Z vojny mě propustili těsně před Vánocemi 1965. Z vojenské nemocnice v Českých Budějovicích mě přesunuli sanitkou k mému útvaru v Táboře, kde si se mnou nevěděli rady. Však také co dělat s vojínem, který může chodit jen za pomoci berlí? Měl jsem zlomené oba kotníky, obzvlášť ten pravý, který se mi při seskoku se zdi „rozběhl“ na všechny strany a v nemocnici mi jeho rozjeté kůstky bez umrtvení namačkali zpět. Hojilo se to dobře, ale nemohl jsem kotník ohnout a bolelo to tak, že jsem v noci nemohl spát.

Armáda rozhodla, že takového vojína nepotřebuje, a propustila mne. Ne tedy na furt, jen na ten rok a pak jsem musel opět v Praze k odvodu. Jenže to jsem v tu chvíli nevěděl. Víc mě tížilo, že mi vzali berle a poslali je zpět do Budějovic. Byly to berle armádní, a tak to mělo svoji logiku. Ta se ovšem zastavila před odebráním armádní uniformy. To bych pak musel kasárna opustit nahý ... a to si nechtěl vzít na triko ani ten nejzavilejší důstojník. Takhle jsem se opatrně posouval, sice oblečený, ale značně pomalý s častými zastávkami, podél plotu od kasáren Tabačka k táborskému nádraží. To, naštěstí, nebylo daleko. Ujel mi rychlík, protože jsem se nedokázal rychle přesunout přes pár nástupišť tam, kde zastavil, a tak jsem musel čekat několik hodin na osobák.

Do Prahy jsem přijel až za tmy. Mělo to však tu výhodu, že večer už tramvajáci tak horlivě nekontrolovali cestující, a tak jsem se bez placení dostal až domů. Peníze jsem neměl žádné. Na tramvaj mi pochopitelně armáda nepřispěla a vůbec, když mě velitel útvaru propouštěl, viděl jsem mu na očích, s jakou nevolí to dělá a že kdyby mohl, tak si mne zcela jistě vychutnal docela jinak. Takhle se musel spokojit jen s tím, že mi vzal berle a já se od něj plížil jako spráskaný pes.

Do týdne, jak nařízeno, jsem poslal vojenskou uniformu zpět do Tábora a hlásil se na svém předvojenském pracovišti čistých solí v neratovické Spolaně. To byl podnik, odkud se nepropouštělo. Dostat se tenkrát ze Spolany bylo mnohem těžší než z armády. Spolana bylo strategické pracoviště chemického průmyslu a kdo jej chtěl opustit, narušoval plány našeho socialistického hospodářství. A to se nejen neodpouštělo, ale někdy i trestalo. Většinou přesunem na horší pracoviště, kterých v tom jedy zapáchajícím kombinátě bylo bezpočet.

Spolana mě přijala zpět celkem přátelsky. Závodní lékař mě uznal neschopným práce, ale výplatu jsem dostával. Jednou za čtrníct dní jsem k němu jezdil na kontrolu. Moje kondice se lepšila velice pomalu. Po třech měsících tohoto na socialistické poměry božského života mi však lékař oznámil, že na něj tlačí, aby se mnou něco udělal. Jenže se mnou se po zdravotní stránce nedalo nic dělat. A tak mne začali buzerovat. Musel jsem na kontrolu každý týden a ježdění vlakem z nádraží Těšnov nebyla legrace. Nádraží v Neratovicích bylo od Spolany dost daleko a mně s mými kotníky ta vzdálenost dala pěkně zabrat. Prakticky jsem strávil celý den jen tím, že jsem se ploužil do Spolany, tam čekal i několik hodin na prohlídku a zase zpět na nádraží. Pak už po mně chtěli, abych jezdil na prohlídku dvakrát týdně, a přestali mi posílat výplatu. Musel jsem si pro ni jezdit ve stanovený den. Takže jsem do Spolany jezdil vždy jeden týden dvakrát a jeden, ten s výplatním dnem, třikrát. V květnu už jsem toho měl dost, ale naštěstí Spolana také. Musel jsem na pohovor ke kádrovákovi.

„Soudruhu Moci,“ začal tento rozšafně, „tobě se asi ty nohy hned tak nezlepší, jestli vůbec, viď?“
„Asi ne...,“ připustil jsem váhavě, nevěda, kam tím míří, a obávaje se nejhoršího. Že mi dají nějakou sedavou práci za směšný obnos a ze Spolany se nedostanu. Takových případů bylo!
„Podívej, soudruhu, ty jseš z tý Prahy, dojíždění tě prý zmáhá, co kdyby ses porozhlédl a našel si nějakou sedavou práci?“
„Jako v P... Praze...?“ koktal jsem nevěřícně.
„No, když tě to ježdění sem, soudruhu, tak zmáhá...“
„Zmáhá! To jo, zmáhá mě to... a vy byste mne pustili?“
„Ano! Ze zdravotních důvodů... ale... musel bys to místo najít rychle!“

Náhle mi došlo, proč to navrhuje. Chtěli se mne zbavit! Zbavit, aby mi už nemuseli nic platit! Vojenská služba se považovala jako součást práce a jako taková jistila vojáky jako já, kdyby se jim na vojně něco stalo. Národní podnik Spolana Neratovice mne musel ze zákona brát jako úraz na pracovišti. S mými kotníky jsem mohl marodit možná léta, proto mi znechucovali život častými prohlídkami, i když museli vědět, že tím zdravotně nic neurychlí. Hned jsem však plán, že bych mohl marodit ještě léta, zapudil. Bože můj, já se mohl dostat ze Spolany! Z místa, odkud nepouštějí! Znal jsem lidi, kteří se už deset let nemohli z tohoto smradlavého pekla dostat a mně to teď nabízejí!

„Tak já už bych takové místo vyhlédnuté měl!“ lhal jsem rychle, aby si kádrovák nabídku nerozmyslel, a zároveň jsem rychle přemýšlel, co by to mělo být, aby náhodou neřekl, že tohle bych mohl dělat i ve Spolaně. Naštěstí ho to vůbec nezajímalo. Chtěl jen vědět, jestli mám u sebe občanský průkaz. Podepsal jsem nějaké papíry, že odcházím ze Spolany dobrovolně vzhledem ke svému zranění a jiné pracovní příležitosti blíže mému bydlišti, které je mému zranění více vyhovující. Vzduchem se mihlo razítko a byl jsem v tu ránu volný!

Spolana se zachovala celkem solidně a ke dni vystoupení z pracovního poměru mi doplatila poslední výplatu i s dovolenou, na kterou jsem měl nárok. Jednalo se skoro o tři tisíce korun, což v té době nebylo zas tak málo. Obzvlášť, když vezmu v úvahu, že jsem si pak našel v Praze práci u pošty a bral devět stovek měsíčně...

U pošty jsem dělal řidiče malého kombi a vozil mladé pošťačky s koženou brašnou po Praze. Vybírali jsme poštovní schránky rozseté po všech čtvrtích. Výhodou pro mé bolavé kotníky bylo, že jsem nemusel z auta vystupovat. Prostě jsem zastavil u schránky, pošťačka vyběhla, vybrala schránku a jeli jsme dál. Navíc šlapání na pedály bylo cvičením, které jsem potřeboval. Byla to taková rehabilitace. Nutila mne kotníky ohýbat aniž bych na ně musel přenášet váhu celého těla jako při chůzi.

Ráno jsem chodil do práce sice brzo, ale kam se to hrabalo na dojíždění do Neratovic! Navíc to ranní vstávání bylo jen ob týden, druhý týden jsem měl odpolední. Tu jsem miloval. Jednak jsem se dosyta vyspal, ale - hlavně - odpolední končila za tmy. Obzvlášť v zimě. Podle toho, jakou pošťačku jsem na jednotlivé okruhy dostával, jsem i jezdil. S mladou a krásnou jsem jezdil jako šílený, třeba i smykem v zatáčkách, a okruh, na který jsem měl dvě hodiny, jsme zvládli za hodinku. Pak jsem s tou mladou holkou zajel někam do parku, do kavárny na kafe nebo jsme jen tak kecali. Nejraději jsem měl menší blondýnku s modrýma očima. S tou jsme zpívali trampské písně za jízdy, však jsem tenkrát ještě hrával dobře na kytaru a krásně zpíval. Ale i jinak jsme si rozuměli. Viděl jsem, že ji to se mnou bavilo, ale také že váhá, protože jí vadí mé ryšavé vlasy. Na to má každý zrzek cit. A tak jsem ji pustil z hlavy a snažil se hlavně jezdit s Evičkou. Ta byla sice starší než já a neuměla vůbec zpívat, ale zase jí nevadila má ryšavost, a to po celém mém těle. Jednou jsme zastavili na Floře, na takovém škrpálu, který vedl dolů k Žižkovu. Byla už tma, zima a náledí a my si vlezli dozadu, do prostoru odděleného od přední kabiny, který se používal na převážení poštovních balíků. Nemělo to okna ani kliku zevnitř a tak jsem musel při souloži jednu nohu zaklínit mezi dveře, aby se samy nezabouchly, to bychom byli v pasti. Dveře se sice nezabouchly, ale při mocném bušení mého těla se auto na náledí došoupalo z toho prudkého kopce až do Žižkova...

Tou dobou jsem už psal fejetony a posílal je do novin Svobodné slovo. Sice mi žádný ještě neotiskli (to se stalo až později, když jsem s partou trampů jel do Jugoslávie odkud jsem redaktoru Škaloudovi posílal reportáže z naší cesty), ale mělo to pro mne silnou a Škaloudem značně povzbuzovanou motivaci. Prý jsem byl talent...

Poštovní šichty mně vyhovovaly, ale peníze ne. Devět stovek (doma jsem musel přispívat čtyřmi na domácnost) pro kluka jako já nic nebylo. Potřeboval jsem pro své aktivity více peněz. A tak jsem si našel práci řidiče náklaďáku v Balírnách obchodu. Na poštu však vzpominám v dobrém. V Austrálii jsem se seznámil s bratrem té malé blondýnky, s kterou jsme tak krásně zpívali při vybírání poštovních schránek a do které jsem se málem zamiloval. Byl to dobrý kamarád a v Austrálii se chytil a dělal velké peníze. Bohužel měl rád alkohol. Tolik ho měl rád, že už není mezi námi. Prostě se upil. Než tak však učinil, naše vlast provedla sametovou revoluci a on se odstěhoval nazpět do Prahy. Koncem devadesátých let jsem ho navštívil a on přivedl na setkání svou sestru. Byla z ní malá vzteklá babka a když odešla, tak mi její bratr vysvětlil, že jsou oba alkoholici, mají to v genech. Ona byla vzteklá, protože s pitím právě přestala, tvrdil. Nu, nevím... snad to tím bylo, ale cit nebo ješitnost(?) mi našeptávala, že jí spíš vadilo, že mne tenkrát dávno tak lehkomyslně pustila k vodě...

Pro mne to ovšem bylo naštěstí! Nebo pro nás pro oba? Vždyť jsem s ní mohl mít tři malé a vzteklé alkoholiky s ryšavými vlasy...