Každý rok chodím na výročí 17. listopadu 1989 položit na Národní třídu k plastice "holých rukou" kytičku a zapálit svíčku. Není to jenom nostalgie, je to tak trochu obřad spojený se vzpomínkou a zamyšlením nad tím, co bylo, ale také nad tím, co se z toho postupem času vyklubalo. Srovnám-li účast a zájem veřejnosti o tuto vzpomínku, musím říci, že během těch 22 let nebyla intenzita stejná. Dalo by se říci, že v letech většího blahobytu a spokojenosti byl zájem menší, naopak v letech politické nespokojenosti zájem vzrůstá. Jako bychom se utíkali k tomu symbolu svobody v těžkých časech s nadějí na hledání řešení a vraceli ke kořenům přeměny naší společnosti.

Píši tyto řádky v předvečer onoho památného dne, nevím, kolik lidí se zastaví na Národní třídě, kolik lidí přijde vyjádřit nespokojenost na Václavské náměstí a jiná ohlášená místa, jedno je však jisté. Naštvanost je velká, zklamání se mísí s apatií, do toho všeho vstupují noví političtí spasitelé, kteří slibují nápravu věcí veřejných, hledají se rychlá a jednoduchá řešení, objevují se nacionalistické myšlenky a především, a to je dobře, probouzí se nová generace, která sice neprožila totalitní dobu, ale je dostatečně vzdělána a díky dostatku informací a kontaktů z mezinárodního dění i poučena, aby přinášela nové myšlenky a představy o společenském uspořádání v naší zemi.

Nevěřím na symbolická data a představa, že se v tento den stane něco přelomového, asi nebude ta správná. Ale účast na těchto akcích má svůj význam. Vzpomněl jsem na jaro 1989, kdy jsem se s mojí ženou setkal s Václavem Malým a on nám s nadšením sděloval, že již je to jisté, režim téměř padl a je jenom otázka času, kdy to bude definitivní. Na tu definitivu jsme čekali ještě půl roku, ale během této doby jsem pochopil, že tomu tak je. Tehdejší režim se totiž rozložil sám, nikdo už mu nevěřil, ani sami členové jediné vládnoucí strany nevěřili v starý systém a hledali si uplatnění v tehdy dostupném podnikání, vládnoucí špičky měly minimální důvěru a každým dnem se stále více odcizovaly a znemožňovaly. Byl to proces, který trval mnoho let, v posledních měsících byl rychlejší a hlubší a bez něj by represe na Národní třídě nemohly vyvolat definitivní konec režimu. V tomto procesu většina lidí poznávala a postupně přijímala jiné hodnoty, nechtěla se smířit se slabou vládou Milouše Jakeše, která jenom omílá ideologické fráze a stává se z ní pověstný kůl v plotě, a svět je přitom už někde jinde a hlavně daleko od nás. Najít některé společné znaky tehdejší a dnešní vlády není tak těžké, i když jde o diametrálně jinou situaci, ale nespokojenost a někdy až nesnesitelnost prováděných vládních kroků je velká a příznačná. Letošní listopadové události mohou v procesu hledání změn hrát důležitou roli. Otázkou zůstává, co chceme. Chceme jenom jiné tváře, nebo jiné myšlenky? Chceme se zbavit podezřelých a odcizených politiků nebo chceme jiné vztahy mezi zastupiteli a veřejností?

Ještě připomenu jednu myšlenku. 12. listopadu 1989 byla svatořečena Anežka Česká a tomuto aktu byla také přisuzována přidaná hodnota, která měla vliv na následnou změnu hodnotové orientace. Založila špitální řád křížovníků s červenou hvězdou a stala se jeho abatyší. Byla známa svou nezištnou dobrotou a silným sociálním cítěním. Na tuto vlastnost nakonec doplatila, neboť církev tehdy prosazovala, aby kláštery byly silným ekonomickým zázemím, nikoliv jenom charitativním zařízením, a tak musela místo abatyše opustit a na její místo nastoupila jiná sestra, která se přizpůsobila majetkovým požadavkům církve. Úcty a svatosti se Anežka dočkala až po své smrti. V současné době, kdy je jako největší hodnota prosazován ekonomický rozvoj bez ohledu na člověka, bych si přál, aby toto dějinné přehodnocení mělo vliv na naše vnímání hodnot a ovlivnilo nezbytný proces změny v naší společnosti.