Když můj stařeček ráno vycházel někdy počátkem šedesátých let ze svého výměnku na náš prostorný dvůr, málokdy opomněl uvítat den protáhnutím upracovaného těla a slovy „k…y komunisti“. Vůbec jsem ve svých deseti létech nechápal, proč takto hrubě tituluje „nejspravedlnější ze všech spravedlivých“ politických režimů v tehdejším světě právě on, který pocházel z těch nejchudších poměrů (byl však velmi šikovný a pracovitý, za první republiky vydělal na Zakarpatské Ukrajině na pozemky, na kterých do té doby hospodařil). Ideologická mašinérie ovládala všechny sdělovací prostředky, zcela a jednobarevně plnila školní osnovy, a tak se nám dětem tehdejší svět jevil jako těžký střet „spravedlivé“ moci pracujících s mocí krvežíznivé hydry číhající na každou příležitost k válce za blízkou západní hranicí, a formovala tak náš pohled na světové dění.

Rodiče před námi hovořili otevřeněji jen ve velmi vzácných momentech, protože se pro zkušenost ze svého okolí báli dětské výřečnosti a problémů, které by pak nastaly pro celou rodinu a zejména pro naši budoucnost. Stejné obavy neskrývala ani teta ve chvilkách, kdy nám strýc předčítal z originální stařičké Melantrichovy bible. A tak jsme mohli od tatínka slýchat jen opatrnou kritiku tehdejšího režimu s tím, že vyčítal komunistům likvidaci soukromého podnikání v řemeslech, likvidaci konkurenčního prostředí, a tvrdíval, že jimi nastolené hospodářské pořádky kombinované s absencí demokracie a svobody slova nemohou vést k ničemu dobrému. Také jsme se tenkrát dověděli o věznění jednoho z příbuzných za nějakou veřejně pronesenou kritiku, kterého režim propustil z uranových lágrů, až když smrtelně onemocněl rakovinou.

Nechápali jsme, proč musel stařeček odvést jednu z našich krav do stáje v JZD, proč má starosti s plněním povinných dodávek a proč se nemůže volně o všem mluvit… Proto jsme s mými bratry a rodiči s nadějemi sledovali komunisty řízený demokratizační proces a já v něj bezmezně věřil. Tatínek se těšil, že brzy vznikne prostor pro soukromé podnikání v řemeslech a že bude moci pracovat doma místo dojíždění do Hodonína, které mu bralo denně několik hodin času. Podobné naděje chovalo snad 95 % národa, i když mnoho lidí bylo, po dřívějších zkušenostech s komunisty, z mého tehdejšího naivního pohledu, nepochopitelně skeptických. Nechápal jsem ve svých patnácti letech tu opatrnost, vždyť ten pohyb započali sami bolševici a úspěšně jej hájili proti těm kostnatým stalinistům sdruženým ve Varšavské smlouvě! Při každé příležitosti nám sdělovali, že všechna jednání dopadla dobře, že všechny strany odjíždí z „přátelských a srdečných“ rozhovorů spokojeny.

A pak přišel na sklonku dvacátého srpna 1968 ten obrovský šok v podobě vpádu statisíců po zuby ozbrojených agresorů do naší země, který v dnešním pohledu vidím jen jako jeden z článků řetězu krutých zrad, či vlastizrad, které komunisté generují od počátku své existence. Vzpomeňme alespoň jejich poválečné volební sliby zachovat v soukromé sféře služby, zemědělství i menší či střední podniky, sliby že zachovají demokratické poměry v zemi, vzpomeňme na měnovou reformu v roce 1953 (ještě několik hodin před jejím vyhlášením president Zápotocký v rozhlasovém projevu něco takového zcela vylučoval), sovětskou krvavou intervenci v tehdejší sovětské zóně v Německu a ještě důraznější potlačení revolty v Maďarsku nebo v Polsku. Po našem nebi tedy ráno 21.8.1968 přelétala dopravní letadla, na silnicích bloudily obrovské vojenské kolony a na ulicích umírali naši lidé, kteří se spontánně vydali s holýma rukama důrazně protestovat proti neuvěřitelně zlovolnému vpádu, prý na výzvu skupinky komunistických vlastizrádců. Zrůdnost tohoto vpádu byla zdůrazněna bezprecedentním únosem představitelů „Pražského jara“ neznámo kam (a s neznámou budoucností) – na svém místě zůstal jen vojsky na hradě izolovaný president Svoboda. Ten si vymohl jednání s okupanty až po hrozbě sebevraždou.

Komunistickým zradám však nebyl konec. Naši ustrašení vůdcové, za kterými se v jednotě a plané naději sešikoval celý národ, těžce zradili všechny ty zraněné, mrtvé i živé, aby místo rovnocenného nasazení svých životů podepsali potupné, ulhané a diktující „Moskevské protokoly“ legalizující vpád armád cizích zemí do naší vlasti. Byla to hnusná a neomluvitelná komunistická zrada všech těch, kteří se aktivně, nebo jen pasivně, angažovali proti tehdejší zvůli, kteří v odporu položili vlastní životy, prolili krev či jen odvážně prožívali různá velká nebezpečenství.

Místo pokračujícího odporu proti tomu tehdejšímu mezinárodnímu bezpráví následoval krátce přerušený skoro padesátiletý diktát z Moskvy, jehož dalším vrcholem byl opět krvavý zásah proti bezbranným demonstrujícím přesně rok po vpádu vojsk do ČSSR, tentokrát s využitím vlastních ozbrojených složek. To se již k vlastizradě vlastních národů připojili i takzvaní reformní komunisté ve snaze zachránit si tak vlastní kariéry, čímž vytvořili předpolí pro vstup neuvěřitelných charakterových karikatur do vrcholných pozic zvrhlého režimu.

Po roce tedy opět po ulicích našich měst tekla krev a na dlažbě opět leželi mrtví. Komunisty zahájený „demokratizační proces“ tak neslavně skončil tím, že přinesl „odhalení“ protirežimně (svobodně) smýšlejících občanů označovaných za třídní nepřátele, smrt či zranění mnoha bezbranným, objevil nové formy teroru a nesvobody. Totalita opět počala generovat politické vězně, křivit a lámat páteře. Po dvaceti letech zahájil další obrovskou emigrační vlnu elit našeho národa. V tom čase jsem nevěřil, že mnozí lidé s tou zvrhlou sebrankou začnou tak bezostyšně spolupracovat, budovat své kariéry na jejich neskutečně prolhaných interpretacích, že budou dokonce trestat ty, kteří v různých formách odporu vytrvávali, že se v takové míře přidají na stranu zrady…

21. srpny roků 1968 a 1969 jsou tedy velmi smutnými momenty našich dějin, které charakterizuje kolosální zrada komunistických pohlavárů, jak zahraničních, tak i těch, kteří žili mezi námi. Velmi smutným momentem je také rychlé přijetí nových poměrů a kolaborace zdravým rozumem nepochopitelných rozměrů.

Revoluce v roce 1989 po těchto dějinných zvratech tedy nemohla rychle vrátit naše společenství z bolševického tápání na správné cesty, na kterých jsou čest a hrdinství právem uctívány, podlost nebo zrada trestány a zatracovány. Postkomunismus se totiž v naší zemi pevně usídlil. Je tedy potřebné na všech frontách se nadále snažit o změny poměrů v naší společnosti směřujících k posilování našich svobod a individuální odpovědnosti.

V Hustopečích dne 19.8.2010

Konzervativní strana