Nenechte se svést titulkem k ukvapeným závěrům, o čem že to bude. Opravdu o tom, co tvoří trávník. S postupujícím jarem slyšíme tady ve vesnici kousek od Prahy často zvuk motorových sekaček. Lidé zkracují trávník, což je v satelitu obklopujícím vesnici asi nutné. Anglický trávník. Nevím, zda ho mají všichni, protože poměrně typickým znakem satelitních sídel je vysoká zeď. Do zahrady není vidět.

Sekání trávy mne, městského člověka, provázelo od dětství, od pobytů na chatě nedaleko Prahy, kde polovina kdysi lesního pozemku byl trávník s ovocnými stromy. Trávu sekal můj otec kosou, čím jiným tehdy, a uměl ji také naklepat. Nenaučil jsem se prvé ani druhé. Později sekal můj starší bratr.

Občas přijela za námi na chatu paní Rábová, bezdětná vdova, která bydlela v Praze kousek od nás, a bratra i mne měla velmi ráda. Nahrazovala nám jedinou babičku, která už nebyla. Jednoho letního rána se paní Rábová objevila, téměř s rozedněním, tedy jako obvykle, my dva pochopitelně ještě v posteli. Půjdeme na houby. To byla její vášeň a přenesla ji na nás. Než jsme vstali a nasnídali se, zatím prý, aby nebyla zbytečná, vzala kosu a posekala asi polovinu trávníku, nějakých čtyři sta metrů. Bylo jí v té době něco přes sedmdesát.

Léta šla, začal jsem jezdit ke své tchyni, do vsi, kde teď bydlíme. Spolu se svým druhým manželem měli králíky, kteří toho dost spotřebují. Tráva byla na denním pořádku, oba staří kosili kosou. Zkusil jsem ten nástroj, ale, dá-li se to říci o neživém předmětu, nepadli jsme si do oka. Když pak přece jen vyvstala potřeba sekat trávu na ulici kolem plotu, dost široký pás, byl problém. Za minulého režimu ani nevím, zda a jak se daly motorové sekačky sehnat.

Koupili jsme od místních jednu doma dělanou, těch byla většina. Byl to tank na sekání trávy. Na bytelném podvozku byl kryt z třímilimetrové oceli, pod ním se skrýval ocelový hranol sbroušený v ostří na protilehlých stranách a nahoře trůnil elektromotor žádající motorový proud. S tímhle těžkým monstrem jsem sekal pár let. Výhodou bylo, že kamínek, o které tu není nouze, vymrštěný nožem, nezanechal na ostří stopu, ale hlavně, nevyletěl a tudíž nezranil. Zadržel ho pancíř kryjící i boky stroje.

Po čase jsme, v době porevoluční, koupili moderní stroj, sycený z normální sítě a mnohem lehčí. Kosa zůstala opuštěná, králíci už nebyli. Ani teď, vybaven technikou, moc nesekám. Je sucho, tráva příliš neroste. K tomu ještě specifikum naší zahrady. Není rovná, je to spíš pahorkatina. Když byl před lety budován nový plot, starý prostě padal, protože tu jsou místy pohyblivé jíly, a pro nový bylo třeba vykopat dost hluboké základy. Zem navršenou na hromady na zahradě jsme sice zčásti rozhrabali, ale zůstala i plochá zarostlá návrší. Trochu to připomíná opuštěná bojiště z první světové války. Tam máme květiny různého druhu.

Moje hvězdná hodina sekáče měla teprve přijít. V osmdesátých letech jsme koupili malou chaloupku v Podkrkonoší stojící uprostřed dost velké louky. Tuhle plochu zprvu kosil soused pan Žalský, starší to pán, doma měli králíky a také kozu. Její mléko bylo určeno pro dalšího tvora v potravním řetězci, totiž pro prase. Pan Žalský měl starou kosu, v Podkrkonoší „kůsu“, léty zúženou, ale sekal dokonalý anglický trávník. Vždy navečer, na krmení. Když se dělala sena, posekal louku benzínovým strojem.

Časem mi však nezbývalo než „povalit“, jak místní říkali, aspoň kousek naší louky. Spolu s chalupou jsme získali i kůlnu s nářadím, vesměs starým nepoužitelným. Sekera, která při první rozmachu odletěla z topůrka, topůrko druhé se zlomilo po pár seknutích, stejně tak nevydržela násada rýče. Výtečně zachovalým exponátem ale byla kosa, krásně lesklé hnědé trochu prohnuté kosiště, na konci dokonce s vyrytým monogramem. Nevím, kdo se za ním skrýval. Ostří naklepal soused a já se chopil nástroje.

Pro sekání jsem zvolil vzdálenější kout louky, leč vše marno – místním zrakům jsem neunikl. Výsledek byl všechno jiné, jen ne anglický trávník pana Žalského. Pravda, povalovala se tam stébla useknutá, ale část trávy byla pošlapaná. Vypadalo to jako by tam zápolili nějací velcí tvorové, asi tak zubři, kteří to rozryli a zváleli. Postupem času jsem sekal víc a víc, neříkám, že dobře, to vůbec ne. Ale nakonec jsem dokázal tu louku povalit za dva dny. Stal jsem se známým, protože kosou už ani v zapadlé vsi neseká téměř nikdo.

Když jsem pak jednou navštívil ortopéda, k němuž chodím po léta, neboť páteř mne zlobí asi od pětadvaceti let, odehrál se dialog, který se pokusím zopakovat. Pan doktor se začal vyptávat, jestli sportuji. Odtušil jsem, že jsem jezdíval hodně na kole, v dnešní době už si na silnici netroufám. Ale přece jen, nějaký pohyb, práce. To ano, přiznal jsem, že od malička rád řežu dříví, ruční pilou, a štípu. Sekerou. A také sekám na chalupě trávu. Zvednuté obočí: „Čím?“ Odpověď: „Kosou.“ Otázka: „Vy to umíte?“ Odpověď: „Neumím.“ Pan doktor byl poněkud vyveden z rovnováhy, ale vzchopil se: „S vaší páteří?“ Pak se rozesmál pošetilosti své otázky. S jakou jinou páteří bych měl sekat? Náhradní neseženu. „A jak to snášíte?“ Odpověď: „Výborně, rozhýbu se.“ Náš trochu iracionální rozhovor skončil pan doktor konstatováním, že pokud je nějaká část našeho těla nevyzpytatelná, je to páteř.

Jsem už skutečně senior, teď na chalupě seká hodně zeť, já sáhnu po kose jen občas. Když pak sedím a odpočívám, nejednou si s manželkou vzpomeneme, jak jsme s našimi dětmi, tehdy malými, jezdili na Benecko. Bydlívali jsme u hodné paní Opravilové, ve staré stavbě na velice příkré stráni. I v pohorách nebyla cesta snadná. Pravda, měl jsem na zádech dítě. Na vzdálenější dohled, na téže strmé stráni, byla mnohem menší chaloupka, kterou obývala maminka paní Opravilové. Svěží stařenka, snad dokonce nějaké tvory chovala. Čas šel. Jednou zase, seděli jsme s paní Opravilovou a probírali všechno možné, když tu si tato žena posteskla, že s maminkou je to prý horší. Už tu louku u sebe neposeče. Samozřejmě kosou, jinak to tam nešlo. Mamince bylo něco přes osmdesát.