Hotel Hubertus v Jílovišti u Prahy, prvorepublikový cíl movitějších výletníků i záletníků, se v roce 1967 probudil ze zlého snu do své bývalé slávy. Léta, kdy sloužil k rekreaci důstojníkům komunistické armády, byla zapomenuta, parkoviště se zaplňovalo luxusními vozy. Nechyběl Rolls Royce, Bentley, Ferrari ani Lamborghini, Maserati ani Chevrolet Corvette. My, kluci ze vsi, jsme doma na dvorech pobíhali v blátě mezi slepičím trusem, hráli si na kovboje v zaprášených stodolách a v opuštěných chlévech, a když nás to přestalo bavit, šli jsme do Hubertusu zkoumat auta. Luštili jsme význam písmen A, B, D, NL v oválných rámečcích vedle cizích poznávacích značek a soutěžili, kdo objeví tachometr s nejvyšší rychlostí.

Do hotelu také zajížděla fotbalová mužstva na soustředění před zápasem. Fotbalisté běhali parkem, někdy lehce trénovali hru, my je očumovali a žadonili o podpisy. Pravidelně sem zajížděla Slavia Praha a začátkem března 1967 se tu na čtvrtfinálový zápas Poháru mistrů evropských zemí proti Dukle Praha připravoval i slavný A.F.C. Ajax Amsterodam.

Táta mi dal hotelovou pohlednici, řekl mi, že je tam s nimi „ten Cruyff“ (mluvilo se o něm jako o zázraku, dotkne se míče a dá gól), abych si ji od něj i od ostatních hráčů nechal podepsat. Čekali jsme s kluky na louce pod hotelovým bazénem už od oběda, krátili si čas fotbalem, a něco po druhé jsme se dočkali. Houf borců se rozdělil na dvě skupiny, jedna nás nahradila na trávě a druhá zabrala blízký tenisový dvojkurt. Nejdřív se protahovali, běhali, potom začali hrát proti sobě. Nikdo z nás nevěděl, jak „ten Cruyff“ vypadá, po dlouhém dohadování se ale na louce objevil Bimbo, nejstarší z nás, a suverénně ukázal na jednoho silného vysokého blonďáka. Tohle je „ten Cruyff“. Nábožně jsme statného hráče pozorovali. Během celého tréninku se mezi skupinami sem a tam pohyboval malý drobný, modrooký kluk. Neprotahoval se, neběhal, nehrál. Pořád rušil, něco na hráče křičel, smál se, schovával se za naskládaná polena a dělal baf, když hráči běželi okolo. Vběhl i mezi nás, bral nám míč a zase nám ho házel, něco nám s širokým úsměvem povídal, ale my mu nerozuměli. To s sebou mají asi ňákýho šaška, aby je bavil, mínil Bimbo. Když fotbalisté skončili a šli zpět do hotelu, sebral jsem svou dvanáctiletou odvahu a přistrčil jsem tomu silnému blonďákovi svoji pohlednici i s propisovačkou, on se mi podepsal a s ním pak ještě čtyři další.

Odpoledne, dva dny potom, jsem si sedl k televizi Kamera zabrala středový kruh a uprostřed něj stál s devítkou na zádech ten malý blázen. V tu chvíli bych Bimba zabil. S tímhle klukem jsme si házeli míč, nikoho z nás ani nenapadlo, žádat ho o podpis. Zápas jsem kvůli tomu protrpěl, Dukla vyhrála 2 : 1.

Přesto podpis Johana Cruyffa z toho dne mám. Tátův známý, vrchní číšník pan Spáčil, nechal během večeře mezi hráči kolovat hotelový reklamní tisk a tam se podepsali všichni. Dodnes ho schovávám jako relikvii a dlouhá léta jsem si vůbec nebyl jistý, jestli tam podpis Johana Cruyffa nechybí. Pak se mi dostala do ruky jím podepsaná fotografie a já konečně získal jistotu. Je tam.

Evropský fotbalista století zemřel, nekrology napíší povolaní. Sbohem pane Cruyffe.