29.3.2024 | Svátek má Taťána


VZPOMÍNKA: Z pamětí starého felčara 7

3.8.2016

Noční služby v nemocnici byly opravdu pestré, začínaly v 18 hodin a končily v 7 ráno (pamatuji si, že odměna byla 13 korun), pak jsem pokračoval ranní vizitou na dětském oddělení, mezitím přijímal další děti, jiné propouštěl. Propouštěcí zprávy byly pro mě můrou, protože dětské oddělení nebylo vybaveno psacím strojem, já už jsem tehdy měl hodně zkažený rukopis, občas jsem dal kopírák obráceně, prostě mor. A tak to šlo celý den.

Při své první noční jsem musel i na dětské, sestra rozsvítila a já se zděsil. Po stropě a po zdech lezly desítky rusů (to je stejná pakáž jako švábi, jen menší, zajímá mě, jestli jen náhodou vybrali jména pro tu strašnou havěť). Ve dne byli zalezlí. Ale teď občas spadl některý i do postýlky. K mému zděšení je bylo možné zadupat, mlátit, shrabovat, vyhazovat, ale to bylo tak všechno, dětské oddělení nešlo vydezinfikovat plynem. Trápili jsme se s tím do té doby, než jedna chytrá sestra zjistila, že se k nám dostávají s čistým prádlem. Zaplynovali prádelnu a bylo po hmyzím moru.

Na oddělení jsem byl samozřejmě do 18 hodin, pak jsem se vracel do kojeňáku (omlouvám se, ale jinak jsme tomu zařízení neříkali). V sobotu začínala služba ve 14 hodin a trvala do 7. hodiny ranní v pondělí, kdy jsem místo nějakého volna opět pokračoval vizitou, příjmem, propouštěním atd. do 18 hodin. V neděli dopoledne ostatní sekundáři prošli svá oddělení vizitou, přitom jsem se mohl lecčemu přiučit, pokud jsem udržel oči přiměřeně otevřené. Při službách jsem nocoval v malém neútulném pokojíku, i ten spánek byl neklidný, podvědomě jsem čekal, kdy mě někdo vzbudí.

Jednu takovou pozoruhodnou noc jsem vtělil do svého scénáře :

Obraz 55. inspekční pokoj interního oddělení, noc

K. popíjí kávu se sestrou Janou, která připravuje léky na ráno na mističky. Jana je mladá sestra, žádná krasavice, ale příjemná. - Tak děkuju za kafe, mně se po něm nejlíp usíná.- - Jen jestli bude ještě příležitost,pane doktore.- - Raději to půjdu zkusit hned. - Zdáli se ozve zoufalé volání – Séstřičkó!!! - - - To je babka Nováčková, honí mě už od večera. -

Sestra se rozbíhá dlouhou chodbou až k poslednímu (jednolůžkovému, a tudíž protekčnímu pokoji). K. ji rychle následuje, a tak se můžeme seznámit s paní Nováčkovou. Není žádná křehotinka, jak by se dalo soudit podle hlásku.-

– Copak, paní Nováčková? - ptá se mile sestra. - Sestřičko, mně je zima, přikrejte mě. - Jana natřese přikrývku a pečlivě babku přikryje. Dojde s K. do půl chodby, a babka volá – Séstřičkó!!! - Jana se rychle vrátí. - Co je, paní Nováčková? - Sestřičko, mě ta deka tíží, odkrejte mě! -

Učiněno, Jana se vrátí ke K., který na ni čeká. - Nemáte to lehký, jak vidím.- -To ne, ona si pořád něco vymejšlí. - Třeba nechce být sama na tom ajnclíku? - - Ona je primářova známá a navíc se s nikým nesnese, už tu ležela dvakrát. - - Séstřičkoó!!! - Zatracená baba, co zase chce? - - Sestřičko, mně se chce kakat, dejte mě na mísu! - - Pane doktore, kdybyste mi pomohl, já ji sama nezvednu. -

- Tak se mne chyťte, paní Nováčková, - řekne K. a společně se sestrou umístí mísu na místo (to je panečku větička, libuji si po letech, ani jsem si tehdy přii psaní nevšiml) a opatrně položí své břímě. Tentokrát dojdou až do inspekčního pokoje. - Séstřičkóóó!!! - - Já tu babu roztrhnu, himl hergot!!! - - Copak se děje, paní Nováčková? - opět s trvalou vlídností. - Mně už se nechce kakat, sundejte mě! -

V inspekčním pokoji povídá Jana – Moc děkuju, pane doktore, za pomoc. Nechcete ještě kafe? - - A víte že jo? Já už tu stejně s vámi zůstanu, za chvíli bude světlo. - Diváci filmu by neměli tu trpělivost, takže další přání paní Nováčkové jsou už vynechána.

Obraz 56. před primářským pokojem na interně, odpoledne následujícího dne

K., ještě stále sloužící, se blíží. Z pokoje vychází plačící sestra Jana. - Copak, Jano? - - Ta baba si na mne stěžovala, že si jí nikdo ani nevšimne a neposlouží jí. - K. Zaklepe na dveře a vrazí dovnitř. Tam sedí Nováčkovi s primářem. - Co se děje, pane doktore? - diví se primář. - Vaše maminka si stěžovala, že jo? Skoro celou noc jsem k ní běhal se sestrou, vymýšlela si tisíc blbostí, já se divil, že sestře nevytekly nervy, měli byste mamince trochu domluvit! - Nováčkovi se omlouvají a odcházejí, primář zadrží K. - Doktore, tak krásnou obhajobu oddělení jsem nezažil! Víte co? - otevře dvířka skřínky pod psacím stolem a vyndá půllitrovku egyptského koňaku. - To je od Nováčkových, zasloužil jste si ji víc, než já. -

Život přináší někdy sotva uvěřitelné příhody, i tato je pravdivá, včetně toho koňaku, byl opravdu výborný. Leč samozřejmě málokterá noc byla tak nicotná.

Skončil jsem svůj první rok v Aši, nevím, jak se to stalo, ale nastoupili dva noví dětští lékaři, dva chirurgičtí adepti a jeden internista. Jen se trochu zaškolili, už nám bylo hej. Mne však postihly v této souvislosti dvě nepříjemnosti: Nástup dalšího sekundáře mě připravil o 150 korun měsíčně a navíc jsem se musel na přání paní primářky, kterou přece jen občas někdo v noci vzbudil, přestěhovat ze svého inspekčního pokojíčku do pokoje v nemocnici, za který jsem platil měsíčně sto korun. A za noční služby, již z vlastního pokoje, se platilo již pouhých devět korun. Tak už to bývá, že dobro je vzápětí následováno méně příznivou, ba opačnou stránkou života.

Z té doby pochází i další epizoda mých nočních zážitků.

Obraz 59. v novém pokoji, již v nemocnici. U stolku sedí K., kolega Franta z chirurgie, nám známý Jarda, mají volno, a tak Jarda nalévá do skleniček víno.

- Vy prdlajs víte, já po válce praktikoval na Slovensku v takovým malým špitále a dával jsem do kupy starý chorobopisy. Na jeden si pamatuju, v anamnéze bylo napsáno prijel na koni. Nic víc, pak byl do desek vložený list, na něm druhý den status idem (stav nezměněn), třetí den status idem, čtvrtý den zomrel. To byla medicína, hoši!-

Vtom zaburácí z vedlejšího pokoje - Přés dvě vésnice, jsem chódil za tébou... - Co to je? - Vyděsí se Jarda. - To je Karel (nový dětský sekundář), jeho Máňa miluje dechovku a ráda se při ní miluje. - -Vona s ním bydlí? - ptá se Franta. – Jó, už měsíc, a mají jen dvě desky, - stěžuje si K. - A co s tím děláš? - - Co tak asi, vatu do uší! -

I přes dvě vesnice je slyšet zvonění telefonu. K. Zvedne sluchátko : - Jo, je tady. To je pro tebe, Jardo. - - Tak to je pro všechny, pánové, na interně sušej dva dny ňákej ileus, tak se poďte umejt. -

Obraz 60. operační sál, noc

Detail obratně operujících rukou v břišní dutině, kamera jde vzhůru k hlavě operatéra Jardy a asistujícího Franty. V protipohledu ukážeme detail háků, rozevírajích operační ránu. Vidíme, že je s velkým úsilím drží K. Pohlédneme s ním do operačního pole, které se začíná pohupovat a rozostřovat. - Zdeno, - zavolá Jarda na instrumentářku, - podkopněte pod pana doktora stoličku, než se nám složí! - Zdena obratně vykoná příkaz. K. dopadne na stoličku, dál drží háky, pole se zase zaostřuje. - Dobrý, Karle? - -Jo, už dobrý, promiň, mně se ňák udělalo šoufl. - - No nic, hlavně žes nepustil ty háky. Tak ještě vydrž chvíli, pomalu budeme šít. -

Tím končí obrazy z letitého scénáře, zdaleka nikoli však vzpomínky starého felčara, kterému tehdy ovšem bylo pouhých šestadvacet let.