23.10.2020 | Svátek má Teodor, Theodor


VZPOMÍNKA: Svědek pokroku

16.9.2020

Stát se svědkem vědeckotechnického pokroku není zas až tak velký problém; stačí dožít se vyššího věku s pamětí ještě jakž takž funkční. Velký vliv na to nemáme, jak se dnes říká populární vazbou, kterou nemám vůbec rád, je to o štěstí. Věřící mezi námi děkují nebesům. Ponechávám na každém z nás, seniorů, kam díky směrovat.

V životě jsem hodně počítal, rovnou upřesním, že nikoli příjmy, ty se spočítaly snadno, ale vědecké rovnice, a proto se dost soustředím na výpočetní techniku. V první třídě školy tehdy obecné, dnes základní, koncem čtyřicátých let, jsme přičichli k výpočetní technice, jejíž kořeny sahají nepochybně do hodně vzdálené minulosti. Tou technikou bylo počítadlo, abakus, známé snad už kdysi v Mezopotámii a staré Indii.

Netuším, zda se používá ještě dnes a je tudíž obecněji známé. Obvykle v dřevěném rámu bylo deset kovových tyček, na každé deset kuliček, rovněž dřevěných. Různobarevných, nikoli náhodně. Doba ještě nedozrála k plastům, takže poškozené či prostě už neužívané počítadlo se dalo spálit (tehdy se obvykle topilo v kamnech). Na takovém zařízení jsme se učili základní početní operace, sčítání a odčítání, a vlastně se seznamovali s desítkovou soustavou. Setkal jsem se s ním znovu koncem šedesátých na služebním pobytu v tehdejším Sovětském svazu. Prodavačky v moskevských obchodech měly běžně tuto techniku, kuličky létaly pod prsty a za okamžik jsem znal cenu nákupu. Žádná technika, mohla by selhat. Počitadlo nikoli.

Ve vyšších třídách nebyla technika, zato dril – malá a velká násobilka nazpaměť, sečítání větších čísel, a další výpočty. Možná to neodpovídá moderním trendům výuky, ale cvičila se paměť. Ještě dnes nejednou spočítám v obchodě z hlavy detaily ceny. Nebo jiné podrobnosti, třeba obsah cukru v jednom čtverečku čokolády. To je výpočet vhodný pro diabetiky.

Na jedenáctiletce se výuka matematiky posunula řečeno moderně na vyšší level, když jsme se seznámili s logaritmy. Pracovali jsme s tabulkami logaritmů, což byly knížky, kde každou stránku plnily úhledné sloupce čísel, ve školním vydání čtyřmístných. Doma jsem měl přesnější, předválečné Valouchovy pětimístné tabulky. S nimi jsem pak žil řadu let svého vědeckého života. Nebylo to nejrychlejší, ale dalo se násobit, dělit, umocňovat i odmocňovat, i velká čísla. To byl pokrok. Tedy v tom, co jsme měli. Logaritmy jsou rovněž výdobytkem minulých staletí. Nejdřív o nich napsal skotský matematik John Napier (1550 – 1617), a za tabulky desítkových logaritmů vděčíme Angličanu Henrymu Briggsovi (1561 − 1630).

Výpočetní techniku k této matematické funkci dodali krátce poté další Angličané a začalo vznikat logaritmické pravítko. Možná tuto pomůcku v přívalu moderní techniky do jisté míry zavál prach, ale byla znamenitá. Přesnost výpočtu, násobení, dělení, umocňování či odmocňování pochopitelně závisela na velikosti a kvalitě pravítka. Byly modely kapesní, ale také jiné, velké skoro na celý stůl. Mám dodnes takové středně velké, předválečné, kde se v němčině dočítám, že je to „A. W. Faber-Castell, založeno 1761“. Ona se ta data trochu rozcházejí; truhlář Kaspar Faber měl založit v Norimberku továrnu na tužky snad roku 1758. Je to vcelku jedno. Pravítku a tabulkám vděčím za výpočty v diplomové práci a také v následujících vědeckých publikacích.

Výsledky měření jsem musel vypočítávat a rovnice byla logaritmická. K tomu, abych dostal jednu křivku, jsem musel provést čtyřicet až padesát výpočtů, kdy co výpočet, to jeden bod výsledné křivky. S logaritmickým pravítkem se práce zrychlovala. Ještě začátkem devadesátých let, už ve věku kapesních kalkulaček, ukazoval můj kolega studentům svoje pravítko, a občas předvedl výpočty rychleji než oni na elektronickém výdobytku. Naši předkové získali v jejich očích respekt, jak na něco tak důvtipného přišli.

Zažil jsem v laboratoři ještě mezihru, kdy jsme dostali stroj vedený v inventáři jako „stolní kalkulačka“. Plechová skříňka velikosti krabice na dětské boty, na pravé stěně malá klička, na horní ploše čísla od jedné do nuly jako na starém tlačítkovém telefonu, a další část tvořily otočné disky rovněž s takovým počtem čísel. Už si přesně nepamatuji, ale nastavilo se násobené číslo a někdy stačilo jen točit tou kličkou – co otáčka, to jedno násobení. Pro desetinásobek se otočilo desetkrát. Při vyšších číslech se to muselo složitěji nastavit a zase točit kličkou. Otáčení opačným směrem bylo dělení. Zařízení hodné spíš hokynářského krámu a nikoli vědecké laboratoře. Ale i na tom jsme počítali. Ovšem logaritmy se musely beztak hledat v tabulkách.

S pokračujícími léty šel pokrok, tedy v našem socialistickém a údajně vyspělém státě spíš klopýtal. Když se objevily kapesní kalkulačky, pašovaly se zprvu ze západních států. Naše staroslavné učení nám do laboratoře opatřilo někdy začátkem osmdesátých let kalkulačky snad bulharské, které toho zvládly asi stejně jako logaritmické pravítko, jen měly navíc paměť. Je to nadsázka. Pamatovala si jedno číslo, každé další vložené se k němu přičítalo. Tento už tehdy komický výboj techniky jsem nakonec směl po letech vyškrtnout z inventáře.

V devadesátých letech nastal dramatický zlom, když se staly běžně dostupné stolní počítače. Vzpomínáte na obří monitory zabírající velkou část stolu? Nejeden složitější výpočet se musel naprogramovat, což, přiznám, jsem neuměl. Naštěstí byli mladší kolegové, kteří se s novou technikou sžili rychle. Stroj se sice pořád označoval jako počítač, ale přitom počítání bylo jen zlomkem jeho použití. Pamatujete si textový editor T602, kdysi průlomový? Nebo WordPerfect 5.0 nahrazený ještě šestkou? Či AmiPro, mám dojem 3.0? Vše je minulost, vývoj je opravdu nemírně rychlý.

Pokud jde o pokusy v laboratoři, stroj dnes cosi měří a na monitoru rovnou roste křivka podle našeho přání. Jiná otázka je, zda je správná. Stačí v chemické laboratoři udělat chybu v roztocích, a měřit to sice bude, křivku též nakreslí, ale neřekne, že je to chyba, případně úplný nesmysl. Moderní technika nám navíc dovoluje sledovat televizi, rozhlas, jakož i naše bližní v přímém přenosu.

A počítač si s vámi stále více povídá. Nedávno jsem se snažil poslat text do vědeckého časopisu, k čemuž jsem musel vyplnit asi tři stránky formuláře. Pochopitelně kdo jsem a kde pracuji. Také o čem jsem to napsal, a jestli sám. A zda nebudu mít nějaké finanční požadavky vůči jiné straně. Pokud ano, pak vůči komu. Kdo mne platil? Byl to grant, zaměstnavatel, nebo kdo? A co chvíli mi dole naskočil čtvereček s textem „nejsem robot“. Musel jsem kliknout, čtvereček zmizel, aby se zase za okamžik objevil. Nedával pokoj moc dlouho.

Jak jsem vylíčil, žil jsem s technickým pokrokem desítky let. Vše se výrazně zrychluje a množí se hlasy, že nás technika přerůstá, pokud už nepřerostla. Na tom něco je, když stroje pořád lépe překládají, ale dokáží prý i vyprávění napsat, či snad dokonce trochu zaveršovat. A je tu také umělá inteligence. Říkal jsem si, co by se asi stalo, kdybych na tom formuláři napsal, že jsem robot? Jak by redakce reagovala? Zatím na tuhle možnost asi nemají formulář. Ale proč by robot nemohl časem udělat vědeckou práci? Už by mne to ani moc nepřekvapilo. Takže na závěr ujištění pro laskavé čtenáře, kteří dočetli až sem – tenhle text jsem psal já sám. Opravdu, ale opravdu nejsem robot.








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.