Zbraní lopata a úhybné pohyby

Severočeská Bílina byla blíž než moravská Libavá, cesta rovněž nočním vlakem méně nepříjemná. Dorazili jsme do městečka s příslušně sešlým zámkem na kopci. Příjezd zhruba jednoho tisíc bažantů. Druhý ročník mazáků nám dával příležitost se seznamovat s jejich superioritou. Styl decibely a fofr, uplatňované to desátnické slasti. Povinné střihání porostu - nikoliv dohola (tato Čepičkova novota odvolána po protestu matek, že jejich synové tak získávají vizáže kriminálníků). Jako v Libavé házena nám výstroj všelijakých velikostí, boty s následným vyhandlováním. Tak tedy začala má vojna v trvání 26 měsíců.

Ocitli jsme se v něčem s jménem PŘIJÍMAČ. Tam se nám dostalo prvního výcviku, ovšem beze zbraně, a poté odvoz na všelijaká pracoviště. V Bílině zůstala jen jedna rota.

Pozvolné rozkoukávání a seznamování s takovými spolubojovníky. Na rozdíl od Libavy 1951 žádná aristokracie či kněžstvo. Poměrně dost Maďarů, občasní Sudeťáci, kriminálníci, kulaci, brýlatí intelektuálové, všelijak podezřelé živly, zřejmě každý s nějakým tím škraloupem.

Rozhlížím se po načálstvu: velitelem major Mercl, původem dělnický kádr, spěšně přivyknuvší tradičním oficírským manýrům. Zástupcem velitele pro věci politické štábní kapitán Kunst, snad bývalý učitel, s mindráky kompenzovanými automatickým podezíráním všeho okolí. Příkladně nepříjemný tvor, na rozdíl od rovněž málo sdílného náčelníka štábu jménem Šulc. Pouhý nadporučík, snažil jsem se ne od něho, ale o něm víc dozvědět, a vyšel mi nezřetelný obrázek - osud sudetského Němce, který se ocitl v uniformě Wehrmachtu na východní frontě, kde dezertoval, přeběhl k nepříteli, bojoval na jeho straně, aniž se mu podařilo zcela smýt svůj původní dědičný hřích. Pak jsme tam měli několik poručíků, bývalých příslušníků protektorátního Vládního vojska. Koncem války s pověřením spolu s esesáky honit partyzány v italských kopcích. Pokud je po válce nepostihl kriminál, žádná zářná kariéra nebyla v dohledu. Tedy takto nevýznamně mínili dosluhovat až do penze. Též jsme tam měli pár mladíků, frajírků, co dali přednost důstojnické uniformě před alternativou obyčejných manuálních pracantů.

Průměrně tucet jednoposchoďových pelestí v místnosti. Nutnost se urychleně naučit, jak lůžko bedlivě ustlat. Budíček v pět hodin ráno. Zima. Nazí do půl těla a rozcvička přísně, přesně, každodenně podle sovětského rudoarmějského vzoru. Vždy totožné pohyby, pitomá umrtvující rutina.

Další příklad formalististické prkenné procedury při vstupu do místnosti s oficírskými veličinami. Zaklepat, vstoupit, pozor, hlášení.

Hodnost (vojín), jméno (nominativ), vyřknuta přičina vstupu, adresovaná nejvyšší přítomné hodnosti (ne vždy snadný úkol v prostorách s větším množstvím přítomných a kde navíc může mít silně zakouřeno) a zopakování rituálu: „Dovolte mi promluvit se soudruhem...“ s nižší hodností. Dovolení dáno. Poté požadavek adresovaný nižší hodnosti. Opakovaná formule. Zpráva vyřčena. Následuje procedura vyžádání práva odchodu. Takto vždy stejně prkenně.

Jedinou výjimkou byli kontráši - kádry od kontrarozvědky. Však ti měli v popisu práce s mužstvem se kamarádit či aspoň tak předstírat a informátory získávat.

- - -

„Více potu na cvičišti, méně krve na bojišti“ - autorství samozřejmosti takového úsilí přisuzováno ruskému veliteli z carské doby - Kutuzov, Suvorov, některý takový.

Povinnost mnou dokonale nenáviděná. Klencáky, vrhat se do podzimního bláta, vstát a znovu padat, klusat a prozpěvovat, s jménem maršála Buďonného na rtech, takovéto martýrie.

Dbali jsme nejen na otužování těla, ale i duše. Každé úterý večer určeno k politickému školení, ideologickému zocelování.

Dostavil se poddůstojník z povolání s úvodní otázkou: „Je tady někdo, kdo umí číst?“

V místnosti s několika majiteli všelijakých doktorátů napřed se nikdo nehlásil, pak se přece jen nějaká ruka váhavě zvedla a poddůstojník vysvětlil: „Mně to čtení moc nejde, tak vy to, soudruhu, tadydle přečtete, a až to přečtete, tak já vám pak vysvětlim, vo čem to bylo.“

Další nevojenskou činností byla ta kulturní - vybírat zpěváky a recitátory. Větší popularitě a také zájmu u velitele majora Mercla se těšila aktivita sportovní, podařilo se dát dohromady docela zdatný fotbalový tým, zdolávající podobnou pétépáckou konkurenci.

U útvaru jsem objevil několik delikventů, jejichž jména mi byla povědomá ze spisů u plzeňského soudu. Jaký kádrový defekt na mě vlastně uvízl, že jsem se ocitl mezi Černými barony?

V pokusu zvládnout takovou otázku jsem mínil odkazovat na karambol s nakřápnutou kebulí z dětství. Však jsem o tom měl podrobné odborné dobrozdání od neurologa, prominentního profesora, že jsem štátskripl, bohužel ne natolik nezpůsobilý, abych nemusel jít sloužit. Když už jsem nemohl uniknout tomuto údělu, tak tedy usilovat o službu co nejmíň nepříjemnou. To se docílilo pozvolným přesunem z cvičného prostoru, od zdolávání překážek, plazení se teoreticky zaminovaným terénem, unikání neviditelnému a ovšem neexistujícímu nepříteli, a dostat se pěkně do sucha a teplíčka na velitelství k sortýrování přibývajících dodávek dokumentů, jichž nikdy nebyl nedostatek.

Při takovém počínání jsem jednou postřehl evidenční list s jménem TOMÁŠ FREJKA. U toho rodičovská rubrika - otec Ludvík Frejka, smrt 3. prosince 1952, oběšení - strangulatio. U toho tužkou připsáno „popraven jako zrádce.“

- - -

V čase teď poposkočím řadu roků vpřed, přes celý Atlantik, z Bíliny do New Yorku, k textu z názvem Od věšení vlastního tatínka k politickému azylu (byl zviditelněn 29. září 2011 v Neviditelném psu). V knížce „Malá doznání okresního soudce“ jsem se o Frejkově záležitosti rozepsal na šesti stranách. Tehdy jsem měl potíže pochopit, proč se režim tak macešsky zachoval ke svému náramnému propagačnímu nástroji. Kontrarozvědčík Václav Keltner mi to zpřesnil: „Člověče, co myslíš, takovej parchant Frejka, dyť ten neváhat pověsit vlastního tátu! A takovym lidem máme věřit, že nezradí při první příležitosti? Jo, využili jsme ho a pak jsme ho kopli do prdele, poněvadž, hajzl jeden, nic jinýho si nezasloužil.“ Tak pravil dělnický kádr, čímž potvrdil mé pozdější pravidlo správné proporce: mamutí dimenze Frejkovy služby popřela její věrohodnost.

Každý z nás nepochybně již slyšel druh obhajoby vraha vlastních rodičů, domáhajícího se přiznání polehčujících okolností s ohledem na skutečnost, že on je teď ubožáček sirotek. Polosirotek Frejka, tolik tehdy slibující vždy do neumdlení bojovat za komunistickou budoucnost svého národa, tuto národnost pozměnil, stal se z něj americký občan, však kdo by měl mít větší nárok na přiznání politického azylu – komunisté mu přece popravili otce.

Zájemce pátráním na Googlu se ale mezi odkazy na jeho počínání nic o jeho minulosti nedozví. Stal se demografem, odborníkem v oboru populačních záležitostí. Senior Associate of the Population Council, New York (1969-1991), poté Senior Population Expert United Nations, Economic Commission for Europe, Ženeva, Švýcarsko. (1991-1996). Autor mnoha vědeckých statí, knih, mezi nimiž memoáry z doby jeho jinošství určitě nebudou.

Trvalou adresu má na Floridě, na luxusním ostrově Sanibel, k němuž vede několik kilometrů dlouhý most.

BUDE POKRAČOVÁNO

(Z příspěvku projektu „Národní kronika - Vojna nebyla kojná“ Nadace Charty 77 a Národního muzea.)