Narukoval jsem do táborské školy pro poddůstojníky a tankisty v roce 1964. Škola byla umístěna v bývalé továrně na tabákové výrobky a říkalo se jí Tabačka. Se mnou tam narukovalo dalších přibližně šest set maníků. Z toho polovina byli Slováci. Ti byli všichni umístěni do školy pro poddůstojníky, aby se z nich stali velitelé tanku, zatímco z nás Čechů měli být řidiči tanku. Kdo to tak zařídil, nevím, snad ten koumák myslel, že my Češi jsme techničtější, zatímco bratři Slováci rozhodnější a armáda potřebuje oboje, jak techniky, tak rozhodné velitele. Na co ale nepomyslel byla naše člověčina.

Jakmile Slováci zjistili, že nám budou velet a po ročním "studování" dostanou na ramena frčku a budou z nich slobodníci, zatímco z nás budou pořád jen obyčejní vojíni, stoupla jim jejich důležitost trochu do hlavy. Nám, českým "technikům", zase do hlav vstoupila trochu nasranost. Celý předcházející rok (ještě v civilu) jsme totiž chodili po večerech do Svazarmu, kde jsme se učili jezdit s nákladními vozy, rozumět motorům, vyměňovat oleje, seřizovat distributory a čistit karburátory. To vše jsme dělali na starých německých arenách, které neměly synchronizaci převodové skříně, a bylo tudíž uměním v nich měnit rychlosti. Závěrečné zkoušky na řidičský průkaz jsme ale dělali již ve vojenských V3S, což byl nákladní terenní vůz s náhonem na všech šest kol. Vzadu měla "vétřieska" dvě osy.

Ten kurz jsme všichni dělali dobrovolně, abychom získali řidičák pro nákladní vozy, což tenkrát nebylo tak snadné jako dnes. Důraz tenkrát byl, aby řidič uměl nejen řídit, ale svůj vůz i do jisté míry opravovat. Po řidičích nákladních aut byla poptávka a byli dobře placeni. Na to konto se mnohý z nás utěšoval, že na vojně bude dělat řidiče. Předpokládalo se, dost automaticky, že řidiči mají vojnu lehčí než obyčejní vojíni, a přitom nás všechny čekalo záludné zařazení k tankům. Další rok studování motorů a tankistická dřina, zatímco Slováci se rok učili velet... Tak jsme to tenkrát viděli a chápali, i když to asi bylo nespravedlivé. Dnes vím, že velitelé se museli učit orientaci, rádiová připojení, ovládání elektronické techniky a jiné technické záležitosti.

V takovém prostředí a rozprostření mysli muselo docházet k rozbrojům národostním - a také docházelo. Velení Tabačky to řešilo tak, že nás drželo odděleně. Slováci měli svoje roty a ubikace a my zase naše. Scházeli jsme se prakticky jen v jídelně a i tam jsme seděli odděleně u svých stolů. Jídelna byla obrovská s podlouhlými stoly a lavicemi. Ke každému stolu se vešlo dvacet vojáků, deset z každé strany. Lavice byly tak blízko s lavicemi sousedního stolu, že jednou usazen voják nemohl odejít, dokud stolování neskončilo. Proto nikdo nechtěl sedět až u zdi, ale co nejblíže uličce, kudy roznášeli jídlo. To se nosilo už naporcované a v talířích na jedné kupě v obrovských nosítkách. Nosítka nosili dva vojíni, jako se nosí pacient na lehátku, a talíře brali z nosítek poddůstojníci, kteří seděli zkraje stolu. U naší druhé roty to byl svobodník Doubek. Ten z nosítek sebral dvacet talířů s jídlem a poslal deset po jedné straně a deset po druhé straně stolu. Vojáci si je předávali až k tomu zadnímu sedícímu u zdi.

Už při tom docházelo k diskriminaci. Vojíni nejblíže k nosítkám před sebe stavěli ty lepší porce a dozadu posílali ty menší. To vše podle bleskového odhadu svého oka. Někdy se však stalo, že se nějaká porce už na nosítkách přilepila na spodek talíře, který seděl na ní. Pak ovšem putovala z ruky do ruky s porcí, která byla na talíři. Při putování podél stolu se od spodku talíře někde odlepila a většinou padla někomu do talíře, který měl už před sebou. Takový šťastlivec okamžitě porci zhltnul. Dělal to jednou rukou s lžící zatímco druhou dál podával další talíře, jak je posílali od nosítek. Včetně toho prázdného, takže vojín u zdi dostal prázdný talíř. Někteří vojíni, když byly porce menší, to dělali tak, že posílaný talíř nad svým obrátili dnem nahoru, takže obsah padl do jejich talíře, a prázdný talíř poslali dál. Někdy se ne vše odlepilo a nešťastník u zdi měl štěstí, že třeba dostal bramborovou kaši, která se od jeho talíře neodlepila, takže přišel jen o maso. Tak nebo onak, sedět u zdi znamenalo velké zaváháni, hlad a bezmocnost. Bezmocnost proto, že postižený nemohl nic dělat. Od zdi nebylo úniku a stěžovat si mohl až po obědě.

"Tak se dojezte chlebem," byla Doubkova pravidelná rada stěžovateli. U vchodu do jídelny stál stůl plný nakrájeného čerstvého chleba, kde si každý mohl vzít, kolik chtěl. Služba stůl pravidelně doplňovala, takže si nikdo nemohl stěžovat, že odchází hladový...

Do jídelny se vcházelo v řadě po jednom. Řada šla rychle a svobodníci ji u každého stolu odpočítali a po deseti poslali k zasednutí. Ten, který šel první, skončil u zdi. Prostě měl smůlu. Vypočítat si to tak, aby jeden neskončil u zdi, bylo nemožné. Vcházeli jsme rota po rotě, četa po četě a jeden nikdy nevěděl, kolikátý v řadě je. Předbíhat se pod přísným trestem nesmělo. Z těchto zkušeností zřejmě pramenil z vojny známý výrok: "Kdo zaváhá, nežere!"

Slováci, snad ze své funkce budoucích velitelů, chodili do jídelny první, ale také je možné, že to bylo podle čísel a jejich roty byly číslo jedna a dvě. U nás už se to tak nebralo, která rota se venku shromáždila a nastoupila dříve, ta šla do jídelny hned po Slovácích. I tohle v některých vyvolávalo zášť a vztek. Jen jednou, co se pamatuji, vypukla mezi námi a Slováky rvačka. Ten den jsme zaváhali a nežrali všichni. Ani suchý chléb jsme nedostali a museli čekat až na večeři. Na tu nás zavolali, až když Slováci dojedli. Od té doby jsme jedli i časově odděleni, byť i jen pár minutami. Slováci dojedli, odešli a hned nato vpustili do jídelny nás. Myslím, že to bylo moudré rozhodnutí.

A tak i to naše republikové rozdělení vidím v dimenzích Tabačky. Držme je odděleně, soudruzi, rozhodli ti nahoře. Jinak si budou závidět a pustí se do sebe. Možná, že měli pravdu.

Takže udržovat motory, ale i velet, se musí učit oba národy. Každý sice zvlášť, ale každý sám pro sebe. Není větší spravedlnosti!