Kazuistiky patologie života pod komunistickým panstvím

Komunista u PTP

Všeobecně je známo, že do jednotek PTP (Pomocné technické prapory, Vojenské tábory nucených prací) byli povoláváni muži, které režim považoval za politicky nespolehlivé a nepřátelské. U krumpáče a lopaty, jediné zbrani těchto "vojáků", se sešli synové živnostníků, sedláků, šlechticů, bohoslovci a kněží, vězni, umělci, intelektuálové, Němci i studenti (např. z plzeňské fakulty bylo postiženo asi osm mediků). Na jaře r. 1952 se mezi vystrojovanými nováčky překvapivě objevil člen komunistické strany. Když zjistil, k jaké jednotce je povolán, odmítal nastoupit a nezkrotně protestoval, jeho rodiče na velitelství svými celodenními hysterickými výstupy předvedli, jaký mají nejen oni, ale i vládnoucí partaj názor na PTP, tuto bandu vyvrhelů a kriminálníků. Nic nepořídili, synáček při odvodu dostal špatný kádrový posudek, možná urazil domovní důvěrnici či nepozdravil uliční výbor, musel do vojenského mundůru s černými výložkami. Chlapec dlouho urputně odmítal v jídelně sedět s námi u společného stolu. Časem se mu podařilo vnutit se politrukům do kanceláře. Strana ho nezavrhla a přestože u PTP jsme byli trvale všichni vojíny, stal se do roka svobodníkem. Odporu k nám se nezbavil a frčka na rameni sloužila pak jako užitečný signál.

Neurochirurgický kongres r. 1971 v Moskvě

Na kongresu s bohatou mezinárodní účastí jsem hned v úvodu svého sdělení musel opravit "ošipku" v programu: "Ja nět iz Bratislavy, ja iz Plzně, Bratislava éto stolica Slovakii, Plzeň éto stolica pivovarenija." Po pobaveném potlesku jsem přednesl zkušenosti s podáváním cytostatik dlouhodobou intrakarotickou infúzí u zhoubných nádorů mozku. U některých nemocných byl zřetelný pozitivní efekt, část nemocných zůstala neovlivněna. Byl jsem překvapen zájmem a ohlasem v diskusi, na několika pracovištích s touto terapií také začínali. Mimořádně pozoruhodné pak bylo diskusní vystoupení jedné ruské profesorky neurochirurgie, která tvrdila, že touto metodou se jí podařilo všechny své pacienty vyléčit. Z auditoria se ozvaly pochybovačné a posměšné výkřiky, které soudružku profesorku vyprovokovaly k temperamentní obhajobě, kterou podpořila zapřísaháním Boha všemohoucího, panenky Bohorodičky a všech svatých, protože vše, co tvrdila, je svatá pravda. Čím více posluchači bouřili smíchy, tím více se diskutující profesorka Bohem a svatými zapřísahala. Cizinci, jejichž sluchátka oněměla (překladatelé zmlkli), se udiveně a nechápavě rozhlíželi a vyptávali, co se děje. Absurdní představení v bolševické Moskvě, zážitek takové argumentace na vědeckém fóru bych neočekával ani ve Vatikánu.

Slušní lidé

Na počátku 80. let byl na neurochirurgii v Plzni hospitalizován těžce zraněný student z Prahy. Na návštěvy a informace dojížděla nešťastná maminka, utrápená z vážného stavu. Postupně se dařilo stav pacienta zlepšit, takže jsem mohl maminku trochu potěšit a pro uklidnění jsem přidal i zprávu, že o zdravotní stav chlapce se zajímá a na návštěvy jezdí i nejvyšší pražský tajemník KSČ. Byl jsem mile překvapen energickou odpovědí: "Pane primáři, my jsme slušní lidé, my s tím soudruhem tajemníkem nemáme nic společného. My jsme slušní lidé, to jenom naše děti spolu chodí do školy." Tohoto odvážného vyznání jsem si moc vážil, potvrzovalo totiž naši dobrou pověst.

Ponížení

V 70. letech na dvoře Fakultní nemocnice v poledne před jídelnou jsem potkal milého a váženého kolegu a vyzval ho ke společnému poobědvání. Odpovědí bylo sarkastické odmítnutí: "Já s tebou na oběd nepůjdu. Budeš mnou hluboce opovrhovat, až ti řeknu, kam jdu. Já jdu na schůzi Svazu československo-sovětského přátelství." Vynikající odborník se nechal takhle zdeptat.

Autor je emeritní profesor neurochirurgie, první svobodně zvolený primátor města Plzně