Na sobotní odpolední představení ve Vinohradském divadle 26. dubna 1986 jsme šli s našimi dcerkami. Jiřina Švorcová hrála hlavní roli v Tvrdohlavé ženě Josefa Kajetána Tyla. Dodnes mám v paměti scénu, v které Jiřina Švorcová sbírá v noci v lese pelyněk černobýl a s jakýmsi důrazem a démonickým podtónem znovu a znovu opakuje černobýl, černobýýýl. Naše dcerka Terezka se dlouho potom bála pelyňku jako hrozného jedu. Po představení jsme vyšli před divadlo. Nebe bez mráčku, ale jaksi přízračně vybílené, jakoby vypálené. Vzduch zvláštně vysušený, bylo nepřijemné ho dýchat. Ten den nad ránem explodovala atomová elektrárna v Černobylu.

Představuji si, že o tom Jiřina Švorcová věděla díky důvěrným informacím pro komunistické funkcionáře. Snad chtěla varovat před Černobylem aspoň návštěvníky divadla, polovina z nichž byly děti. Sovětský svaz dal oficiálně zprávu o katastrofě až v pondělí 28. dubna, když už to obyvatelé reálně socialistického Československa věděli ze zpráv Svobodné Evropy a Hlasu Ameriky.

Vzpomínám na to, když čtu zprávy o úmrtí Jiřiny Švorcové. Nejsem divadelní kritik, abych hodnotil její herecké umění. Bez pochyby to však byla výborná herečka. A statečná trvrdohlavá žena, která se nepřekabátila po sametové revoluci. Ideologicky byla pro mne vždy na druhé straně barikády. A zůstala za ní, i když její Strana prohrála.

Byla jednou ze čtyř dětí stavebního dělníka. V době „Vítězného února“ 1948 jí bylo dvacet let. Mnozí její vrstevníci, původně nadšeni komsomolem a přesvědčeni, že „Mládí vede republiku“, dříve nebo později prohlédli, jak to vlastně s tím komunismem je. Často prohlédli až po okupaci Československa bratrskými armádami 21.srpna 1968. Ona neprohlédla a zůstala i po okupaci na výsluní zahřívaném komunistickou věrchuškou a věrně jí sloužila.

Zůstala „nepomýlená“. Přemýšlím, zda si nezaslouží větší úcty než třeba ti, kteří zůstali v soudcovských talárech, v kterých soudili za komunistické diktatury a v tehdejším duchu v nich soudí dodnes, ačkoliv vyměnili politické dresy.

Černobyl zřejmě znamená černá bylina. Pod jménem pelyněk kvete žlutě. Obsahuje necelé jedno procento toxické silice a aromatické hořčiny. V obkladech může mít protizánětlivé účinky. Vykuřování silicí má zahánět zlé duchy a otrava může mít za následek zrakové iluze až halucinace, kdy lidé vidí do budoucna. Účinné látky pelyňku byly obsaženy v absintu, jehož dlouhodobé pití vedlo k poruchám paměti, nespavosti a dalším duševním poruchám. V druhé polovině 19. století byl absint ve Francii typickou drogou umělců, básníků a spisovatelů Belle Époque. Nakonec byla jeho výroba a prodej zakázána. Dnes je znovu na trhu jako oblíbený aperitiv. Jde o alkohol obohacený hořčinami pelyňku, ale zbavený toxické silice. Potřebuje však obyvatelstvo průmyslově vyspělých zemí zvyšovat svou chuť k jídlu?

Svět není černobílý. I ten jednadvacátý srpen 1968, který byl pro nás tragédii, vedl k pádu eurokomunismu. Ve Francii a Itálii do té doby komunistickou stranu volilo až 40 % lidí. Po srpnu komunisté na Západě propadli téměř do bezvýznamnosti.

Takové asociace mi táhnou hlavou při zprávě o úmrtí Jiřiny Švorcové.

Převzato z Vinar.bigbloger.lidovky.cz se souhlasem autora