Naši lidovou socialistickou armádu jsem poznal na přeskáčku, jednou jedinkrát jsem se narodil v nejlepší době, ročník před námi absolvoval plnou dvouletou prezenční službu (pro pediatra neocenitelná praxe), která se pro nás scvrkla na dva měsíce, ovšem za cenu tří zničených měsíců prázdninových. Během nich, ale i během každotýdenního přednáškového dopoledne jsem poznal více lidských i nelidských typů, než se nám smrtelníkům zdá. I když po Haškovi a Škvoreckém se to zdá neuvěřitelné, ale poddůstojníci i důstojníci poskytují další a další kartotéky typů a týpků.

- Já vám udělám vojnu, vy vám, udělám,vy, nestůjte tam jako Kristus, vy apoštole! Vám udělám vojnu, vám, - potahuje si občas klouzající kalhoty rotný Č. Jiří v.r. Psát ho nenaučili, jen číst, a tak mohl svá hlášení datlovat na stroji.

Svobodník Kakáč: - Tak sa pozerajtě, aj taký Švejk jako Bečka móže byť nastúpený, a čo vy bordelári v tých stanoch robítě! - Svobodník Prcín:

- Každý urobí potrebu, zobere celé Rudé právo, vytre a raóni u setníni zasráni. -

Při loupání brambor jsme si krátili čas písní – Chytila patróla (vím, že správně je patrola, patrol vojenská, hlídka, ale tak jsme to zpívali) prostitútku mládou..- nato poručík Vonka – Máme tolik krásných národních písní, ale to vy neznáte, vy tak o prostitutkách, vy, budoucí lékaři a důstojníci naší lidově demokratické republiky, co by si o vás pomyslely ty vaše mámy, o vás, o lékařích ....-

Týž přednáší: - Co je to drn, soudruzi? Drn je svrchní část zeminy prorostlá kořáním, no prostě trávou. Jednotkou drnu je jeden drn. Vypadá to jako cihla, prostě taková větší cihla. Já vím, že zde na učebně je to těžké si představit, ale snad jste někdy viděli drn, že? -

Týž v Chotěšovském bývalém refektáři s freskami na stropu, který nám stylově sloužil jako jídelna. - I na stěnách, soudruzi, bývaly takové svaté obrázky, to víte, pro jeptišky...ale protože se sem už nikdy nevrátí, dali jsme je zamalovat (bílé stěny se zeleným válečkem), no, řekněte, soudruzi, proč by se měli vojáci dívat na svaté obrázky? Na ty stropy taky dojde. -

Kromě teorie jsem se přiučil i užitečným věcem při sobotním úklidu. Co je mokré, to je i čisté, těsně před inspekcí se na černou palubkovou podlahu vychrstl zbytek vody z kbelíku, obrázek se pověsil poněkud nakřivo, poslední kapkou bylo jemně postrčit lustr, aby se kýval, a pak už jen zavelet – Pozor, soudruhu četaři, světnice číslo osm je připravena k prohlídce! - Úspěch zaručen. Pak následoval odpolední klid. Pořádně se vyspat a nedat se zlomit, naše největší touha. Pokud to máte na začátku za osmadvacet, udržíte se i našeho hesla NNNNNN: Nás nikdo nikdy ničím nemůže nasrat! Když to máte za 730, asi to nevyjde. Trvalou šikanou tak zvaně vychovají z chlapců muže, s námi se to nedařilo.

Za velkou absurditu pokládám noční cvičení v rámci vojenské katedry v Prokopském údolí, které probíhalo v pátek odpoledne, dostali jsme však rozkaz přijít v tmavých brýlích, abychom si suponovali tmu.

Největší byl ovšem výrok mého nadřízeného hlavního lékaře pluku pět minut po konci ranní ordinační doby na ošetřovně, kdy jsme právě na stůl z lahve od okurek vysypali asi 500 vojenských Harburnů a chystali se jeden po druhém počítat a házet zpátky, když tu si dovolil zaťukat na dveře vojáček rozpálený chřipkou. - Odchod, člověče, co si myslíte, že jsme tady pro vás, my máme dost vlastní práce! - Pod záminkou nutkání jsem za ním vyběhl a potají ho přikázal uložit do postele.

- Je to jako vždycky, - loučil se se mnou náčelník útvaru. - Doktor nám odchází, voják zůstává. -

Nemohu vypisovat všechno, ale musím zaznamenat své vyznamenání na konci druhého prázdninového výcviku.

Na počátku všeho byl instruktážní film, který líčil způsob zajetí „jazyka“ za frontou a jeho transport do vlastních zákopů k vytěžení. Pak se v průběhu dní zjistilo, že vojín H. z našich řad je nejen servilní, ale i donáší. Proto se několik adeptů vojenské taktiky rozhodlo, že H. musí být příkladně potrestán. Byl určen den D a hodina Č (rusky čas) při závěrečném táborovém ohni v předvečer odjezdu. Rozhodnuto, že skupina pátrací vyhlédne vhodné místo, kam vojína H. nenápadně vmanévrovat a usadit, kam se za ním včas rozmístí členové skupiny uchvacovací. Já jsem byl vybrán jako skupina zajišťovací. Pochopitelně jsem celý program konferoval, pro hodinu Č jsem měl zvolit něco, co vyvolá bouři smíchu a odvede pozornost od skupiny uchvacovací.

Když udeřila stanovená hodina, široce jsem se rozkročil, potáhl si kalhoty a spustil – Vy tam, co vy tam? - a ukázal do tmy na opačnou stranu, - Já vám udělám vojnu, vy, vám, udělám! Majstr, co tam stojíte jako Kristus, vy apoštole, já vám udělám vojnu, vy, vám... (později jsem zvěděl, že rotný Č. Jiří v.r. téměř vyskočil, řka – Eště ten mundůr nesvlík, já mu udělám vojnu, udělám! - aby se však vzápětí uklidnil slovy - ale von vlastně nikoho nejmenoval, že jo? -) Nicméně jsem nebyl přerušen a pokračoval za huronského řevu svých spolubojovníků v úspěšné imitaci. Za chvíli se kolem mne prosmýkla postava se stručným – úkol splněn. -

Vojínu H. zatím zacpána ústa, hozena na něho koňská houně vzor 52, vojín zatažen do křoví, a tam nůžkami zubatě na polovině hlavy znehodnocen jeho bujný vlas. Skupina zajišťovací (voj. Bečka K.) úspěšně kryla celý akt včetně ústupu skupiny uchvacovací.

V rámci konspirace jsem znal jen dva další účastníky akce. Nicméně druhého rána při slavnostním posledním nástupu velitel útvaru ostře odsoudil imperialistické choutky skupiny násilníků, kteří tak ponížili svého spolubojovníka, a vojína H. všem ukázal.

V kontrastu s tím pak vyzvedl desítku vojínů, kteří příkladně plnili své bojové úkoly, a povolal je k sobě. Spolu s ostatními jsem napochodoval před soudruha plukovníka, abych z jeho rukou převzal jednu z neprodejných knih od libovolného sovětského autora s příslušným věnováním.

Když jsem přejel pohledem řadu vyznamenaných, měl jsem jasno.

Obě skupiny se kryly doslova a do písmene.

Velitel měl ovšem pravdu. Dokonale jsme si osvojili vše, co nám kurs nabídl.

To byly veselé stránky věci. Horší bylo, že jsem každé čtyři roky jezdil na vojenská cvičení, školen na jednoho ze zástupců náčelníka VPPN (vojenské polní pohyblivé nemocnice), co my měli oddělení, taková MASH byla jen chirurgická! Další nemilou shodou okolností se cvičení konalo vždy v době mistrovství světa v kopané, a my, čtyřicátníci a padesátníci, jsme byli zahnáni po prvním poločase do postelí. Zhasnout a spát! Ale těm imperialistům jsme to přes den vždycky nandali.

Když jsem ve svých třiapadesáti letech přinesl vojenskou knížku na vojenskou správu v Praze 3, podíval se na mne mladík s údivem – Vy ještě máte povolávací rozkaz, doktore? - - Říkali, že až do šedesáti. - - Tak co s tím uděláme? Vytrhneme to a zahodíme. - Jak pravil, tak učinil.

A pro npor. Bečku Karla v záloze tak definitivně skončila vojenská kariéra.