26.5.2022 | Svátek má Filip


VZPOMÍNKA: Svět na kolejích

7.1.2022

Jako sedmiletého kluka mě táta vzal do internátu, kde pracoval jako vychovatel. Sice byl předtím školní inspektor a měl titul doktora filozofie, ale po roce 1968 se dělo ledacos. Mně se koneckonců vysoké internáty líbily, a když mi táta prozradil, že tam nějací holomci šplhali po bleskosvodu, mé nadšení nemělo konce. Ne tolik zlobiví, zato šikovní kluci uvnitř jedné té budovy vymodelovali v jisté místnosti krajinu s železniční tratí a nádražím. I to mě fascinovalo! Ale kluci byli z mého pohledu o moc starší a já se nějak ostýchal, a tak jsem se otce po jisté době před nimi optal: „Kdy už půjdem?“ Brr!

Jistěže jej to vytočilo. Nic mi neudělal, ani na žádné vynadání si nepamatuji, ale doma o tom dotčeně a zklamán konverzoval s máti. „Ten náš kluk…“ Atd.

Maminka se trochu podivila, a přece se mnou – ještě jako s vyloženým špuntem - chodívali k nádraží. V tmách nad námi sršely parní lokomotivy. Uplynulo však pár let a já v lásce k vlakům ochabl. I když… V Lidové škole umění v Plzni, co stála hned u hlavního nádraží, nám jednou zadali kreslit COKOLI, a já si vybral pohled oknem do kolejišť. Vznikl nejzdařilejší z výkresů, co jsem na té škole kdy stvořil, prostou tužkou, a profesor Veselák či Topinka (už nevím) ho na chodbě umístili na nástěnku. Jen mi bylo líto, že si ho nechají. Doufám, že si kresbu posléze někdo nepřivlastnil a nevydával za vlastní práci, protože by nebylo nic jednoduššího. Navíc jsem plzeňské nádraží nestačil během vytčeného času ztvárnit celé… Ale to máma ani táta nevěděli, tak mi ona vypůjčila z knihovny třináctý svazek edice Oko. Svět na kolejích. Napsal Miloslav Hlavatý, ilustroval syn Cyrila Boudy Jiří a v roce mého narození 1964 vydal budoucí Albatros nákladem dvacet tisíc. Nedá se ta knížečka už dnes sehnat úplně snadno a obsahuje 240 obrázků a sedm částí: Aby kola ujížděla co nejrychleji, Lokomotivy duní světem, Bez vozů není doprava, Jezdíme – řídíme – přepravujeme, Zabezpečení a spoje, Lidé v modré uniformě, Okna do světa.

Máti založila sešit, rozhodla, že si nejzajímavější vypíšeme, překreslíme. Asi o tom řekla i tátovi. Co vím jistě? Že ji - středoškolskou profesorku – ta práce bavila. Snad víc než mě. A já pod jejím vedením zpracoval v šesti obrázcích i postup při stavbě tunelu. Dnes je asi jinačí, ale starý mě baví dál. „Při stavbě se většinou razí v horní polovině menší štola, vyzdí se strop. Pak se dělá spodní část.“ Atd. Už si nepamatuji, zda jsme byli až takoví padouši a dvě strany knihy dokonce ukradli, ale máma mi je každopádně do sešitu vlepila! Kdo ví, snad byly uvolněné. Na první jsou znázorněny pohyby mechanických návěstidel, na druhé světelné „předvěsti“. Ale pak si maminka řekla, že bychom to s barbarstvím neměli přehánět, a ty nejčastější návěsti mi barevně kreslila. Třeba: „Blíží se zastávka.“ Tři černé, šikmé pruhy. Anebo „konec nástupiště“. Bílá cedule, kterou snad znal každý. Rovněž překreslila tzv. skloníky s klesáním a stoupáním v promile, předzvěstník (upozorňuje strojvůdce, aby brzdil), rychlostník a výstrahu před prací na trati. V neposlední řadě výstražný kolík, při jehož spatření nutno pískat a pískat… až k přejezdu.

Zaujaly mě i názvy železničních „spolků“ v jiných zemích a máma využila psací stroj a vyklepávala, jak se drahám říká v Belgii, Bulharsku, Dánsku (Danske Statsbener), Francii, Itálii (Ferrovio dello stato Italia), Jugoslávii, Lucembursku, Maďarsku (MÁV HUNGARIA), NDR (Deutsche Reichsbahn), NSR (Deutsche Bundesbahn), Nizozemsku (Nederlandsche Spoorwegen), Norsku (Norges Statsbaner), Polsku (Polskie koleje panstwowe), Portugalsku (Companjia dos caminhosde ferro portugueses), Rumunsku (Caile ferate romine), Rakousku (Osterreichische Bundesbahnen), Řecku, Rusku, Španělsku (RENFE = Red nacional de los ferrocarriles espanoles), Švédsku (Statens Järnvägar), Švýcarsku či Británii (Britisch Railways). Atd. Taky mě učila (a kdo ví, zda si přitom nepředstavovala, že budu železničář jako děda), jak se označují osobní vozy. Áčko? Vůz první třídy. Déčko? Služební vůz. Efko? Vagon poštovní. V nich jsem později skutečně pracoval.

„Emko,“ psala, „je vůz pro motorové vlaky a ypsilon označuje vagóny o třech nápravách.“ Ta označení jsem pak skutečně nacházel na bocích vozových skříní, a to poblíž dveří. Jako většina údajů byla psána žlutě. Máti přitom docela jistě měla za to, že musíme zkoumat taktéž označování vozů nákladních. I zvěděl jsem, že háčko znamená vagón pro přepravu zvláštních nákladů. Elko, to byl chladicí vůz, v emku se vozila zvířata. Na óčku klády. Na „péčku“ nádrže s cementem. Erka byly nádrže. Vagony „S“ byly opatřeny výsypným zařízením. To vše se ale týkalo písmen velkých. Malá si dráha rezervovala pro dělení vozů podle ostatních vlastností. Tenhle měl třeba potrubí parního topení, druhý zase pákovou ruční brzdu a „mohlo ho být užito pro přepravu do Velké Británie“. Existoval rovněž vagón s možností vysypat celý náklad naráz. Význam některých značek mi tenkrát připadal náročný na pochopení. Například ta, co odhalovala, že má vagón povolený tlak na nápravu 18-20 tun.

Jednodušší mi přišlo označení ložné plochy, délky podlah vagonů, anebo označení toho, že vůz smí být přepravován přes kanál La Manche (kotva).

Víc mě zaujal průřez železničním svrškem. I ten máti překreslila, přičemž mým úkolem bylo domalovat štěrkové lože. A zvěděl jsem, že kolejnice u nás mají rozchod 1435 milimetrů, což není pravidlo všech zemí. Zvlášť pečlivě se mnou pak procházela prvky světelné návěstní soustavy. A tak… Kmitá-li zelené světlo, zvěděl jsem, má strojvůdce snížit rychlost na osmdesát kilometrů, a to nejpozději u příštího návěstidla.

Kmitá-li světlo žluté, ale jen zvolna, má snížit rychlost na čtyřicet kilometrů. A když žluté kolečko svítí do tmy? Nu, musel bych jako strojvůdce rychlost snižovat, abych u následujícího návěstidla stál. Dala se čekat červená. Zajímavé ale byly i jenom nátěry stožárů.

Tak například stejně široké červené a bílé pruhy znamenaly, že „stůj“ neplatí pro „posun“. Jestliže však zůstaly bílé pruhy oproti červeným poloviční, tak platilo „stůj“ i pro posun.

A pro ten existovalo dokonce modré světlo na stožáru s modrými pruhy! Krása. Už v letech šedesátých existovaly ovšem návěsti pro elektrický provoz, což byly modré čtverce s bílými puntíky postavené vždy na hranu; a pokud se na ploše místo puntíků mihlo cosi jako blesk, brzy jsem věděl, že je „zapojeno elektrické předtápění“.

Kniha Miloslava Hlavatého a Jiřího Boudy končí stručnými dějinami železnic v datech. Už z roku 1519 je přitom jedno z prvních zobrazení důlních vozíků (huntů) na dřevěných kolejnicích a roku 1602 byly položeny dřevěné koleje dráhy v Newcastle. 1738 vyrobena prvá kolej z litiny. Roku 1776 vybudovali dráhu u Sheffieldu a roku 1801 jezdila první veřejná koněspřežka u Londýna. 1804 postavil Trevithick v Cardiffu první parní lokomotivu a roku 1814 vybudoval ještě daleko lepší lokomotivu Stephenson. 30. září 1828 zahájena koněspřežná doprava na trase Budějovice - Třešňovec. A trať z Prahy na Plzeň z roku 1830 měla rozchod 1120 milimetrů, ale nakonec skončila již u potoka Klíčava.

2. srpna 1832 dojel vlak z Budějovic do Lince. 1839 zahájili provoz na trati Vídeň-Brno. 20. 8. 1845 začal jezdit vlak z Olomouce do Prahy a roku 1850 dokončena Pernerem projektovaná trať Praha-Děčín. Roku 1851 dobudovali tehdy nejdelší železnici světa z Petrohradu do Moskvy (656 km)…

Navzdory líčenému úsilí znám lidi, které železnice potrefily víc než mě. I oni ale vzpomínají právě na tento svazek OKA. Vlaky mám přesto rád a těžko třeba už zapomenu na četné v dětství sledované filmy s nimi. Na Přednostu stanice, když jsem ho viděl s babičkou prvně. Na vlak do Saint Louis ve snímku Méďa Béďa. A odvážné loupeže se dopouští tlupa ve filmu Přísně tajné premiéry dle Hejlovy knihy Sebrané zločiny Vladimíra Hudce.

K tomu všecky vlaky Divokého západu, a to včetně toho, ve kterém okolo světa putuje Philleas Fogg. Přepadnou ho Indiáni. A dodnes mě baví parodie Stříbrný blesk s Gene Wilderem (bizarní scéna s harpunou, která na střeše trefí Richarda Kiela) či klasický Frigo na mašině (v originále Generál). A uhranut jsem byl japonským filmem Odsouzená střela. Podle hnusného plánu skupinu vyděračů zde má japonský expres explodovat, sníží-li rychlost pod určitou, stále ale značně vysokou mez. Ale nejvíc mě nadchla komedie Velký šéf, inspirovaná známou vlakovou loupeží šedesátých let, ke které došlo v Anglii. Plán loupeže si ve filmu zločinci kreslí jako vtipný animovaný film, ten před akcí promítnou. Jdou na to. Ale zasáhnou dva zlodějíčci, které představují Belmondo a Bourvil, a jak si snad vzpomínáte, každý ze zlodějíčků brzy sedí na jednom konci vagónu s finančními rezervami Severoatlantického paktu. Pak… Belmondo se ležérně spustí na podvozek a šplhá pod vozem za jízdy, což byl samo sebou krajní hazard, a naštěstí mě nenapadlo to zkoušet. I dnes jezdím uvnitř vlaků a rád, ale střechu (elektřina zabíjí!) a podvozky přenechávám kaskadérům z filmů. Romanopiscům. Snad se i dík této mé vzpomínce na OKO ještě i vy dáte k modré armádě a jistě, vím, ty děsivé sebevraždy na tratích. Dochází k nim, ale svět na kolejích, ten sám neumírá.



Chcete zpevnit tělo? Vyhrajte unikátní gely značky bioten
Chcete zpevnit tělo? Vyhrajte unikátní gely značky bioten

Plavková sezona pomalu klepe na dveře a my pro vás máme speciální soutěž o zeštíhlující gely od přírodní značky bioten. Stačí se jen přihlásit.