i náboje ze zásobníku a pak mu jeden scházel. Bílý jako křída jej usilovně hledal a normální barva obličeje se mu vrátila, až když ho našel za opaskem, kam mu zřejmě zapadl.
Byly i jiné zajímavosti. Tak např. můj otec, který byl názorově celý život zuřivý antikomunista, se s posměchem a zároveň potěšením chlubil svým známým, že jeho závodním lékařem na přehradě je generál MUDr. František Engl. Tento lékař působil za války na frontě v Sovětském svazu a po válce byl zdravotním velitelem 1. vojenského okruhu. Potom upadl v nemilost, ale nebyl popraven ani zavřen, jen přeřazen na místo závodního lékaře na stavbu přehrady. Později se stal náčelníkem Ústřední vojenské nemocnice, kterou pozdvihl na špičkovou úroveň.
V té době jsem také chodil do Pionýra, který se nám velmi líbil. Chodili jsme na besedy s vojáky do vojenské ozdravovny, učili se stopovat v lese apod. Jednoho dne náš vedoucí (asi pětatřicetiletý, napadající na jednu nohu) na schůzku nepřišel. Když nepřišel ani podruhé, začali jsme se po něm shánět a bylo nám pošeptáno, že byl špión a že to nesmíme nikomu říct. Nikdy jsme tomu neuvěřili.
Nakonec bych se zmínil o tom, jak jsem si, přes opačný názor svého otce, velmi oblíbil Klementa Gottwalda. Když tento první dělnický prezident zemřel, jeli jsme se zájezdovým autobusem do Prahy poklonit se jeho památce. Když jsme však na místo přijeli, byla tam asi kilometrová fronta truchlících pracujících, a tak pan řídící rozhodl, že tam nepůjdeme a pojedeme do pražské zoologické zahrady. Tam jsem byl poprvé v životě a od té doby ve mně slova Klement Gottwald vzbuzují příjemné pocity.
Ondřeje Neffa jsem osobně asi neznal, ale když jsme šli kolem jednoho domu ve Slapech, matka vždy s úctou říkala, že zde bydlí spisovatel Vladimír Neff.
