Obchodní cestující, obchodní zástupce, cesťák. Role začasté svěřována Židům. Mělo se za to, že umí slušně vystupovat a svou výřečností z každého, koho navštíví, hned udělají zákazníka. Ve skutečnosti to tak jednoduché ani zdaleka nebylo. Za jednou získanou objednávkou byla spousta prošoupaných střevíců, stovky kilometrů ve třetí třídě na železnici a nocí v levných hotýlcích. Tři zbytečné návštěvy? Nebo pět? Nebo i deset? Dopředu třeba můžeme rovnou vyloučit otevřené antisemity (se Židy neobchoduji!) a to byste nevěřili, jak se vám okruh možností hned náramně zmenší.

Obchodní cestující musel především dokonale zvládnout první dojem. O tom by mohli sami napsat dlouhé nudné pojednání, my zůstaneme u stručného sdělení, že spolehlivým klíčem k zákazníkovým dveřím byla židovská anekdota. Jen se za skleněným portálem objevila silueta pana Weismüllera (kartáče, košťata a celý košíkářský sortiment), už se začal pan šéf usmívat ve slibné předtuše nejnovějších židovských anekdot, které mu přináší ten milý žiďáček, co za to dostane slušnou objednávku a pan šéf bude hvězdou večera v kavárně při kartách. Z čehož plyne, že nutně i samy anekdoty byly na druhé straně žádaným zbožím, které nezištně kolovalo světem obchodních cestujících.

Jestlipak existuje anekdota o obchodních cestujících? Určitě několik. Vybrali jsme tuhle:

Na frekventované železniční křižovatce Žilina, v hotelu Rémi hned u nádraží, se před půlnocí hlásí v recepci cesťák pan Kohn. „S váma se snad roztrh pytel,“ vzdychá noční portýr, „představěj si, že už jsou dneska čtvrtej Kohn.“ Pan Kohn v tom nevidí žádný problém. „Tak si nás vočíslujte. Mně nikdo nedohoní, já budu mít 4711.“

Bylo to tak. Tenhle pan Kohn opravdu zastupoval světově proslulou kolínskou vodu (Eau de Cologne) s její nezaměnitelnou ochrannou známkou, kterou, jak známo, tvoří číslo domu v ulici Glockengasse vKolíně nad Rýnem, kde firma sídlí.

x x x

Dědeček byl majitelem továrny na zátky korkové. S tím ale zásadně nesouhlasilo c. k. místodržitelství, které přípisem z 12. června 1913 rozhodlo, že vzhledem k nepatrnému množství dělníků, minimální strojní výbavě a výrobě pouze na zakázku, nikoli do zásoby, chybí ony znaky, které by umožnily nazvat řemeslnou živnost továrnou. Tupostí eráru do hloubi duše uražený dědeček marně odkazoval na prvek jednoznačně potvrzující existenci továrny, totiž vysoký tovární komín, který zbyl po původním majiteli. Úřad stál na svém a dědeček si nadále hrál na továrnu.

Měl také svého obchodního zástupce, který jezdil po světě a nabízel dědečkovy špunty. Pana Zelenfrieda by to neuživilo, a tak zastupoval vícero firem najednou s tím, že jejich sortiment si vzájemně nekonkuroval. Čas od času dědečka navštívil, předal mu uzavřené objednávky a také mu věnoval nějaký ten reklamní předmět, jaký měl k dispozici od dalších firem, co zastupoval. Takhle dědečka jednou obdaroval nejobyčejnějšími kapesními hodinkami, na jejichž barevném ciferníku se skvěla tehdy všeobecně známá značka prezervativů Olla-Gum. Dědeček byl nadšen.

Už jenom podle vyprávění tuším, s jakou nonšalancí asi vytahoval hodinky na zlatém řetízku z pravé kapsičky u vesty, aby na ně zamžoural z dálky po způsobu starců bez brýlí. „Pane továrníku, smíme se podívat na váš nový orloj?“ dožadovali se štamgasti ve vinárně U Pospíšilů a dědeček jim blahosklonně vyhověl. „To víte, osm dětí je osm dětí,“ vysvětloval posléze užaslým společníkům, „to mi věnovala firma jako satisfakci.“