Nedávno uplynulo 60 let od železničního neštěstí, k němuž došlo u stanice Stéblová na trati z Pardubic do Hradce Králové. Osobní vlak tažený parní lokomotivou jedoucí z Hradce do Pardubic se 14. listopadu 1960 v 17:43 hodin střetl s motorovou soupravou s pěti vagóny jedoucí opačným směrem. Dodnes zůstává tato událost tou zdaleka nejtěžší železniční nehodou v zemi a jednou z nejtragičtějších vůbec. Zemřelo při ní 118 lidí a dalších 110 se zranilo. Každý z vlaků jel přibližnou rychlostí 60 km/hod a obě soupravy se srazily čelně. Viditelnost byla minimální – byl studený podzimní den, teplota kolem 3 °C a dost mlhavo. Mnoho lidí bylo ve vagonech motorového vlaku, hlavně v prvních dvou vozech, úplně rozdrceno, někteří z cestujících navíc uhořeli. Dodnes se neví zcela jistě, jak vlastně mohlo k nehodě dojít, proč vlak s parní lokomotivou vyjel ze stanice předčasně, proč nepočkal na motorový vlak z Pardubic.

Neštěstí se samozřejmě vyšetřovalo, nebylo ale v zájmu tehdejší komunisty vedené vlády, aby se na veřejnost dostalo příliš mnoho detailů. Nedovoloval to systém, který se prezentoval jako ten nejdokonalejší na světě. Nehody v něm místo neměly, a pokud k nějakým došlo a nedaly se zcela ignorovat, Ústřední výbor KSČ, který o těchto věcech rozhodoval, povolil České tiskové kanceláři vydat jen co nejstručnější zprávu. Taková byla i situace po tragické nehodě u Stéblové; v novinách se proto objevilo jen krátké oznámení, uvedl se přitom pouze počet několika desítek obětí známý v den nehody. Ten už později obnovován nebyl, i když lidé umírali i v následujících dnech.

Dnes se ví, že vlak tažený parní lokomotivou z Hradce měl zastavit ve stanici Stéblová, kde se měl překřížit s motorovým vlakem od Pardubic. Vlak sice zastavil, ale po chvíli se dal znovu do pohybu a vstříc osudovému střetu. Jak vyšlo během vyšetřování najevo, průvodčí vlaku se domníval, že vidí zelené světlo, jímž by dal přednosta stanice pokyn k tomu, aby vlak pokračoval do další stanice, a signalizoval proto strojvůdci, aby jel dál. Oba se přitom domnívali, že motorák z Pardubic má zpoždění, a že se tudíž potkají až v příští stanici, jíž jsou Rosice nad Labem. Jaké zelené světlo průvodčí vlastně viděl, se nikdy nepodařilo vysvětlit. Podle některých svědků skutečně nějaké zelené světlo mlhou zazářilo. Výpravčí, který se nacházel ve své kanceláři, když si všiml, že vlak se dává do pohybu, vyběhl z nádražní budovy a hnal se marně za ním, aby jej ještě zastavil. Strojvůdce ho sice viděl, z dálky, v mlze se ale domníval, že je to někdo, komu vlak ujel, takže nereagoval.

Nacházel jsem se v blízkosti této tragické události, která se mne dotkla, i když nepřímo. V té době mi bylo necelých 18 let a maje nedlouho po maturitě a stále ještě nerozhodnutý, co mám dělat dál, krátce jsem tehdy pracoval v Tesle Přelouč, přičemž jsem bydlel u příbuzných v Pardubicích. S jedním kolegou a přítelem, kterému budu říkat Mirek, jsme toho dne kolem páté odpoledne právě přijeli z Přelouče na pardubické nádraží. Jezdívala s námi do Pardubic často také jedna dívka, jejíž jméno si už nepamatuji, o jejíž přízeň jsme se spolu tehdy potýkali, i když si nemyslím, že by byla měla větší zájem o kteréhokoli z nás. To pro naše mladistvá libida ovšem na překážku nebylo, zejména proto, že s námi oběma tu a tam trošku zaflirtovala, jak už to jen dívky dovedou. Mirek pocházel z Hradce Králové a v Pardubicích obvykle přestupoval právě na ten osudný motorový vlak, jímž jezdíval domů. Toho dne si ale nechal vlak ujet, protože mě nechtěl nechat se zmíněnou dívkou sedět samotného v nádražní restauraci. Příštím vlakem se už domů nedostal, provoz byl odkloněn ještě ráno druhého dne. Netušil jsem, že Mirek ten svůj vlak nestihl. Všichni jsme ale už věděli o tragické nehodě, takže až do té doby, než se Mirek objevil v práci o několik hodin pozdě, považovali jsme ho už za mrtvého. Věřím proto, že měl Mirek úspěšný a dlouhý život, jehož si nadále užívá.

Onu dívku nezískal žádný z nás, happyend se nekonal. Mirkovi ale naše tehdejší rivalita, spojená s dívčiným koketováním, zachránila život – obvykle prý jezdíval právě v tom prvním voze, z něhož se nezachránil nikdo…

R.I.P. Oběti nehody u Stéblové.

Autorovy stránky:
http://www.vkoreis.com