aneb Pepíku bacha, jdou po tobě…
Jaro 1961, podvečer prvního máje, Praha. Šeříky voní, počasí krásné, romantika si sama sebe hýčká. Dva kopce proti sobě, dva monumenty, dva světy, dvě lásky. Generalissimus shlíží vlastnicky na město, které mu stále ještě leží u nohou. A básník překvapeně hledí na to hemžení kolem, dnes nějak jiné než obvykle v tento čas.
Tenkrát jsme ještě oba studovali "přírodovědu", moje dnešní paní bydlela s maminkou v Krči, já v proslavené koleji Albertov. Pod menzou, v koleji ale ještě pouze pánské a přísnou vrátnicí střežené. Kdepak volné dívčí návštěvy, natož společné bydlení. To jen mazáci z posledního ročníku si už tradičně užívali svobody v přízemních dřevěných baráčcích na Slupi. Ten náš je už dávno zbouraný, ale část jich ještě za Revmatologickým ústavem stojí. Tam už šlo chodit dovnitř i oknem, přímo od tramvaje.
Ale první máj, večerní máj, lásky čas nebyl ani tehdy v prvé řadě o sexu. Netuším, kdy vznikla tradice "políbit se u Máchy", jistě však ne dříve, než vznikl jeho petřínský Myslbekův pomník (1912).
Večer o čtyřicet let později však nebyl Petřín prodchnut jen láskyplnou romantikou. Pokud se nemýlím, demonstrace mávátek se tentokrát přelily do jednoho z prvních obnovených pražských studentských majálesů. Ale kam jinam zamířit v podvečer než na Petřín. Nejen přímo kolem Máchy tak bylo pěkně husto. A nešeptalo se - a námětem hovorů a živých diskusí nebyla zdaleka jen láska máchovská. Ale také ta ke státníkovi z protějšího kopce a k jeho imperiu vůbec.
Při zpětném pohledu, při současné znalosti dějin, při znalosti Solženicynova Souostroví Gulag je až nepochopitelné, jak mohl letenský monument přežít Stalinovu smrt (1953) o celých devět let!!! Inu, tehdy ještě prognostika neměla tu úroveň co dnes a byla navíc nemístně optimistická.
(S předpověďmi kupříkladu mezinárodního panelu pro globální změny se to vůbec nedá srovnat.)
Jinak by určitě soudruzi slavnostně neodhalovali "Frontu na maso" v roce 1955, dva roky po úmrtí Velkého vůdce. A rok před XX. sjezdem KSSS, na němž zazněl historický Chruščovův projev o "kultu osobnosti", který ikonu milovaného génia proměnil v obraz masového vraha.
Ale i tak, až šest let poté, v listopadu 1962, zazněly na Letné mohutné detonace. Škoda – dnešní turistický zájem o největší skupinový pomník v Evropě by byl jistě obrovský. Co je proti němu Kyvadlo či tréninková plocha pro různé "boarďáky".
V tom máji 1961 však již žulový vůdce tušil, že to má nahnuté. A do večerní vůně šeříků skandovaná hesla typu "Pepíku bacha, jdou po tobě" byla z těch nejmírnějších. Leč i tak hrubě protistátních.
Náš návrat od Máchy byl proto docela dramatický. "Moc" si totiž do petřínské noci vyšla také. Ne hned až nahoru, nejprve jej pečlivě "obšancovala". A tak poblíž dolní stanice lanovky na Újezdě jsem měl dialog s "příslušníkem" jak vystřiženým z Krále Šumavy. Zelená uniforma, brigadýrka, řemenová "dohoda" s pistolí a k tomu pořádný štěkající vlčák.
Dialog byl stručný: "Občanku! Kde pracuješ?" "Studuju." "Kde bydlíš?" "Na Albertově, v koleji." "Co jsi tu dělal?" "No co asi?" "Nebuď drzej, všechno si prověříme! A vy, slečno…?" No, ještě že jsem měl s sebou slečnu, coby indicii a také sedativum. Držela mne za ruku a mlčky uklidňovala. Ví, že nejsem geroj, ale na straně druhé že jsem snadno "naštvávací". Prostě neopatrnej.
Na dnešní mládež možná tahle vzpomínka velký dojem neudělá. Kočkovat se s policajty je přece pro ni adrenalinový sport, rvát se navzájem pro ideologické rozpory banalita. Jenže tenkrát to opravdu nebyla žádná sranda. Co vím, tak v pozdní noci ten řetěz psovodů vyšel do kopce a naháněl zbylou mládež pěkně mezi keři. Plnily se antony. Pro řadu študáků měla tahle legrace velmi vážné osobní následky.
Buďme tedy opravdu velmi vděčni za tuhle nudnou, byť naprosto ne bezproblémovou současnost.
A hleďme s trvalou obezřetností na ty tak pokojné vzpomínače s praporky a mávátky, svobodně pronášející své projevy nejen na hrobě našeho prvního dělnického prezidenta.
Převzato z blogu Opatrny.bigbloger.lidovky.cz se souhlasem autora