Psal mi kamarád z Austrálie e-mail, co se to vlastně v Čechách děje, protože ať otevře jakékoliv webové anebo jiné mediální stránky o tom, co se děje, jak říká, „u nás české kotlince“, vypadne na něj z každého druhého článku jméno kardinál Dominik Duka. A že zemřel katolický kardinál v Čechách, zemi, která je podle přesvědčení většiny světa zásadně ateistická. Australský kamarád odešel ke klokanům v roce 1968, a tak se ani není co divit, že má stále v hlavě představu, že to tady vypadá tak nějak podobně, jako kdysi když utíkal za dráty s kufrem. Jak říkal Jan Werich: „Mnoho našich emigrantů od té chvíle, co přejdou hranice, tak se tak nějak duševně posadí na kufry a podle toho hodnotí všechno další“.
Fakt je, že jsem si sám neuvědomoval, jakou výraznou úlohu Dominik Duka v české společnosti zaujímá. Jak se divil můj kamarád Pepe, povoláním profesor na madridské univerzitě, při první návštěvě ČR, jak je možné, že v zemi, která je údajně na světě nejvíc ateistická, mají v každé malé vesnici kostel nebo aspoň kapli a po cestách mezi poli najdete na bílých podstavcích litinové kříže s Ježíšem a co je taky tady kapliček připomínajících Ježíšovu poslední trnovou cestu Jeruzalémem. Bylo to těžké vysvětlit Španělovi, proč je v Praze kostel vedle kostela, a jak je možné, že tady existuje něco tak slavného a opečovávaného jako Klementinum, které je po Pražském hradu druhým nejrozsáhlejším stavebním celkem v Praze. Klementinum má svůj název podle původně románského kostela sv. Klimenta, který je poprvé zmiňován k roku 1227, kdy se sem podle Dalimilovy kroniky přestěhovali dominikáni od stejnojmenného kostela Na Poříčí a vybudovali dominikánský klášter, v němž se již roku 1248 konala kapitula řádové provincie. A v roce 1554 budoucí pražský arcibiskup Antonín Brus z Mohelnice spolu s dalšími preláty a šlechtici požádal Ignáce z Loyoly o vyslání Tovaryšstva Ježíšova (jezuitů) do českých zemí, stejně tak učinil císař Ferdinand I. Toto strategicky výhodné místo u paty Karlova mostu a při hlavní komunikaci mezi Pražským hradem a Staroměstským náměstím vybral pro první a nejvýznamnější sídlo české řádové provincie jezuitů a jejich staroměstské koleje již v roce 1555 Petr Canisius, řádový provinciál pro Německo, Rakousko a české země. A kousek vedle je Karolinum, původně lat. Collegium Carolinum neboli „Karlova kolej“, historické sídlo Karlovy Univerzity, která byla pojmenována po svém zakladateli Karlu IV. A je to fakt velký soubor budov, kostelů, studoven a církevních míst, které zde přežily všechny převraty a války od doby svého založení. A jak pravil „amigo Pepe“, kolem je snad víc kostelů a církevních budov, než v blízkosti Puerta del Sol v Madridu.

Ale zpět k původnímu dotazu. Kamarád, ten z e-mailu z Australie konstatoval, že zesnulý kardinál Dominik Duka musel být u nás osoba velice známá a významná, což se pozná podle toho, že v novinách a časopisech a televizi, kdekdo kardinála Duku vychvaluje a velebí a předhání se v líčení, jak dobře ho znal. Přesně podle toho starého fóru, z dob Rakousko-Uherska, jak starý Vomáčka vykládal hospodě, že on císaře pána dobře znal. Protože on, tedy Vomáčka, jednou stál na nástupišti v Táboře, když kolem jel vlak z Lince do Prahy, ve kterém cestovala Jeho Výsost císař Franz Josef II. A to byste tomu snad ani nevěřili, Vomáčka i císař pán byli spolu na tom nádraží. Celou dobu, jak tam stál ten rychlík. Nekecám, snad, celých 5 minut. Takže on, tedy Vomáčka, je na císaře hotový odborník.

Kolik lidí ho znalo tedy pana kardinála Duku nevím, taky bych nerad vypadal jako starý Vomáčka, ale já jsem ho fakt znal.
Já jsem ovšem při prvním setkání na žádném nádraží v Táboře nestál. Naše první letmé setkání proběhlo v koncentračním táboře Mauthausenu. Byl jsem totiž shodou okolností, členem skupiny, která byla jako doprovod kardinála Dominika Duky při oficiálním vzpomínkovém setkání zástupců ČR, české katolické církve a zástupců Rakouska v koncentračním táboře Mauthausen, jehož součástí byla ekumenická slavnost a mimo jiné se tam konala mimořádná ekumenická mše. Představte si, že bohoslužbě byli přítomni i zástupci Židovské obce a žádný tehdejší „pokrokový student“ tam nemával vlajkou Palestiny a neřval antisemitská hesla! To byla doba, co?!?

On začátek mých kontaktů s kardinálem Dominikem Dukou začal vlastně tím, že jsem začal psát, po úspěchu knihy „Krvavé dozvuky války 1945 na českém území“, další dvě knihy o historii Československa. A to nejprve tu o první světové válce: „Život, boj a smrt pod sedmi vlajkami“ o osudech českých, slovenských a potom československých vojáků v první světové válce. 99 procent Čechů a Slováků ani netuší, že skutečně bojovali našinci v různých sedmi armádách pod vlajkami sedmi různých států spolu i proti sobě. A začal jsem také pracovat na další knize o osudu československých parašutistů, jejich rodin a pomocníků, kterým se podařilo mimořádně úspěšný krok, a to likvidace autora „konečného řešení“ nejen Židů, ale vlastně všech evropských negermánských národů. V té době mne historici Vojtěch Šustek, Vlastislav Janík a Jaroslav Čvančara upozornili, že mimořádné vědomosti má o této době právě pražský kardinál Dominik Duka, a nabídli mi, že nás seznámí. Seznámení mohou být různá: náhodná, uměle vytvořená, oficiální či úřední případně katastrofická. Mé oficiální seznámení s Dominikem Dukou mělo vlastně prvky všech těchto dějů. Byl jsem pozván na slavnostní setkání v Arcibiskupském paláci u příležitosti ocenění toho, že díky úsilí mnoha historiků a vlastenců byly konečně vztyčeny u pravoslavného Chrámu svatých Cyrila a Metoděje v Resslově ulici v Praze památníky – pylony – se jmény hrdinů, kteří dokázali odstranit Konráda Heydricha a svůj boj skončili dole ve sklepení chrámu a jejich spolupracovníci byli zavražděni právě v Mauthausenu.

V té době se podařilo začít znovu pořádat pravidelné zádušní mše v Chrámu sv. Víta, Vojtěcha a Václava za všechny hrdiny i oběti nacistické pomsty za smrt Heydricha, které bolševici po převzetí moci zrušili.

Zádušní mše za hrdiny. Foto Dušan Dostál.

Po zádušní mši bylo uspořádáno malé setkání právě v Arcibiskupském paláci. Přivítání bylo slavnostní, vítal nás osobně, mne tedy také, kardinál Dominik Duka. Usmál se a povídal: „Vy se ten pan Vlk, jak jste napsal tu knihu?“ „Ano!“ odpověděl jsem jako slušně vychovaný chlapec. A pak jsem, jako každý vtipný a geniální muž, byl už jo nervózní. Do arcibiskupského paláce člověka nezvou každý den. Chtěl jsem tedy odpovědět trochu rozverně. A sdělil jsem panu kardinálovi, že jsem sice rodovým jménem Vlk, ale že s arcibiskupem Miroslavem Vlkem nemá naše rodina, pokud vím, nic společného. Protože jak můj bratr Jan vypátral ve starých kronikách, jsme povinně katolíci až po Bílé hoře. Ale předtím jsme byli protestanti. Nebo luteráni. A připadal jsem si jako chytrý.
Pan kardinál se na mě usmál, lehce si mne odvedl stranou a pravil mi, že pokud on ví, tak jsme žádní luteráni nebyli.

Rozhovor s kardinálem nemusí být vždy jen vážný. Foto Dušan Dostál.

Ale že jsme byli kališníci. Odborně řečeno „utrakvisté“. A těch bylo až do roku 1620 v Čechách většina věřících. Pak mi stručně vysvětlil, jaký je rozdíl mezi „tábority“, „bratříky“, „adamity“, „panskou jednotou“ a že v bitvě u Lipan bojovaly dvě strany: radikální husité (táborité a sirotci) proti umírněným husitům (utrakvistům) a jejich katolickým spojencům, (to jediné jsem přesně věděl), kteří tvořili spojenou koalici. Bitva byla vyvrcholením vnitřních sporů v husitském hnutí a proběhla 30. května 1434. Jo a dodal s úsměvěm, nevím, zda to dnes už mohu prozradit, že z dnešního obecného pohledu byli utrakvisté vlastně katolíci, kteří si mysleli, že jsou lepší katolíci než ti druzí katolíci.
Už jste někdy slyšeli heslo: „měl jsem pocit, jako když jsem vstoupil ve třetím patře do výtahu a on tam nebyl?“. Tak jsem se právě cítil. Naštěstí to byl výtah pouze duchovní, takže po dopadu na dno se mi sice klepala hlava, ale jinak tělo i mysl zůstaly zachovány.

Pak jsme se za pomoci badatelů a zájemců o historii protektorátu začali s panem kardinálem scházet. A diskutovat o jednotlivých otázkách, například o tom, jakou úlohu hráli katoličtí kněží a věřící v koncentračním táboře Mauthausen, které ze všech sil pomlouvali po válce komunisté. V knize „Mauthausen – ďábel v líbezné krajině“ najdete odkazy i na svědectví a historická fakta rozebíraná v našich rozhovorech. A také díky jeho vynikající paměti a obrovské vzdělanosti o mnoha dalších věcech, o kterých se v této knize česky píše, často poprvé od konce druhé světové války. O hrůzném pochodu smrti židovských žen ze Zakarpatské Ukrajiny přes Maďarsko Rakousko až do Mauthausenu. Nebo o tom, že takový koncentrák nebyla jenom nějaká plocha s dřevěnými baráky obehnaná dráty strážními věžemi a psi, ale že to byly továrny na výrobu zbraní. A důmyslně vymyšlené zařízení na vraždění vězňů těchto „pracovních“ koncentráků terorem, hladem a prací.

Proto doufám, že v mé knize naleznete otisky informací kardinála Dominika Duky včetně popisu strašlivých skutečností. Třeba toho, že poslední transport smrti, jehož vězni byli všichni zavražděni Mauthausenu byl složený pouze z vězňů z Brna. A to na přímý příkaz sudetoněmeckého brněnského esesáka vedoucího transportu Johana Baara bylo 219 moravských odbojářů (z toho více než 30 žen) zavražděno plynem.

Přes drsné a hrůzné otázky, které jsme probírali, byl kardinál Duka vždy usměvavý muž. A byl to skutečný vlastenec, což zde znamená pochvalu, a ne nadávky různých eurohujerů. Usmíval se a v klidu diskutoval vždy až na okamžiky, kdy zjistil, že někdo ostouzel a pomlouval Čechy, Moraváky a Slováky a snažil se „omlouvat a chápat“ nacisty. Pak byl, jak napsal jeden význačný dnešní katolický funkcionář, výbušný a vzteklý. V tom jsme si rozuměli.

Kardinál Dominik Duka byl člověk, jaké každý národ potřebuje. Vzdělaný, statečný a přívětivý. Jak už zaznělo z Říma: „Svatému stolci se bude těžko vybírat nový český kardinál této úrovně.“ Zakončím starým zápisem z českých hrobů: „Ať je ti země lehkou“.

A nakonec ukázku, jak je těžké cizincům vysvětlit, jak my to tady s církví máme. Taková malá hádanka o katolících a utrakvistech: ukazuje něco, co myslím na světě jinde neuvidíte. Na obrázku, který je volně na netu, uvidíte čelní stěnu jednoho pražského chrámu. V horní části je ve výklenku symbol katolictví, panna Maria s Jezulátkem. A co to proboha je pod ní ve výklenku? No přeci kališnický – utrakvistický pohár! Jak je to možné? Dvě staletí svářící se církve a tady tohle? Jestli se chcete podívat, že to není fotomontáž, vydejte se jednoho slunečného odpoledne na Staroměstské náměstí, stoupněte si zády ke Staroměstské radnici a dívejte se, jak slunce ozáří čelo Týnského chrámu. A doma si tu historii přečtěte a zkuste to vysvětlovat nějakému cizinci, co je přesvědčen, že jsme národ neznabohů.

Z posledních knížek, které jsem zde jmenoval, jistě také díky myšlenkám z diskuzí s kardinálem Dominikem Dukou jsou k mání 2, slovy dvě „Život, boj a smrt…“ a jak jsem si zjišťoval asi 4 desítky kusů knihy „Mauthausen – Ďábel v líbezné krajině“. Což není jen mojí zásluhou. V. V.