16.10.2019 | Svátek má Havel


VZPOMÍNKA: Stručná faktografie minulosti (7)

30.12.2013

Kazuistiky patologie života pod komunistickým panstvím

Takových ordinářů tu mám asi třicet

Tímto rozhorleně-znechuceným zvoláním mi počátkem sedmdesátých let odpověděl ředitel Fakultní nemocnice, když jsem již po několikátém jednání, někdy úpěnlivém, jindy bojovném, žádal o zlepšení situace neurochirurgického oddělení. Na obranu neurochirurgie jsem musel vybuchnout: "Takového ordináře, jako jsem já, tu máš jen jednoho!" Tehdy jsem si snad poprvé uvědomil to inferiorní postavení a nerespektované chápání významu svého oboru, který přitom měl tehdy sloužit nemocným v celých západních a jižních Čechách. A vybavil se mi původní text oznámení z jara roku 1966 o výběrovém řízení na místa tří ordinářů:

ordinář pro ortoptii

ordinář pro poševní cytologii

ordinář pro neurochirurgii

Náhodné sousedství těchto odborností dokumentovalo představy organizátorů zdravotnictví o jejich významu a zařazení v hierarchii medicíny. Aniž se chci nevážně dotknout zmíněných specializací, domnívám se, že je na první pohled patrný nepoměr k rozsahu neurochirurgie. Mimořádná biologie nervové tkáně vyžaduje také zvláštní a mimořádné způsoby v diagnostice i postupy v chirurgické technice. Vrozené a vývojové vady, úrazy a jejich komplikace, záněty, nádory, cévní a degenerativní choroby: tuto bohatou směs patologických stavů a klinických obrazů lze odpovědně řešit jen na specializovaném pracovišti s početným odborným pracovním týmem. Neurochirurgická společnost dlouhá léta bojovala s organizátory bezvýsledně. V této atmosféře jsem se ocitl ve Fakultní nemocnici v Plzni a zanedlouho mi bylo jasné, že k prestiži oboru neurochirurgie, k pověsti pracoviště i k prestiži osobní může přispět kvalitní odborná práce. Z tohoto základu pak vycházely mé žádosti, tlaky a konečně i konflikty s vedením nemocnice a chirurgické kliniky. Ke změnám v našem neurochirurgickém oboru přispěly až postupné změny ve vedení FN a hlavně mimořádně radikální změny po listopadovém politickém převratu.

Světový rekord ve zdění

V létě roku 1953 část pracovních jednotek 53. praporu PTP intenzivně budovala veliký areál kasáren v Brně – Řečkovicích. Vojenské vedení přišlo s nápadem pokusit se o vytvoření světového rekordu v cihlovém zdění během jedné pracovní směny. Podle plánu se právě připravovala stavba rozsáhlé, dlouhé a vysoké budovy, jejíž stěna měla málo dveří a oken. Tento fakt byl pro úspěch pokusu velmi významný pro jednoduchost a rychlost práce a závěrečný počet kubických metrů výkonu. Druhým důležitým faktorem byla výzva z velitelství, že pokud se rekord podaří, půjdou "mistři ve zdění" za odměnu do civilu včas a nebudou postiženi prodlouženou službou, jak nám bylo pravidelně každoročně oznamováno. Příprava na rekordní výkon byla dokonale promyšlená: několik dní se přivážely cihly a pečlivě se rovnaly do rozestupu tak, aby mezi nimi byla mezera pro prsty. Tisíce cihel a tisíce mezer připravených pro bezproblémový úchop. Pracovní tempo posílila vidina odchodu do civilu, pomohl i jeřáb s trychtýřem trvale dodávající maltu. Světový rekord vytvořen a vyhlášen bez ohledu na způsob provedení. Pro vedení sláva, pro vojáky – pracovníky PTP - služba nezměněna, žádný civil. Podlý podtrh nebyl ani tak překvapivý, odpovídal naší zkušenosti s etikou panujícího režimu.

Kyvadlo režimu v letech 1968 – 1969

Roky 1968 – 1969 vedly dočasně k určitému uvolnění svěrací kazajky totalitního režimu. Podařilo se mi v létě dostat výjezdní doložku, měl jsem v plánu navštívit neurochirurgická pracoviště ve Švédsku a v Dánsku. Počátkem září 1969 jsem se na dvoře nemocnice náhodně potkal s místním estébákem, kterého jsme od vidění všichni znali. Měl na starosti sledovat, vyzvídat, vše vědět a nepochybně referovat o všem, co se ve FN na Borech dělo. Proto mne ani příliš nepřekvapil otázkou, kdy mám v plánu cestovat do Skandinávie. Sám jsem ještě nevěděl, musel jsem se vždy rozhodovat podle situace na oddělení a po odoperování nejnutnějších a nejohroženějších nemocných. Při rozmluvě jsem i zvažoval charakter počasí, jaký si mám vzít kabát a zda naše slunečné zářijové počasí potrvá koncem září a začátkem října i na severu. Trochu nápadná mi byla účast a zájem toho člověka na mém váhání, považoval jsem to však za jeho profesionální deformaci, bavit se a vyzvídat. Jeho závěrečná slova, chci-li jet, ať vyjedu co nejdříve, jsem vztahoval k diskusi o počasí. Odletěl jsem kolem dvacátého září, pobyl na klinikách ve Stockholmu a Göteborgu a na neurochirurgii v Kodani, kde mi dne 1. října s vážnou tváří kolegové oznamovali, že o půlnoci došlo k uzavření našich hranic. Dánské noviny psaly o opětné změně naší země v koncentrační tábor a o střelbě na hraničních přechodech. Tehdy mi došlo, že slova toho tajného policisty, abych jel co nejdříve, se netýkala možného zhoršení počasí, ale zhoršení režimu, jemu již předem známé přípravy k opětnému utažení té svěrací kazajky.

Problémy a úsměvné složitosti s novým bytem

Přednosta neurochirurgického oddělení prim. Ledínský, znechucen společenskými a politickými poměry, se rozhodl na jaře 1966 odstěhovat zpět do svého rodného Chorvatska. Po úspěšném výběrovém řízení jsem byl zdravotním odborem KNV vyzván, abych se (po třech letech strávených na Neurochirurgické klinice profesora Kunce v Praze) vrátil zpět do Plzně na uvolněné místo. Nástup v Plzni jsem však podmínil přidělením uvolněného bytu, který dr. Ledínský při svém nástupu roku 1956 dostal s výslovným určením "pro neurochirurga". Nebyl jsem ani moc překvapen omluvami, že byt je už obsazený (zaměstnancem policejní kavárny Krym), abych prominul, ale že dostanu stejně velikou a hodnotnou náhradu. Po přechodném pobytu v internátu v Čechově ulici mi bylo z KNV oznámeno přidělení bytu v čerstvě postaveném vysokém paneláku. Pestrá směs nových obyvatel byla pozvána na Obvodní národní výbor k úřednímu převzetí bytů a předání klíčů. Všichni účastníci tlačící se v dlouhé frontě poslouchali každé slovo a sledovali informace o svých nových sousedech a jejich bytech (diskrétní zóna tehdy pochopitelně neexistovala), pronesené u úřední přepážky. Mimořádný zájem jsem u davu zvědavých vyvolal již přidělením bytu z nejkvalitnějších (3+1 s komorou), pozornost se zvýšila skutečností, že přicházím z Prahy, a vyvrcholení se dostavilo po oznámení, že přebírám byt sám. Úřednice ztuhly a podívaly se významně na sebe, početná fronta sousedů jako v šoku ztichla a napjatě si mne prohlížela. Tipovala asi, jakého vysokého politického nebo nebezpečného policejního funkcionáře jim ta Praha poslala.

Dalším úsměvným problémem bylo určení nájemného, do jehož výše se započítávala i rozloha tzv. nadměrných metrů. Úřední tabulky totiž neměly takovou stupnici s možností, že velký byt obývá jedna osoba. Problém se brzy vyřešil tím, že jsem se přestěhoval do družstevního bytu v blízkosti nemocnice, abych se mohl kdykoliv pohotově starat o nemocné.

Kyvadlo režimu pod vlivem rádia Svobodná Evropa

Život v politické a občanské totalitě režimu byl obtížný a často i existenčně nebezpečný. Nebylo proto nic překvapivého, že se koncem osmdesátých let schylovalo na lékařské fakultě v Plzni k potrestání studenta z vyššího ročníku. Pochopitelně šlo o "těžké" provinění, nějaký politický malér. K souzení a trestání se chystal proděkan fakulty a šla pověst, že to s tím studentem dopadne asi špatně. Proděkanův kolega, komunistický souputník a profesní soupeř, si nemohl odpustit zlomyslnou ironií, s níž svého konkurenta s úsměškem upozornil, že mu jeho obtížnou úlohu vůbec nezávidí. Ať počítá s tím, když viníka potrestá a vyloučí ze studia, bude se o něm a o jeho činu už večer hovořit ve vysílání rádia Svobodná Evropa. A tak student šťastně prošel jen s minimálním pokáráním.

Listopad 1989 v Českých Budějovicích

K významným životním výročím bývá v akademickém prostředí zvykem uspořádat na počest oslavence kratší odborné zasedání s následným společenským posezením. Koncem osmdesátých let jsem slíbil prim. Pexovi, váženému a oblíbenému traumatologovi v Českých Budějovicích, který s naší neurochirurgií občas spolupracoval, že k jeho blížícím se šedesátinám rád přijedu a přispěji odborným sdělením, volba tématu byla jasná, něco z úrazové neurochirurgie. Na přípravu přednášky bylo času dost, výročí 60. narozenin bylo až koncem roku 1989. Politicko-společenské klima bylo od lednového Palachova výročí trvale rozjitřené. Jako obvykle jsem byl zaměstnán, tentokrát až hekticky angažován odbornými přednáškami, v září v Itálii, v říjnu na Slovensku, v listopadu ORL sympozium ČSSR-NDR v Ústí nad Labem. Dlouhodobě se tiše přepokládalo, že může dojít k veřejnému protestnímu vystoupení při příležitosti některého z našich slavných podzimních státních výročí. Rozpadající se, ale ještě vládnoucí režim si vždy připravil pohotovost ozbrojené moci. Říjnové datum prošlo relativně v klidu, 17. listopad pak zahájil nečekaně rychlé hroucení komunistické totality, překvapivě nekrvavý politický převrat. Jak bývá u nás obvyklé, začátek byl v Praze a v dalších dnech (a někde i týdnech) se " sametová revoluce" šířila do celé vlasti. V této souvislosti jsem si uvědomil, že oslava 60. výročí narození prim. Pexy v Č. Budějovicích se chystá na 29. listopad, a v duchu jsem mu trochu záviděl ten šťastný souběh významných událostí politických a osobních.

Přednáškový sál budějovické nemocnice byl plný místních kolegů i přespolních přátel a známých včetně oficiálních hostů z vedení nemocnice. Prvním řečníkem byl představitel Československé chirurgické společnosti prof. Hájek. Tento chirurg, celoživotně těžce snášející jho komunistického panství, bohatě nasáklý čerstvými zážitky, překypoval při své gratulaci nadšením, které si z převratové Prahy přivezl. V takto nasazeném "převratově-revolučním" tónu jsem pak mohl pokračovat i při svém blahopřání, doprovázeném vyjádřením mimořádného a neopakovatelného životního štěstí slavit životní jubileum současně se svržením nenáviděného režimu. Při svém vystoupení jsem tu a tam nemohl nezpozorovat v přihlížejícím obecenstvu určitou nejistotu, rozpaky a nesmělé úsměvy. Chybělo mi to nadšené spontánní a bouřlivé chování na OF v Plzni a v Praze. Dokonce z prvních řad posluchačů pár postav povstalo a nakvašeně odešlo s prásknutím dveří. Cítil jsem, jak je z Prahy do Českých Budějovic ještě daleko a jak jsme s prof. Hájkem možná našemu oslavenci zkomplikovali život. Domnívám se však, že naše vystoupení spíše pomohlo zasít či povzbudit rašící listopad v jižních Čechách.

KONEC

Autor je emeritní profesor neurochirurgie, první svobodně zvolený primátor města Plzně








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.