Byla to rodina na tu dobu poněkud netypická. Zapálení komunisti - a přitom soukromí živnostníci. Hubený otec, matka připomínající dnešní Jiřinu Švorcovou a dvě dospělé dcery.

Všichni čtyři ve velkém světlém pokoji s okny do Žitné a s výhledem na farskou zahradu scelovali látky. Velice piplavá práce vyžadující dobrý zrak a notnou dávku trpělivosti.

Bylo jen pár měsíců po válce. Textil se dal sotva koupit, a to jen na poukázky zvané šatenky. Kvůli propálené dírce nebo roztržení po hřebíku se šaty nezahazovaly, ale odnesly na scelení.

Jak se k velkému třípokojovému bytu s halou v luxusním domě s adresou Žitná 23 jeho nájemník dostal, o to jsem se tehdy nestaral.. Snad jako koncentráčník, odbojář nebo jen komunista? Nevím. Důležité bylo, že jsem u něho našel podnájem pro své studentské začátky.

I to vlastně jen nedopatřením. Uživatel bytu nahlásil do Mladé fronty, že vezme na byt některého jejího redaktora. Samozřejmě předpokládal, že to bude uvědomělý soudruh. Koutkem duše snad doufal, že by z něho mohl třeba jednou být i ženich pro jednu z pomalu už octovatějících dcerušek.

Mladý redaktor se našel. Ale když slyšel, kolik by měl platit, našel si něco levnějšího. K soudruhu Roytovi, takové bylo totiž příjmení hlavy rodiny, poslal místo sebe dva své kamarády. Pan domácí se při vidině vyššího příjmu od dvou podnájemníků docela zapomněl zeptat, zda vůbec jsou u komunistů. Asi to považoval za samozřejmé, když mu je "přihrál" mládežnický redaktor.

Když se potom mládenci nastěhovali, už se smířil s tím, že do bytu přijal sice mladé, ale nikoliv soudruhy, ale národního socialistu - úředníka z "obzamini", jak se tehdy podle telegrafické adresy říkalo ministerstvu zahraničního obchodu, a nestranického začínajícího vysokoškoláka. Nezvyklá symbioza kupodivu vydržela více než rok. Zásadní rozlišnost se projevovala pouze v občasných sice živých, ale docela korektních debatách.

Podnájemné z našeho jednoho pokoje prakticky hradilo nájem z celého bytu.. Činže to byla, jak se teď dozvídám, tak vysoká, že sám mladý projektant tohoto nádherného činžáku v něm nechtěl bydlet, protože by to bylo drahé.

Nikdy jsem se už nedozvěděl, jak tato komunistická rodina dopadla při poúnorovém likvidování malých řemeslníků a živnostníků, ani jak dlouho ještě v prvním poschodí v Žitné 23 Roytovi bydleli a scelovali látky..

S odstupem šesti desetiletí jsem se nyní začal zajímat o tento moderní šestipatrový činžák na horním rohu Štěpánské. Z ní vede vjezd do dvora pro zásobování obchodů na přízemí a kotelny. Do dvou podzemních podlaží byly situovány dvě strojní prádelny se sušárnami, kotelna s uhelnou, sklady k obchodům, sklepy k bytům a protiletecký kryt. K dispozici byl nákladní výtah.

Reprezentační vsup vedl ze Žitné. Upoutal mramorem, pochromovanou ocelí a sklem. Na stropě vestibulu zářilo krásné kruhové neonové světlo. Nahoru k bytům, od garsonek až po čtyřpokojové, vedlo trojramenné schodiště. Obyvatelé mohli používat dva výtahy a dole měli telefonní kabínu...

Na rohu Štěpánské a Žitné si dala v r. 1937 až 39 tento dům postavit Ústřední jednota hospodářských družstev. Na svou dobu to bylo vynikající a progresivní stavební dílo. Novinkou bylo podlahové teplovodní topení a shozy na odpad přístupné z krytých balkonů schodišťových podest.

Duchovními otci domu byli architekti Vít Obrtel (1901 -1988) a Zdeněk Hölzel (1909 - 1984). Jak se o práci podělili?

Vít Obrtel byl známý investora. Vedle čisté architektury dělal i scénografa pro Osvobozené divadlo V + W, navrhoval nábytek, byl knižním grafikem, členem Devětsilu i Spolku výtvarných umělců Mánes a dokonce i veršoval. Pro Jaroslava Seiferta navrhl jeho dům na Ladronce v Břevnově. Rostislav Švácha vydal o Obrtelovi v Odeonu knihu Vlaštovka, která má geometrické hnízdo

O vítězi architektonické soutěže na dům Žitná 23 prý rozhodlo, že spoluautor Hölzel navrhl pro celý rozložitý dům jen jedno schodiště. Všechny stavební plány kreslil Hölzel. Mezi jeho práce patří též rekonstrukce Martinického paláce na Hradčanech. Jeho syn, též architekt stejného jména (mezi jeho díla patří Myslbek na Příkopech), vzpomíná, že otec měl doma všechny matrice stavebních výkresů. Hölzelovi st. bylo tehdy sotva 27 let, a tak nejspíš o osm let starší Obrtel na něho a ještě i na arch. Františka Cubra (byl v době projektu na vojně, a tak navrhl jen schodišťové madlo) více méně jen dohlížel.

Cubr se později proslavil Československým pavilónem pro EXPO 1958 v Bruselu.

Dům měl původně krásný světlý fasádní obklad ze spišského travertinu. Ten byl v 60. letech stržen, protože už zčernal a začal i praskat. Čištění fasád otryskováním pískem se tehdy ještě nedělalo, a tak dům dostal nový "kabát" z béžových keramických obkladaček, i když se tomu architekt Hölzel bránil..

Toto všechno mi o tomto význačném díle těsně předválečné pražské architektury ochotně mailem pověděli znalec pražských staveb Zdeněk Lukeš, který se osobně znal s Vítem Obrtelem i Jaroslavem Seifertem, a arch. Zdeněk Hölzel ml., nedávný šedesátník.

Na dům, v kterém jsem asi rok bydlel, mám i jednu akustickou vzpomínku. V technickém popisu na archiweb.cz o domě Žitná 23 čtu, že "veškeré příčky a stropy jsou zvukově odizolovány od nosné konstrukce". Jenže kdesi ve vyšším patře cvičíval pozdější klavírní virtuóz Roman Bonhard, který tam bydlel se svou maminkou, spisovatelkou Ninou Bonhardovou (1907 - 1981). Dodnes slyším jeho nesčetněkrát opakovaná Les Préludes od Franze Liszta. Sebelepší zvuková izolace nepomohla.

Foto: Jiří Wagner