Jestliže jsme postaveni před řešení nějakého problému, vytvoříme k tomu komisi. Jestliže má komise více než deset, nebo snad dvanáct členů, ztrácí schopnost usnášet se. Nevím přesně, ale něco jsem četl v Murphyho zákonech, něco v Parkinsonových. Je to vcelku jedno. Podstatné je, že jde o systémy řídící, zvlášť pak ministerstva a různé úřady. K téhle úvaze mne přivedla nedávná vystoupení hned dvou ministrů, zemědělství a životního prostředí, vždy na stejné téma – voda. Ano, je sucho. To ví snad každý, teď už i ministři. A mám dojem, že již nějaká komise vznikla. Ovšem tak pozorně vývoj nesleduji.

Tady bych chtěl pánům ministrům vypsat cosi jako paměti seniora, navíc takového, který v zemědělství nepracoval. I to je z hlediska Murphyho skoro ideální – radí ten, kdo o tom nic neví. Nejspíš budu nosit dříví do lesa, za což se omlouvám.

Budou to vzpomínky na vesnici nedaleko Prahy, okres Praha-východ, kam jezdím od roku 1969 a kde posledních několik let bydlíme. V domku se zahrádkou, kde trhliny v půdě vypovídají němou řečí o stavu vláhy. Už teď. Tu krajinu, rovinatou, znám tedy dobře půl století a naznačím její proměny.

Když jsem začínal do téhle vsi jezdit, daly se pozorovat přinejmenším dva charakteristické rysy okolní krajiny, vyloženě zemědělské. Prvním byla malá mělká jezírka v polích obklopená nevelkými remízky. Od jara tu byla voda, v suchém létě spíš mokřina, a v remízku se držela zvěř. Druhým rysem byla menší pole oddělená dlouhými nepříliš hlubokými strouhami. I v nich byla od jara voda, a snad zčásti sytila ta jezírka. V každém případě však, terén se mírně svažuje ke vsi, ty strouhy směřovaly po vrstevnici. Ve vrcholném létě v nich bylo nejvýš bahno, ale vlhkost se držela.

Potom, družstvo prosperovalo, a chtělo ještě více, jezírka postupně mizela, terén byl srovnán a pole se rozrostlo. Ovšem tam, kde bývalo jezírko, stála od jara dlouho obrovská plocha vody, kde zaseté obilí shnilo. Nastoupil proto další krok – meliorace. Zmizely i ty strouhy. Pravda, na polích už nebyly obrovské louže, zato při velkých deštích proudila voda do vsi, která je přece jen v mělkém údolí, kde ucpávala kanalizaci, tekla do sklepů a podmáčela základy domů. Jednou, v pozdní zimě, tahle voda uprostřed vsi zmrzla v tlusté vrstvě.

Přišel další krok – pokus o obnovení jezírek. Buldozer je vyryl, kolem byly zasazeny vesměs lesní stromy, naštěstí hodně borovic. Ale přísun vody chybí. Dnes ty remízky narostly do podoby lesíků, a když jsem tam zavítal, pokud se dalo houštinou trnitých keřů projít, měl jsem pocit prohlídky archeologického naleziště. Jsou tam místy zbytky nějakých betonových trubek, které měly patrně přivádět vodu. Jsou to ale jen zbytky nikam nevedoucí. Plánované jezírko je suché, spíš tam jsou odpadky.

Chodívám občas ráno do polí, a pokud uvidím zajíce, pochlubím se manželce. Přitom oba pamatujeme, že tu v oné minulosti chytali i živé zajíce na export, bažantů byla hojnost. Ti pak ubývali, a nakonec, i to je dávno, aby byl vůbec nějaký hon, myslivci pěstovali bažanty a pak je před honem vypouštěli. Hmyz není v polích vidět, mravenec je vzácností. Cesta, kterou chodím, má po jedné straně lán od obzoru k obzoru, po druhé stejný. Snažím se občas vzpomenout, kde bývaly ty strouhy.

Vlastně ještě něco tu bývalo, ale dnes by to bohužel k ničemu nesloužilo. Před tím půl stoletím byly v zimě na polích podél silnice takové střechovité konstrukce z latí, které zachycovaly sníh. Letos tu v zimě ani nesněžilo, takže tohle opatření by nepomohlo. V minulosti, také už dost dávno, ty zábrany postupně zmizely, takže při sněžení, zvlášť za větru, bylo pole místy holé a silnice zavátá.

Mnoho se změnilo. Vesnici vroubí věnec satelitů, podél hlavní silnice z Prahy jsou na někdejších úrodných polích obrovské hangáry. Ty sotva zadrží vodu. To jsou změny nenapravitelné. Omlouvám se čtenářům za omšelé vyprávění, které vychází z půl století pozorování proměn jedné krajiny. Změnila se hodně.

O polích, o nutnosti zachycovat vodu na nich, se už nějakou dobu mluví. Teď i ministři. Přitom by mnohdy stačilo vzpomenout si, jak to dělali naši předkové, sedláci, kdy rodiny „seděly na gruntě“ někdy celé generace. Lidé znali tu krajinu, věděli, jak s ní hospodařit. Teď nepochybuji o tom, že páni ministři vytvoří možná i další komise, prý se navíc chystají stavět přehrady. Kde? Voda je potřebná všude, i tady, bezprostředně na polích. Přehrada dodá vodu lidem, což je nepochybně záslužné, ale pole jsou od ní vesměs daleko. Pan ministr zemědělství prý v zemědělství podniká. Je to však nejspíš „farmářství“, obrovské lány. Ne sedláctví, kdy v krajině, i tady, byla nejen jezírka a remízky, ale také aleje ovocných stromů.