Oficiální zprávy o úspěšném ekonomickém roce 2017 potěšily bezpochyby každého. Jistě také obchodníky, jak jsme mohli pozorovat v nákupních vozíčcích supermarketů, a obraz dokreslovala informace, že v průměru vydal náš občas asi deset tisíc korun za vánoční dárky. Cifru si přesně nepamatuji, předpokládám jen, že někdo vydal víc, protože manželka a já, coby důchodci, jsme zůstali hluboko pod touto hranicí. Přesto jsem rád. Vždyť i my jsme si mohli dopřát lahůdky, o nichž se nám v dětství a v mládí nezdálo. O některých se zdát ani nemohlo, protože jsme o něčem takovém neslyšeli. Příkladem budiž všelijaké exotické ovoce. Právě to všechno mne přivádí ke vzpomínce, neboť moje dětství spadá do konce války a poválečných let.

Vánoce pochopitelně odpovídaly době. Nebylo skoro nic, a přesto rodiče dokázali vykouzlit atmosféru svátků, třebaže pod stromečkem byly dárky velmi skromné. Jedna, dvě hračky, a především něco, co jsme beztak potřebovali, tedy oděvy, boty. A přece – šála z jakéhosi náhradního materiálu, vlny bylo poskrovnu, zabalená do barevného papíru a převázaná stužkou (ta se schovávala na příští rok, a činili jsme tak po léta), měla kouzlo svátečního daru.

Jistě, nepopírám, že je to zčásti vzpomínkový optimismus, ale zářící vánoční stromek má svoje kouzlo už sám o sobě. Dárky k němu sice patří, ale stačilo nám málo. Dodnes mám schovaný dřevěný traktor, nevelký, ještě model mého dětství, tedy bez kabiny. Jezdil jsem s ním po podlaze a přitom jsem vydával zvuk běžícího motoru. Po desítkách let, když byl náš vnuk obdarován autíčkem, neporovnatelně dokonalejším, pestrých barev, uvědomil jsem si, že ač nevyzván a k tomu netrénován vydává stejný zvuk, jako kdysi já. Vnučka dávala přednost panenkám, a pokud sáhla po autíčku, jelo tiše. Možná předzvěst elektroauta.

Hračky jsou komodita zbytná. Ne tak potraviny. V té době nešlo jen o štědrovečerní večeři, ale o stravování po zbytek roku. Potravinové lístky dávaly záruku, ne však zcela jistou. Nemajíce příbuzné na venkově, byli jsme opravdu odkázáni na zásobování města, s malou výjimkou, o níž jsem zde psal jindy. Chovali jsme přes léto na balkoně králíky. Dva. Pro čtyřčlennou rodinu skromný doplněk stolu. Dnes s manželkou marně vzpomínáme, kdy jsme poprvé ochutnali například pomeranč nebo banán. Za války samozřejmě ne, ale kdy po ní.

Přesto jsem jako dítko něco ochutnal. Postarala se o to po skončení války UNRRA, pro mladé rozepisuji: United Nations Relief and Rehabilitation Administration (Správa Spojených národů pro pomoc a obnovu) založená roku 1943 s cílem pomoci zemím postiženým válkou. Financovaly to především Spojené státy a Kanada, přičemž se uvádí, že Československo dostalo po válce zboží v hodnotě přes 240 milionů dolarů. Suma tehdy nemalá. Pro nás byla UNRRA pojem, s nímž se v mé paměti spojují různě velké plechovky matně zelené barvy. Americké vojenské konzervy. Jak se daly získat, to už nevím, ale občas jsme doma nějakou měli. V jedné, malé, byly takové podivné bobulky, velmi chutné, slané. To bylo moje první a na dlouhou dobu poslední setkání s burskými oříšky. Nedalo se hovořit o konzumaci, spíš o degustaci, navíc proto, že jsme jako děti nedostávaly příliš slané pokrmy. V jiné plechovce byl oranžový prášek, který, rozpuštěn ve vodě, dal vzniknout čemusi, co by se dnes vydávalo za pomerančovou limonádu. Jen my tehdy pomeranče neznali, ale chutnalo to výborně. Podobně jako fialový prášek poskytující chuť šťávy z hroznů. Až po pár letech jsme dostali od známých u nich zapomenutou, také malou plechovku, v níž byl hnědý prášek. Rozpuštěn v horké vodě vyprodukoval kávu. To už jsem byl větší a kávu jsem ochutnal. Doma občas bývala vzácně ta pravá, a vzpomínám, jak jsem ji mlel na ručním mlýnku. Vedle těchto pochutin bylo v konzervách například také vepřové s jablky, nebo skutečný pomerančový džus. V těch plechovkách jsme pak měli doma hřebíky a to, co se nazývá spojovací materiál. Protože i to bylo dobré mít v zásobě.

S nástupem vlády všeho lidu v roce 1948 skončila UNRRA, zásoby, pokud kdo měl, se vyčerpaly. Je pravda, mezitím bylo zboží víc, lístkový systém skončil, on by opačný vývoj snad ani nebyl možný. Životní úroveň stoupala, zvlášť v projevech státníků, kdy však čas od času tepali „drobné nedostatky v zásobování“. Proti rokům krátce po válce to byl samozřejmě rozdíl, ovšem posuňme se o tři desetiletí a vstupme do konce sedmdesátých let minulého století, kdy jsme my sami měli děti. Na Vánoce se hojně peklo pečivo, ale z čeho?

Starší generace si ještě možná vzpomene na předvánoční „kulturní podnikové zájezdy“ obvykle do Drážďan. Jsou blízko, do tehdejší Německé demokratické republiky se smělo, jen nákup „devíz“, tedy marek, byl limitován. Nevím, kolik se smělo koupit v bance na osobu a den. Pod rouškou kultury – návštěvy galerií a muzeí – probíhaly nákupy v místních obchodech. Klasické bylo opatřování mandlí, hrozinek, lískových ořechů, což u nás obvykle nebylo. Ovšem kupovaly se i boty, případně dokonce umělohmotné záclony. Zkouškou odvahy byla zpáteční cesta, kdy se celníkům předkládalo „Celní a devizové prohlášení“, formulář, kam se mělo vepsat vše, čeho dotyčný v cizině nabyl. Obvykle se tam uvádělo něco, co se smělo dovézt, a to v množství přípustném. Nevyplněný formulář by byl rovnou podezřelý.

Nikdy jsem se takhle za kulturou nevydal, mohl bych však vyprávět řadu příhod svých známých, které při návratu celníci doslova svlékli – a s velkou pravděpodobností našli něco z výše vyjmenovaného kontrabandu. Někteří se pokoušeli předejít problémům tím, že si nové boty obuli a staré zahodili. S mandlemi či oříšky to nešlo. Ty byly prostě zabaveny. Podobnou scénu jsme zažili v létě, při návratu od přátel v Budapešti, kde však my, se třemi dětmi, jsme za vyměněné peníze nemohli moc nakoupit. Jak jsme se blížili k československé hranici, ve vlakovém kupé houstlo ticho. Odbavení proběhlo naštěstí hladce, a hned, jak se vlak hnul, kupé ožilo veselým hovorem a radostným smíchem …

Kulturu jsme tedy doma pominuli a zůstali odkázáni na místní trh. Byl začátek osmdesátých let. Před vánočními svátky nás opět, jako tolikrát, politici ujistili přes media, že vánoční trh „bude zásoben“. Byl, ale po našem. V zelenině jsem dostal jeden kilogram mandarinek, pokud vůbec byly, s odůvodněním „aby se dostalo na všechny“. Nedostalo se. Ani na ty, kdo se postavili do dlouhé fronty příliš pozdě. Ono totiž muselo něco zůstat také pro rodinu, příbuzné a přátele zelinářů. Případně pro směnný obchod – v téže ulici bylo řeznictví, prodejna zboží rovněž úzkoprofilového. Uvádím jen namátkou libové vepřové, a pouze nevím, jaký byl směnný kurz, třeba za jaké množství mandarinek bylo kilo masa.

Ještě hůř než já dopadla manželka v samoobsluze, kde se, výjimečně, objevily lískové oříšky. Vzala dva malé sáčky. Pokladní okamžitě jeden vyřadila s tím, že na osobu je povoleno pouze jedno balení. Na prosbu manželky, že máme tři děti, jen odsekla: „Tak nemáte mít tři!“ Žena šla domů téměř s pláčem. Pro vysvětlení proto dodávám, že v trojici našich dětí jsou dvojčata. Populační exploze nebyla zamýšlena, ale jsme rádi. Je to krásné, i když tyhle doby nebyly vůbec snadné i s menším počtem dětí.

Občas, cestou domů, když jsem náhodou zahlédl nákladní auto zabočující k obchodu zeleninou, okamžitě jsem se postavil do rychle rostoucí fronty. Přitom nebylo jasné, co vlastně přivezli. Pokud jsme zrovna šli s manželkou, přestali jsme se k sobě hlásit a nakupovali jsme každý zvlášť. To dělal kde kdo. Úspěch v podobě zmíněných mandarinek, či pomerančů nebo banánů, se dostavoval sporadicky navzdory „dobře zásobenému trhu“. Asi jsem se trefoval do momentů, kdy, jak státníci říkávali, „to občas vázne“. Uvedené ovoce se objevovalo kolem Vánoc, během roku vedla zelenina brambory, cibuli, hlávkové zelí, mrkev, občas jablka. Ovšem třeba mrkev bylo nutno doma zbavit vrstvy hlíny, rovněž brambory. Občas bývala i jiná zelenina, ale předvídat se nic nedalo.

Moje vzpomínání končí. Připomínám nikoli výhradně dobu těsně poválečnou, ale také tu poměrně nedávnou. Opakuji – mám radost z plných obchodů, nežehrám na Evropskou unii s rovnými okurkami nebo „Pomazánkovým“ a nevím, čím ještě. Tradovalo se, že když řecký filosof Sókratés šel jednou po tržišti, pravil „tady je tolik krásných věcí, a já nic z toho nepotřebuji“. To však byl filosof, jehož požadavky byly skromné. My si velmi rádi stěžujeme. Kritikům bych přál krátký návrat jen do těch pozdních sedmdesátých let. Spíš si říkám, zda bychom neměli být skromnější a hledět na Vánoce jako na svátky zklidnění, ne přejídání. Ostatně obžerství zná církev jako jeden ze sedmi hlavních hříchů. A jen na závěr – zapomínáme, nebo, což platí pro současnou mladou generaci, často neznáme nebo se nezajímáme. Takže dodávám, že například v těch sedmdesátých a osmdesátých letech jsme čerstvé jahody o Vánocích znali jen z pohádky O dvanácti měsíčkách, kterou jsme četli dětem.