17.10.2019 | Svátek má Hedvika


VZPOMÍNKA: Stručná faktografie minulosti (6)

28.12.2013

Kazuistiky patologie života pod komunistickým panstvím

Jednou jsi dole, jednou nahoře

Roku 1952, v době vrcholící agresivity komunistické totality, jsem jako vyhozený student, "stár 22 let", trávil s mnoha dalšími postiženými pár let života s lopatou u pracovních vojenských jednotek PTP (Pomocné technické prapory). Domácí i mezinárodní politická situace nebyly zdrojem pro optimistické ladění. V té době jsem si opakovaně nechával od naší vojenské kapely zahrát (v pozadí byla možná trochu nostalgie i chuť provokovat) známou píseň "Život je jen náhoda, jednou jsi dole, jednou nahoře". Jak muzikanti, tak i posluchači pravidelně živě reagovali s vděčným porozuměním. Čerstvě k naší jednotce přidělený politruk četař Kurhajec, s myslí bdělou a třídně ostražitou, popuzeně zareagoval a zlomyslně poznamenal: "soudruhu vojíne, vy nahoře nikdy nebudete, na to můžete zapomenout"! Nezapomněl jsem, dávný zážitek se mi po čtyřiceti letech vybavil, ale již v nové společenské a osobní situaci.

Horor ve vlaku na hranicích

V sedmdesátých letech jsem byl jako čestný člen pozván na kongres Italské neurochirurgické společnosti. Podařilo se mi protekčně získat výjezdní doložku na tři dny, a tak cesta do Říma s připravenou přednáškou byla možná. Cestoval jsem vlakem. Zpáteční cesta však byla komplikovaná, po zemětřesení v oblasti Udine byla rychlíková souprava odkloněna, a aniž jsme cokoli tušili, projeli jsme bez kontroly dokladů Slovinskem a pokračovali přes Rakousko k hranicím jižní Moravy. U Břeclavi jsme pak zažili děsivý vstup do socialistické náruče. V noční tmě vlaková souprava zastavuje mezi dvěma vysokými ploty z ostnatého drátu, prudká světla reflektorů ozařují prostor lemovaný střílnami, kolem vlaku pobíhají ozbrojenci se psy, další zbrojnoši horlivě prohlížejí vagóny nahoře, vespod i uvnitř. Přikrčení pasažéři z Itálie a Rakouska vyděšeně zírají na bezohledně důkladnou prohlídku kupé, záře reflektorů v noční tmě násobí tu hrůzu ostnaté hradby komunistického ráje. I na dlouhodobě trénovaného a vracejícího se domorodce dopadl tísnivý pocit vjezdu do koncentračního tábora.

Kádrová práce – rychle a spolehlivě

V roce 1950 byly z Plzně vystěhovány rodiny důstojníků vyhozených po únoru 1948 z armády. Mnozí byli vyhnáni do chátrajících domků v pohraničí, např. v Úterý nebo Přísečnici, naše rodina nalezla relativně slušné bydlení v Holýšově. Zde se matka stala svědkem události, na kterou celý život s rozhořčením vzpomínala, na zážitek u soudruha předsedy městského národního výboru (tj. starosta obecního úřadu), kde cosi vyřizovala. Soudruh starosta při tom současně potřeboval ihned vypracovat a odeslat kádrový posudek na holýšovského občana, kterého však neznal a ani jeho sekretářka nevěděla, o koho se jedná. Své rozpaky však rychle vyřešili, když z okna spatřili kolem radnice procházející místní známou a povídavou klepnu. Zavolali ji, ona vše věděla a znala, a tak úřad mohl s její pomocí hned na počkání vyhotovit před zraky mé matky posudek, který možná závažně ovlivnil život a další osud nic netušícího obyvatele Holýšova.

"Vedoucí úloha" komunistické strany v praxi

Komunisti si prosadili do ústavy tzv. vedoucí úlohu KSČ. Toto ustanovení pak "podle zákona" umožňovalo totální kontrolu, sledování, špehování, schvalování a rozhodování o způsobu státního řízení i životě občanů. V sedmdesátých letech jsem byl na celostátní plenární schůzi zvolen do výboru Neurochirurgické společnosti. Tajemník každé lékařské společnosti musel pak požádat zaměstnavatele, zda dovolí, aby jeho zvolený zaměstnanec směl být členem výboru. Tuto agendu v nemocnici vyřizovalo kádrové oddělení, které však ke své písemné odpovědi potřebovalo vyjádření stranické komunistické skupiny. Na chirurgické klinice se ke schůzi sešlo dvanáct členů a "jednoznačně" vyslovilo svůj nesouhlas: "… je politicky i společensky stále pasivní a s kolektivem pracovníků se nesnáší. Žádným svým projevem nepodporuje vedoucí úlohu strany na pracovišti." Vedoucí soudruh kádrového útvaru Krajského ústavu národního zdraví Plzeň oznámil pak tajemníkovi neurochirurgické společnosti: "Váš návrh … byl projednáván v příslušných stranických orgánech ZO KSČ FN (tj. závodní organizace KSČ ve Fakultní nemocnici), které se jmenováním do výboru Vaší společnosti nesouhlasí."

Následkem ochabující komunistické bdělosti a ostražitosti nebyly podrobné písemné záznamy skartovány a omylem zůstaly zachovány v mých personálních dokladech na věčnou paměť jako exemplární příklad praxe minulé totalitní diktatury.

Telefonát vděčné pacientky

Nedávno mi zatelefonovala pacientka, které jsem asi před čtyřiceti lety operoval intrakraniální meningiom. Blahopřála mi k narozeninám a připomněla, že jsme stejně staří, prý jsme se o svém věku domlouvali během operace. Bývalá pacientka žije spokojeně v domově důchodců, moc mi za vše děkuje, a při svém obsáhlém povídání začne náhle mimořádně vděčně děkovat za to, že jsem na ni byl laskavý a hodný přesto, že měla takového špatného a nehodného manžela. Že já jsem to prý věděl a jako bývalý voják-pétépák jsem se přesto o ni dobře staral. Nepamatoval jsem se na žádné dávné podrobnosti, začala mi proto trochu nesouvisle připomínat a nepřesně popisovat (zdálo se mi, že spíše úmyslně) bývalou funkci svého zemřelého muže a ukončila to slovy: "On byl u té, jak se tomu říká, vnitřní stráže, ta vás měla za úkol hlídat. Vy jste to věděl a byl jste na mne hodný a já vám za to moc a moc děkuji."

Tak sám nevím, jak to tenkrát skutečně bylo. Nepochybuji však, že mezi námi šmejdili opravdu nejrůznější druhy "vnitřní stráže".

Osud generálova těla

Základní abecedou studia medicíny je anatomie. Bez pojmenování není vědění. Oprávněně proto v prvních třech až čtyřech semestrech její výuka dominovala. Po systematickém seznámení přišla na řadu anatomie topografická s pitevními cvičeními. Objekty pro výuku byla těla zemřelých, uchovávaná v Anatomickém ústavu v konzervačních roztocích. Trvale mi zůstává v paměti bohaté větvení lícního nervu, anatomie hřbetu nohy či zajímavá oblast krkavice (nemohl jsem tehdy tušit, co z toho jednou uplatním v neurochirurgii).

K čemu to rozvláčné vzpomínání. Pitevní objekty, těla a končetiny, jsme občas chodili vybírat z konzervačních roztoků do poněkud tísnivého prostředí v suterénu Anatomického ústavu. Nečekaně děsivý pocit na nás dolehl při nenadálém spatření ve velkém bazénu ležícího těla, o jehož pravděpodobné identitě jsme se v té nebezpečné době (1949-1950) neodvažovali nahlas ani promluvit. Vyslovení jména obětí asociovalo jména vrahů a jejich pánů. S neskrývanou obavou a jen mezi důvěryhodnými se šeptem uvažovalo, zda jde o r. 1949 popraveného sedláka Broje, poslance Lidové strany, nebo r. 1950 popraveného generála Píku. Oba byli vězněni v Plzni na Borech, Broj však byl popraven v Praze. Soudili jsme, že tělo generála Píky z piety nebude snad sloužit k naší pitevní výuce. Profesor Kos se s rizikem dlouhodobě snažil zachovat generálovo tělo. Později, jako host našeho výročního setkání abiturientů, mi před léty rozhořčeně vyprávěl, jak při jeho dočasné nepřítomnosti jeden politicky horlivý asistent tuto jeho snahu ukončil.

Po čtyřiceti letech kola osudu mne přivedla k čestnému aktu – odhalení památníku generála Píky na náměstí, které nese jeho jméno.

P.S. F.M. Dostojevskij: "... před rozlukou generálské duše s generálským tělem bylo beztak všechno rozhodnuto."

Autor je emeritní profesor neurochirurgie, první svobodně zvolený primátor města Plzně



Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.