Odehrálo se to někdy v sedmdesátých letech minulého století nebo, chcete-li, minulého tisíciletí. Byli jsme s manželem na dovolené v sovětské Střední Asii. Cestovali jsme tam s mládežnickou cestovní kanceláří CKM, protože soukromě se člověk do Sovětského svazu dostal jen velmi obtížně.

Jako průvodkyni nám přidělili ukrajinskou studentku českého jazyka studující ve Lvově a hovořící docela obstojně česky s bohatou slovní zásobou, jen občas trochu komicky. Od té doby dodnes používáme například obrat „čerpanice stanice“. Jednou nás tajuplně odvezla na okraj Taškentu, kde nás prý čeká velké překvapení. Byli jsme zvědaví jak malé děti na Ježíška. Protože jsme již zhlédli řadu impozantních orientálních památek, čekali jsme, jaká to musí být bomba. A byla! Na místě jsme zírali nechápavě a rozhlíželi se nevěřícně kolem dokola, protože nic jiného než strohé, šedivé, nudné, a ještě hnusnější než naše panelákové sídliště jsme totiž nikde neviděli. Tamara se tvářila tázavě a planouc napjatým očekáváním se nakonec nedočkavě zeptala: „Co vy na to?“

„A na co?“ Stále jsme nechápali. „No přece – popanelové pobudovy!“ rozzářila se šťastně a rozmáchlým gestem ukázala na široké ošklivé okolí.

Tamara byla skromná, přátelská a vděčná. Sblížili jsme se s ní natolik, že jsme jí poskytli úředně potvrzené pozvání, aby mohla vycestovat do naší republiky, nabídli jí bydlení u nás, aby ušetřila za hotel i stravu. Do Prahy přijela v červnu. Když jsem tak jednou škrábala k obědu nové brambory, udiveně se zeptala: „Vy už máte nové brambory?“ Pro srovnání musím říci, že když u nás bydlely naše známé z Německé spolkové republiky, tak byl březen, k obědu jsem loupala staré brambory, a jedna z nich se zeptala také udiveně: „Vy ještě nemáte nové brambory?“ Druhý den se obě Němky vydaly na procházku Prahou. Poté, co viděly, jak jsou či přesněji nejsou naše obchody zásobené zeleninou a ovocem, nechaly nám i sušené meruňky, co měly s sebou na cestu do vlaku.

Ale zpět k Tamaře. Samozřejmě jsme se jí věnovali a chodili s ní do města i jinam. Nebyl však pokaždé čas a když jsem potřebovala něco dělat doma, posílala jsem ji, ať si jde sama ven, ale nechtěla. Nebála se, občas tak vyrážela, ale řekla mi, že je raději se mnou a dívá se, jak pracuji a co a jak dělám. Prý je to pro ni druhá univerzita. Obdivovala například, že „na všechno máte něco!“. To když viděla všechny ty jednoduché domácí nástroje jako škrabku na brambory, lis na česnek, pařák na ohřívání knedlíků, ruční šlehač na sníh a podobné primitivní pomůcky. A to jsem nevlastnila například ani mixér!

Měla také oči rozšířené údivem u řezníka, když napočítala dokonce čtyři druhy salámů, z nichž dva byly úplně nevalné. „Vy jste tak šťastní, že si můžete tohle všechno koupit.“ Šťastní jsme ovšem nebyli. Z našeho pohledu toho bylo ke koupení velmi málo. Domnívám se, že o řadu let později si toho Tamara mohla doma na Ukrajině koupit více než tehdy my u nás, ale byla kvůli tomu šťastnější? Pochybuji.

Neučila se však jenom Tamara ode mne. Bylo to i naopak, když nám předvedla, jak připravit pelmeně. Začala tím, že požádala o mouku. „Jakou?“ Nevěděla. „Hladkou, hrubou, polohrubou …?“ napověděla jsem jí. „No – mouku,“ řekla bezradně.

Abychom jí zpestřili pobyt, navštívili jsme také Polabský skanzen v Přerově nad Labem. Při prohlídce sto let staré školy se Tamara rozesmála: „Jaký skanzen? V takové škole já doma učím.“

Ještě nějaký čas jsme si s Tamarou dopisovali, posílali vánoční přání, ale jak to tak bývá, časem naše písemné kontakty ustaly. Když jsme se pokoušeli se s ní po čase opět spojit, už se nikdy neozvala. Kdo ví, kde a jak skončila.