Sochař, řezbář, spisovatel a organizátor uměleckého života i školství - to všechno byl Vladimír Preclík. Umřel v noci na čtvrtek 3. dubna 2008, za několik týdnů by slavil sedmdesát devět. Pro mne a spoustu mých kamarádů měl velký význam - přivedl nás na myšlenku zajímavých večírků.

Kamarádil se s ním bratr Mirek, takže jsem se s ním seznámil taky. Vladimír totiž na počátku temných osmdesátých let - možná v roce 1983 nebo tak nějak - začal ve svém ateliéru v Bráníku jednou za měsíc pořádat večerní dýchánky s přednáškami. Každý přinesl nějaké jídlo, které paní Zdena Fibichová, Preclíkova manželka, upravila na talířky, taky nějaké pití všeho druhu.

Bylo to v té době jedinečné osvěžení. Chodili tam pochopitelně výtvarníci, spisovatelé Daniela Fischerová, František Nepil, herec Radovan Lukavský, muzikanti včetně profesora Ilji Hurníka, astronom dr. Jiří Grygar, genetik dr. Václav Pačes, dnešní předseda Akademie věd, geochemik dr. Petr Jakeš, Petr Hořejš, který psal pod pseudonymem Hora Toulky českou minulostí, historik astronomie dr. Zdeněk Horský a další, na které si už nevzpomínám. Většinou přicházeli s manželkami či milenkami.

Už nevím, kdo a jak vybíral témata večerů, ale vždycky byla zajímavá. Grygar mluvil o astronomii, Pačes o genetice, Jakeš o Zemi, Fischerová o horoskopech, já o mimozemských civilizacích. A hlavně se potom rozproudily naprosto svobodné diskuse, které trvaly hodiny a hodiny. Byly velice inspirativní, protože k přírodním vědám vyslovovali názory i umělci, kteří mají přece trochu jiný pohled na svět. Nepadala tam žádná velká moudra, ani disidentské názory, ale všichni jsme cítili náramně dobře, uvolněně, byla to oáza myšlenkové svobody, snad ani žádný agent StB mezi nás nechodil.

Bohužel, asi po pěti večerech jsme museli skončit. Preclík měl ateliér v objektu, kde kdysi taky tvořil a žil Jiří Kolář, v té době v pařížském exilu, ovšem jeho paní Běla tam stále bydlela a na naše večírky samozřejmě chodila. Kvůli Kolářovi na toto místo dohlíželi estebáci a Vladimír měl dojem, že je i shromáždění 15-20 aut jednou za měsíc v pátek začíná zajímat. Proto raději tyhle večírky ukončil - bůhví, co by z nich estebáci vykonstruovali, jak nám později vysvětlil.

Koncem devadesátých let jsem měl dojem, že bych z té každodenní honičky potřeboval nějaké intelektuální vytržení - večírky, jaké byly u Preclíka. S ním jsme počítat nemohli, ten organizoval výtvarné školství v Brně a měl rozběhnuto několik velkých projektů. Zmínil jsem se kolegyni Marcele Pecháčkové a ona nabídla k těmto schůzkám svůj byt. Od začátku roku 1999 jsme se sešli povětšinou u ní víc než šedesátkrát. Samozřejmě je to trochu jiná parta, absolvovali jsme několik krizí, kdy jsme nevěděli, jestli nemáme skončit, protože jsme všechny náměty vyčerpali. Nedávno jsme se dohodli, že budeme pokračovat dál. A tak odkaz Vladimíra Preclíka žije a bude žít v těchto pátcích, pro něž se vžilo označení "bačkůrkové večírky" - všichni až na některé výjimky se zouvají do bačkor.

Se svolením autora převzato z www.karelpacner.cz