Časopisu Vodní sporty šéfoval mistr světa některé z více kanoistických disciplín a neměl se rád s kanoistickou redakční radou. Docházelo prý ke strašlivým hádkám, jejichž podstata mi zůstala utajena. Snad se spor týkal způsobu startování závodů na divokých vodách, tedy zda se mají startovat píšťalkou, praporkem nebo startovací pistolí. Konflikt nakonec vyrostl až do fyzického napadání a přerostl v úkaz v kanoistickém světě nevídaný: šéfredaktor Vodních sportů dostal na hodinu výpověď. Do nastalé situace jsem se nachomýtl já a po sebevědomém prohlášení, že jsem bývalý přeborník Severočeského kraje na 50 metrů prsa žáci, jsem byl přijat.
Nesmysl zvaný Vodní sporty se zrodil v hlavách vrcholových sportovních bafuňářů, kteří usoudili, že plavání, veslování a kanoistiku osudově spojuje voda, tak proč tři časopisy, proč ne jeden. Postiženým sportovcům pak poradili, aby si pečlivě střežili, zda se jim věnuje přesně třetina toho skvělého periodika. Což tito plavci, veslaři a kanoisté pak skutečně dělali.
Na první pohled by se mohlo zdát, že vyrábět takovýto časopis nemůže být žádný problém. Přísně přepočítávaný počet stránek stačilo zaplňovat výsledkovými tabulkami a to byste nevěřili, jak každého potěší vidět vytištěné, že byl třeba někde devátý, to se pak shání ještě další dva výtisky časopisu, aby obě babičky na vlastní oči viděly, že Ilonka byla naznak devátá. Tedy tahle tabulková nuda se osvědčovala a nebyl důvod ji měnit. Leda by nový šéfredaktor chtěl vnést do hry trochu oživení. Ten pitomec jsem byl já.
Začalo to v Podolí. Přesně tou dobou se tam otevíral nový chrám plaveckého sportu a bylo rozhodnuto, že jej nebude hyzdit žádná reklama. Když žádná, tak alespoň jedna, protože teprve vedle ní to nebude žádná jiná. Na tenhle můj velenápad z oboru reklamy páni z vedení plaveckého sportu kupodivu skočili, a tak se nahoře, nad horní řadou sedadel pro diváky, objevila obrovská cedule (pojem billboard tenkrát ještě nebyl k nám importován) s nápisem
Čtěte Vodní sporty,
jinak se utopíte!
Tenhle nevinný žert přijala veřejnost celkem vlídně, kromě PhDr. V. K. z Královských Vinohrad. Jeho nářek se objevil na stránkách deníku Svobodné slovo v rubrice Slovo mají čtenáři. Pan doktor napsal, kterak ho potěšilo otevření Plaveckého stadionu, kde hodlal osvěžovat své fyzické síly, jenomže v minulém týdnu se na stadionu objevila výhrůžka, že kdo nebude číst … atd. Hned následujícího dne se v téže rubrice objevil můj příspěveček, ve kterém jsem filozofovi z Vinohrad děkoval za všímavost a oznamoval mu, že bude dostávat výtisk Vodních sportů zdarma až do konce roku.
Přičinlivého šéfredaktora si bohužel začala všímat i všelijaká vodní chamraď. Z Brna se ozval jakýsi trenér akvabel, že by naléhavě potřebovaly mít v časopise alespoň jednu stránku. Úplně stejný nápad měl předák vodních turistů, který sliboval dodávat turistickou stránku na klíč, s obrázkem a tak, že s tím nebudu mít vůbec žádnou práci. Tak jsem to tedy zkusil.
Stránka se vždycky měla jmenovat „Kterak splouti …“ a místo teček si dosaďte nějakou řeku, říčku nebo potok. První jsem bez čtení poslal do tiskárny a v telefonu se ozval pracovník HSTD.
Cenzura se tenkrát jmenovala Hlavní správa tiskového dohledu a cenzoři vysedávali přímo v tiskárnách, kde všechno četli a pokud nenalezli něco závadného, razítkovali, a teprve s jejich štemplem se mohlo tisknout. Mně tedy poprvé volal cenzor a já šel do tiskárny s duší sevřenou úzkostí.
„Budeme asi muset ten váš plátek zabavit,“ sdělil mi vlídně na uvítanou. „Posaďte se, já vám přečtu, co jste chtěl nechat vytisknout.“ A začal číst. „Mezi říčními kilometry 18,4 a 17,2 po pravém břehu stanovat nelze, ani parkovat, je tam vojenský prostor.“ Odkašlal si. „Tak poslouchejte, soudruhu vedoucí redaktore. Vymezit na desetinu kilometru na mapě přísně utajený vojenský prostor, já vám řeknu, tak to tu ještě nebylo!“
Dlužno říci, že tenhle cenzor nebyl žádná svině. Byl ochoten na všechno zapomenout a já poděkoval.
(Z připravovaných memoárů)