28.3.2024 | Svátek má Soňa


VZPOMÍNKA: Zkoušky

11.6.2020

Začínalo laboratorní cvičení z fyzikální chemie, kterou jsem studoval. U dlouhého stolu se vedle mne objevila žena v našem ročníku, tehdy třetím, nikdy nevídaná. Zatímco nám bylo kolem dvaceti, jí odhadem o deset let víc. Ukázalo se, že je Bulharka, křestním jménem Nedjalka. S češtinou měla mírné potíže, s chemií velké, takže mne nejednou žádala o radu. Cvičení skončilo po dvou týdnech, Nedjalka zmizela. Na přednáškách jsme ji neviděli. Později, to už jsem byl zaměstnancem fakulty, mi kolegové starší o pár let říkali, že měli v ročníku nějakou Nedjalku. Popis souhlasil, navíc jméno nikoli běžné. Záhadná žena.

V době zmíněného praktika jsem už prošel řadou zkoušek, přičemž hned ta první na fakultě byla tvrdá. Doslova. Byla to mineralogie, přednášel ji docent Žák, vyšší pán, příjemný. Nápadný byl tím, že na naše zdvořilé „dobrý den“, odpovídal „zdař Bůh!“. Začínala šedesátá léta, bylo to nezvyklé, ale stejně odpovídali i další vyučující ze sekce geologie. Teď jsem třímal v ruce kartonový model krystalu velikosti lidské hlavy a pracně ho popisoval. Krystalograficky. Sláva to nebyla, ovšem pak jsem dostal skutečný bezbarvý čirý krystal, tak do dlaně. Hrany měl místy polámané, asi nejednomu vypadl z ruky. Zkrátím své tehdejší utrpení – výsledek byla známka „dobrá“, tedy trojka. Následující, čtyřka, už by byl „padák“. Ještě prozradím – ten skutečný krystal byl sádrovec. Můj vstup do studia nebyl slavný.

Později jsem se s docentem Žákem příležitostně bavíval. Prozradil mi, že někteří studenti občas na ten kartonový model napsali obyčejnou tužkou a písmem vpravdě mikroskopickým nezbytné krystalografické údaje, sestavu čísel. Pak nezbývalo než gumovat. Prý také, když zkoušel nás, chemiky, byl shovívavější. Jinými slovy jako student geologie bych měl padáka.

Nebývá vzácná situace, že něco podceníme, což jsem zažil rok nato z analytické chemie. Vytáhl jsem si otázku, která mi připadal až dětinská – kvantitativní stanovení stříbra a další související reakce. Vyrukoval jsem s reakcí s chloridem sodným a myšlenkově dospěl k bílé sraženině. Následující debata však ukázala, že znalosti examinátora, docenta Simona, jsou především pokud šlo o ty další reakce, mnohem širší. Krok jsem v posledku neudržel a výsledkem byla dvojka.

Utekly tři roky, připravoval jsem se na státnice. Zkoušelo se ústně, tehdy ze všech pěti chemií: analytické, anorganické, fyzikální, organické a z biochemie. Z každé jsme si vytáhli dvě otázky a po hodině přípravy předstoupili před pětihlavou komisi. Ne, nebyla to saň. Naopak, komise se snažila v rámci možností pomoci bledým adeptům a adeptkám Pokouším se genderově vyvažovat, ale tehdy studenti výrazně převažovali. Dnes je to naopak. Sluší se dodat, že každý člen komise měl právo veta – dát nedostatečnou ze svého oboru, což znamenalo opakovat celou státnici. Stávalo se to opravdu jen výjimečně. Po letech jsem býval také členem takové zkušební komise a vím, jaké úsilí jsme vynakládali, aby zkoušený uspěl. Bylo jasné, že tahle zkouška je největší stres – poslední po pěti letech studia. A když už někdo dospěl tak daleko, patrně se něco naučil.

Na přípravu na státnice jsme měli, tuším, asi tři týdny, tedy nic moc. Nezbývala než selekce. Nad analytickou chemií jsem usoudil, že pravděpodobnost dostat podruhé stejnou otázku je mizivá, a stříbro jsem vynechal. Nebudu to rozvádět – vytáhl jsem si ji, a opět mne zkoušel docent Simon. Znovu dvojka. S panem docentem jsem pak byl v srdečných vztazích. Musím dodat, že všichni starší vyučující, kteří mne jako studenta zkoušeli, se nikdy nezmínili o některých okamžicích ne právě příjemných. Neměl jsem jich moc, ale přece jen...

Během studia jsme postupně získávali zkušenosti a také si předávali informace o examinátorech. Řada z nich měla oblíbené téma, obvykle to, čím se vědecky zabývali, a tomu bylo proto na místě věnovat pozornost při přípravě na zkoušku. Problém byl s odborníky širokospektrými. Profesor Koryta, mezinárodně uznávaný elektrochemik, právě v době, kdy nás zkoušel z pokročilých oblastí tohoto oboru, psal se dvěma kolegy monografii „Elektrochemie“. Tady nebyl žádný záchytný bod; kniha spíš útlejší je fakty nahuštěna. Ale pan profesor byl velkorysý. Na katedře organické chemie byla velmi uznávaná skupina „cukrářů“, odborníků zabývajících se chemií sacharidů a jejich derivátů. Vytáhnout si u zkoušky otázku „sacharidy“ znamenalo podstoupit křest ohněm. Zase však, byli to lidé vlídní a nahlíželi, že ne každý je stvořen pro organickou chemii.

Jak patrno, na přírodovědecké fakultě jsem po studiu zůstal. Byla to osudová náhoda; na vysokoškolskou kariéru jsem nikdy nepomýšlel. Filosof pravil: „kdo chce, toho osud vede, kdo nechce, toho vleče“. Mně osud podal ruku − uvolnilo se místo, když jedna asistentka odjela do USA na stáž. Já byl tedy přijat „na zástup“, leč ona se nevrátila a zastupování se změnilo v zaměstnání, takže ruku osudu jsem přijal. Nemohl jsem být se svým kádrovým posudkem moc vybíravý, takže už tohle byl zázrak.

Jako asistent jsem vedl praktická cvičení, ale občas jsem hned od počátku výjimečně zkoušel. Zase „na zástup“. Můj tehdejší šéf, hodně zaměstnaný, také schůzemi, mi jednou řekl: „Mohl byste, prosím, za mne vyzkoušet? Je to jeden čtvrťák.“ Tedy student čtvrtého ročníku. Nedalo se odpovědět jinak, než „ano, pane docente“.

V určenou dobu jsem vstoupil do zkušební místnosti a ztuhnul – za malým stolkem seděla Nedjalka! Asi tak po pěti letech od našeho setkání se propracovala o ročník výš. Situace byla krizová. Co se dalo dělat? Nezbývalo než před někdejší kolegyní ze studia rozložit vějíř otázek. Pak začalo zkoušení. Ukázalo se, že po těch letech Nedjalka cosi tuší o fyzikální chemii, i když vzdáleně, a dokonce prý pracuje na diplomce. Nepídil jsem se po tom, kdo se stal jejím školitelem. Zmínila se však, že se po skončení studia vrací do Bulharska. To mne uklidnilo a naplnilo nadějí, takže jsem jí dal trojku. Byla to docela příjemná žena, ale po dalším setkání jsem netoužil. Od té doby jsem ji neviděl a neslyšel o ní. Snad jsem ji zažehnal. Byla jako přízrak. Záhada, jak mohla tolik let studovat. I dnes by to byl problém. Tak tohle byla zkouška pro nás oba, a pamatuji si ji dodnes.