Soudím, že mladé generaci už jméno Tarzan sotva něco říká, vytlačeno novými, Harry Potterem, a možná i dalšími. Nesleduji tuhle oblast a jak vidíte, také o Potterovi píši v minulém čase; možná už je v kurzu nějaké nové jméno. Takže na vysvětlenou. Tarzan byl muž, jehož se coby miminka po dramatické smrti jeho rodičů ujaly velké opice a vychovaly ho. Pokud jde o druh opic, není specifikován, děj je situován do Afriky. Podstatné je, že Tarzan byl v korunách stromů doma.
Potud začátek díla amerického romanopisce Edgara Burroughse (1875 – 1950), jenž na tohle téma sepsal román oblíbený v době mých rodičů. Dozvuky jsem zažil po válce jako malý chlapec. Tarzana, knihu, jsme měli na chatě, nikdo nevěděl, odkud se vzala, navíc jí chyběly úvodní a závěrečné stránky, což nikterak nebránilo tomu, abychom si ji s bratrem přečetli. Navíc jsme ji půjčili dvěma kamarádům stejného věku z nedaleké chaty.
Podstatné bylo, že jsme se po několika krocích dostali z těchto nemovitostí do lesa. Tedy mezi stromy. Jak by si počínal Tarzan? Nepochybně by na ně vylezl. Pustili jsme se do napodobování, samozřejmě v rámci našich fyzických možností. Také se asi jinak šplhá na tropický strom opletený liánami, a na obyčejný smrk. Běh v korunách stromů odpadal. Ale žít se tam dalo. Měli jsme dokonce čtyři smrky tvořící čtverec, které byly „naše“. Každý z nás si na tom svém vybudoval cestu do koruny, tedy vylámal suché větvičky vyrážející z kmene, aby neškrábaly. Tam jsme trávili dost času. Bylo pěkné pozorovat nic netušící houbaře chodící pod námi, jindy, naprosto zticha, jsme zahlédli veverky, tehdy v lese hojné.
Až ve věku pubertálním jsem se dozvěděl, že omšelá kniha u nás doma je jen zlomkem Burroughsova velkodíla. Nás soused měl deset knih Tarzanových příhod, a ty jsem opravdu přečetl. Model je stereotypní – Tarzan se dostane do složité situace – a vyhraje. Po další řadě let jsem slyšel, že jsem vlastně přečetl jen polovinu: kniha o Tarzanovi má prý čtyřiadvacet dílů. Neověřoval jsem si to, a nečetl bych to. Vše má své meze.
Tehdy dávno byl však Tarzan inspirativní. Nedal se napodobit ve všem, čímž nemyslím jen ten běh v korunách. Pravda, občas jsme přeskakovali na sousední stromy, pokud to bylo husté mlází. Rodičům jsme tyhle kousky přiznali až v dospělosti. Zato je mi dodnes jasné, že chlapečkové mají celé davy andělů strážných. Tarzanovy výkony se ale nedaly překonat. Ani jeho vítězný skřek, když někoho porazil. Přitom se bušil do mohutné hrudi. To také nešlo. Dovedete si představit, jak by to dopadlo, kdybychom se bušili do hubených hrudníčků s vystupujícími žebry? Dětská obezita nebyla po válce známá. Školní lékařka naopak doporučovala mnohým z nás na léto zotavovnu, abychom přibrali.
Naším nejoblíbenějším stromem byl velký dub. Tušíte, že se na takový strom leze obtížně, tady to bylo s přestupem. Vedle byl smrček sahající po dolní větve listnáče. Přelézt se dalo. V koruně dubu jsme bydleli, každý měl svou rozsochu, kde se dalo sedět, na pohodlí jsme moc nedbali. Jídlo jsme nosili s sebou, chléb, suchý, někdy se sádlem, abychom nemuseli sestupovat do civilizace. Mysleli jsme na vše – vhodná konfigurace větví směřujících do prázdna byla výtečná, stačilo se jen rozkročit a dát pozor, zda nikdo nejde pod stromem …
Dub měl další kvalitu, jen ale krátkou dobu na jaře. Byl plný chroustů. Chodili jsme je ráno setřásat a nosili sousedovi pro slepice. Odpověď přicházela občas v podobě vajec. Po letech se vnoučatům marně snažím ukázat ty opravdové chrousty, natož aby padali na zem jako déšť. Děti to berou jako pohádky.
Tarzan byl vzor. Navíc se z něj v dalších dílech vyklubal anglický lord. I tohle byl jeden z četných důvodů, proč jsem se ve škole nemohl touto četbou pochlubit jako čtenářskou bilancí prázdnin. V padesátých letech byl odchovanec opic na indexu. Pomíjím fakt amerického autora v době, kdy jsme „bojovali proti imperialistům“, kteří byli tehdejšími medii situováni na Wall Street. Současně, a to nutno přiznat i dnes, Burroughsovy názory na jiná etnika nebývaly právě příznivé. Hned v prvním dílu jsou černoši vylíčeni jako zlá krvežíznivá sebranka. Je fakt, že v době vzniku díla se černoši netěšili zrovna vřelým sympatiím v některých státech USA, což přežívá dodnes. A proč chodit za oceán? I někteří naši bližní zastávají takové názory.
Korunu všemu ale Edgar Burroughs nasadil dvěma postavami. Rusové, tuším Rokov a Pavlovič, jmény si jist nejsem, byli vtělení padouši, kteří ohrožovali Tarzana a jeho přátele. To bylo pro knihu osudové v době, kdy byl Sovětský svaz náš velký vzor a přítel. Udělat z Rusů zlosyny, to už bylo moc. Jen na okraj, tehdy koloval vtip patřící mezi „radioaktivní“ za šíření takových hrozilo nebezpečí pobytu v uranových dolech. Takže – je Sovětský svaz náš bratr, nebo přítel? Bratr. Přítele si můžeme vybrat. Ale zpět k Tarzanovi. Oba Rusové docházejí zasloužené odplaty v některém z dalších dílů, když jednoho z nich tuším zabije nějaká šelma kamarádící s Tarzanem. Je to román, tam končí zlo špatně. V běžném životě ne vždycky. Ale to je jiné téma.
Na Tarzana si občas vzpomenu, když balancuji na štaflích a trhám ovoce. Nemám tu jistotu a do koruny i nízkého ovocného stromu se neženu. Ale život v lese mi dal hodně, dlouho jsem neměl tyhle problémy. Někdy poslouchám nadšené vyprávění vnoučat, jak byla v nějakém dětském parku, kde mohla šplhat na kde co. Je to výborné, že něco takové prostě je. Pohyb je součástí dětství. Nepatřím k těm, kdo tvrdí, že „za nás bylo všechno lepší“. Vůbec ne. Přesto si vzpomenu na naši čtveřici v otrhaných teplácích, jak obýváme koruny stromů. Byli jsme sami, mohli jsme přijít kdykoli, nikdo na nás nedohlížel. Vlastně jsme byli svobodní jako Tarzan. To dnes naše vnoučata nemají.